Výbor z reflexí Terezie Pokorné KRITICKÉ CHVÍLE z let 1990–2015, věnovaný současnému českému divadlu, filmu, literatuře a společnosti, bude uveden na PŘEDVÁNOČNÍM VEČERU RR již tento čtvrtek 10. prosince od 19 hodin v pražské kavárně JERICHO spolu s REVOLVER REVUE č. 101 a novou knihou Jaroslava Formánka ŠKRÁBANICE. Těšíme se na Vás a v tomto Arsenálu přinášíme několik ukázek z Kritických chvil:

Záludná přibližnost a sebevražedná libovůle se na jeviště vyšplhá po zádech rozvolněných vypravěčských principů snadněji než kdy jindy. To je však pouze jedna z pastí, kterou na sebe sami inscenátoři nastražili.
(Zpověď z prázdnoty, 1994)

Ano, už je to zase tady. Nenamlouvejme si, že (nejen) obrozenecká tradice, v jejímž duchu se umění v Čechách vždy znovu a znovu propůjčovalo k rozličným, například politickým funkcím, je s konečnou platností pryč.
(If Samuel Beckett had been born in Czechoslovakia…, 1996)

Vždyť nevybíravému, avšak v jádru dobráckému pohledu na všechny ty neodolatelné a mazané blby z naší vlasti nazírané jako placatý Kocourkov se oddáváme přece odedávna s rozkoší až masochistickou.
(Člověk dobytku, dobytek člověku, 1995)

A tak je nám po celý večer vtloukána do hlavy pouze jediná banální teze o zlé konzumní společnosti způsobem, který si nezadá s žádnou ideologickou agitkou nejhrubšího kalibru, aby o „smyslu a poselství díla“ nemohlo zůstat na pochybách ani dítě. O znepokojivých otázkách, záhadách lidské duše, velkých neznámých, neřkuli výhledech za obzor dnešní pomíjivé situace, stejně jako o tvůrčí službě dramatickému básníkovi a poctivé práci s hercem lze jenom snít.
(Slova a čin, 1993)

Herci ostatně vůbec působí dojmem, že je režisér ponechal zcela napospas jejich instinktům, přičemž žádný z adeptů profese neprojevil tolik talentu, aby přesáhl výkon buď nevýrazně začátečnický, anebo – což je podstatně horší – zdánlivě profesionální, ukotvený v prefabrikované šarži.
(Proč, jak a co, 2000)

Čím méně přesvědčivý je stav místní umělecké scény a oborů ji obklopujících, tím více se potencionální držitelé Ceny F. X. Šaldy věnují organizaci a rozvoji dalších a dalších soutěží.
(Ze života Jóba, 1997)

Od první minuty večera jako by vůbec nešlo o jedinečné a konkrétní lidské příběhy a situace, ale rovnou o poslední a všelijaké jiné archetypální, nejvyšší  a nejvážnější věci člověka; po jevišti jako by tu nechodili živí (a koneckonců ani mrtví) lidé, ale v jakémsi abstraktním oparu se tu vznášela hned sama Smrt, Láska, Utrpení, Bolest, Poutník, Čas, Bůh a další nesnadno uchopitelné, tady ovšem mnohdy snadno zaměnitelné pojmy.
(J. A. Pitínského polibky v polích, 1996)

Neboť žádné všeobecné a kolektivní žití doby se ani několik posledních desítek roků v Čechách – jako ostatně nikdy nikde – nekonalo: šedesátá, normalizační i polistopadová léta lidé prožívali různě, statečně, zbaběle, tiše, hlučně, v centru i na okraji dění, s vytrvalou věrností sobě samému i se schopností, jak se dnes pěkně říká, převlékat kabáty či jen hledat nové cesty, ale pokaždé se tak vždycky znovu vytvářely osudy zcela individuální, jedinečné a nezaměnitelné.
(Takoví jsme nebyli, 1996)

Jestliže nepřekvapili umělci, těžko mohli překvapit diváci. Publikum se i na tomto tristním večírku, připomínajícím narychlo secvičenou školní akademii, výtečně baví.
(Začíná se končit, 1997)

To je obávám se přístup, který nás nešťastně vrací o desítky let zpátky, do časů, kdy bez ohledu na úroveň často vzbuzovala nadšení pouhá zmínka, natož třeba samizdatová publikace nebo neoficiální film o někom zakázaném.
(Ke dvěma filmům o Jirousovi, 2013)

Takto seštrykovaný kus snad chce působit jako gejzír provokativnosti a nápaditosti, ve skutečnosti je ale dnes už jen akademismem svého druhu. Zažijeme s ním ovšem i hodně humoru nechtěného. Také něco trapnosti. Herce režisér vrhl do bezbřehých vod, takže každý plave, jak umí.
(Nenápadný způsob akademismu, 2007)

A proč o takové inscenaci vůbec psát, navíc když se obdobnými dnes české divadlo jen hemží? Právě proto.
(Trendy Ibsen na jedno použití, 2010)

Genialita Shakespearova ovšem spočívala i v tom, že podobné barvotiskové a dryáčnické historky formátu lidových čtení dokázal přetavit ve vrcholný žánr tragédie, skrze který se lze dotýkat nejen věcí, které nás každodenně v bdění či snění obklopují, ale i těch, které nás přesahují. Z tohoto hlediska inscenace – coby výmluvný zástupce mnoha obdobných – vypovídá něco velmi podstatného o naší době nikoli tím, jakého ukazuje hrdinu a jaký svět, ale především tím, že se od rozměrů shakespearovské tragédie vrací zase zpátky, k prosté moralitě či morytátu a s nimi – nenechme se mýlit výsostně estetizovaným hávem – i k myšlenkovému primitivismu.
(Macbeth jako kdokoli z nás: od tragédie k morytátu, 2011)

Takové způsoby citelně kontrastují s nesporným geniem loci a dobrou tradicí tohoto divadla, zato symptomaticky ladí se znovusílící  – řečeno termínem Bohumila Doležala – buranizací české společnosti, a to i té její části, která se v zaslepeném sebezahledění domnívá patřit k předním nositelům tendencí opačných.
(„Ožehavé téma“, 2015)

Jako obzvlášť aktuální ale v tomto jevištním díle zdá se mi vyvstává jedna z  nepochybných příčin a vnitřních rovin situace: zoufalství člověka, jemuž je „jeho země“, kterou miluje a s níž je neoddělitelně svázán, nejen fatálně těsná, ale  musí se o ni pořád bát, stydět se za ni a nakonec ji snad i nenávidět, protože naděje a nároky, jež do ní – stejně jako do umění a tvorby – vkládá, jsou znovu a znovu jen mařeny a zklamávány.
(K Zlatým šedesátým, 2013)

Svůj film  nedoprovázel obvyklými filmařskými nářky nad nezaplacenými složenkami ani ukřičenou  sebepropagací v masmédiích, natočil ho na digitální fotoaparát, stříhal prý sám doma na počítači v ložnici, na soustředěnou práci na něm si přivydělával prací jinou. Nejen samotné dílo, ale v jistém smyslu i podmínky a okolnosti jeho vzniku tu mohou být důvodem k opatrné naději – čímž nemá být řečeno, že právě ono by si nezasloužilo přiměřené hmotné zázemí.
(Mareček a Gogola, Milan, Tomáš a Olda, 2012)

Rafinovanost celé věci pak spočívá v onom stále přítomném  odstupu, a to nejen od podvratných i jiných tradic různorodých hudebních proudů a stylů, na které tu upomínají, ale také v balancování na hraně, v tom, že z hlediska  zdravého „selského“ rozumu oprávněná přímočará, jakoby primitivní naštvanost na stav tohoto světa je přetavena tvořivou energií, vyhroceností, kumulací ad absurdum a vtipem v jinou kvalitu.
(Úvodem fakta, 2009)

Pro všechny není ani tenhle film. Vůbec by ale neuškodilo, kdyby ho všichni viděli. Ti, kteří si myslí, že pro dnešní dobu jsou slova jako statečnost či hrdost příliš silná a nepatřičná, by si mohli povšimnout třeba  důrazu protagonistky na neokázalou, „neviditelnou“ práci a pomoc tam, kde je třeba, nebo důsledně žitého názoru, že život není žádné soutěžení.
(Tenhle film není pro všechny, 2014)