V loňském roce vyšlo 26 čísel kulturního a společenského časopisu A2, jehož šéfredaktorem je Karel Kouba a který má relativně stálý redakční a přispěvatelský okruh (například Jan Bělíček, Blanka Činátlová, Petra Hlaváčková, Tereza Jindrová, Jan Klamm, Ondřej Klimeš, Pavel Kořínek, Marta Martinová, Matěj Metelec, Jiří R. Růžička, Lukáš Rychetský, Ondřej Škrabal, Michal Špína, Antonín Tesař, Jakub Vaníček ad.). Už od svého založení roku 2005 se časopis drží koncepce tematických čísel, přičemž některá svá témata pojednává zevrubněji a sevřeněji (fanziny, komiksové nakladatelství Fantagraphics), častěji jsou však témata vymezena jen velmi obecně, což se odráží i na zjevné improvizovanosti a nahodilosti jejich zpracování (násilí, klimatická změna, bezdětnost, esej). Přesto je zřejmá základní tematická orientace periodika: podoby současné levice, sociální problémy, gender, společenský kontext umění, integrace menšin, technologie, média apod. Už křiklavá, přímočará grafika obálek inzeruje časopis jako radikální, kriticky subverzivní platformu. V sekci „O nás“ na webu vyvolavačsky stojí: „Svým obsahem i přístupem se A2 snaží vytvářet alternativu k hlavnímu proudu, jehož specifika zároveň kriticky reflektuje. Publikované texty mají akademické zázemí, ale zároveň punkový přístup […]. Jsme přesvědčeni o tom, že není možné vnímat kulturu odděleně od společenského dění. Podobně se nebráníme ani politickým tématům, která jsou dokladem hlubšího kulturně-společenského pnutí. Pídíme se po dílech, tématech a tendencích, které vystihují naši současnost citlivěji, přesněji, rychleji a dráždivěji, než nám to často bývá milé.“ Následující text neusiluje podat komplexní portrét tištěné A2, resp. loňského ročníku tohoto časopisu, ani polemizovat s jednotlivými tvrzeními v jeho článcích – předmětem těchto poznámek je rozpor mezi sebeprezentací A2 a jejím reálným obsahem.

Z povahy zaměření jsou pro tento časopis klíčové texty o společenskopolitické situaci, kterou má údajně nahlížet kriticky, jakožto alternativní hlas opozice vůči mainstreamu, jak deklaruje například i Milena Bartlová v textu – či spíše koláži z publicistiky Zdeňka Mlynáře – Kapitalismus musí být pod kontrolou (z č. 2 věnovanému odkazu devadesátých let). Nápadná je v kontrastu s tímto voláním po aktivním přístupu levice a „kontrolní“ funkci antikapitalistické opozice skutečnost, že se v A2 objevují téměř výhradně nepřekvapivé, bezrizikové a trendové zprávy o společenském dění, jako například texty o situaci žižkovské Kliniky, stavbě středočeského úseku dálnice D3 nebo legislativním statusu pěstování léčebného konopí. K příspěvkům přinejmenším na pohled kritičtějším vůči zdejší společenské situaci by bylo lze zařadit třeba texty o hrozbách antiislámských hnutí (Jak se kalil hejt Evy Svobodové a Ondřeje Slačálka v č. 7), populismu SPD či Miloši Zemanovi, což jsou ovšem rovněž témata, jejichž pojednáním lze na dané platformě sotva dojít ke kontroverzi či snad dokonce šoku. Neškodný je v tomto ohledu i seriál pamfletů Idiot dýchá od S. d. Ch., glosy v rubrice Eskalátor či fejetony Petra A. Bílka, které místy pojednávají o soudobé české politické kultuře – všechny tyto výstupy mají v záloze přinejmenším alibi nadsázky a ironie.

A2 si však navzdory svému opatrnictví pečlivě udržuje kýženou image a činí tak mimo jiné tím, že namísto odvahy vstupovat do konfliktu na domácím hřišti nabízí celou škálu náhradních ožehavých témat ze zahraničí: francouzské prezidentské volby, Donald Trump, hamburský summit G20, uprchlická krize, Polsko, Katalánsko, Ukrajina, Turecko ad. O nich se dá z perspektivy českého kulturního časopisu uvažovat a debatovat velmi pohodlně a zároveň utvrzovat sebe i své čtenáře v přesvědčení o vlastní nekonformitě a revolučnosti. Reflexi událostí z roku 2017, které by čtenář v médiu prezentující se jako A2 očekával, časopis nepřinesl – například hlubší analýzu, debatu o volebním propadu levice a Strany zelených. Nevěnoval se ani kauze likvidace drobných živnostníků pomocí zajišťovacích příkazů, ačkoli je to řečeno jeho rétorikou vzorový příklad útlaku ze strany vládnoucího establishmentu. Nostalgické směřování a povahu společenskopolitických priorit redakce ilustrují i příznačné připomínky dvou jubileí v podobě tematických čísel, jejichž obsah by zasloužil samostatnou politologickou a historiografickou analýzu: 150 let Marxova Kapitálu (č. 18) a Sto let od VŘSR (č. 23).

Disproporce mezi progresivně se tvářící marketingovou image A2 a obsahem časopisu je zřetelná i v dalších oblastech. Jednou z ústředních zde pojednávaných ideologií je feminismus, fenomén u nás v určitých kruzích tím více populární, oč opožděnější je jeho recepce za západní tradicí kulturních studií a literární teorie. Myšlenkové směry, jako je dekonstrukce nebo právě feminismus, už jsou vžitou součástí kritické diskuse, a povrchní způsob, jakým bývají uchopeny v A2, nepřipouští valné naděje, že by na stránkách tohoto periodika mohlo dojít k jejímu rozvíjení. Feministická perspektiva v A2 ústí převážně v redukované, zautomatizované hodnocení působící v podstatě na principu pozitivní diskriminace – týká se to například umění vytvořeného ženami či výtvorů, které tematizují ženskost, postavení ženy, nerovnost pohlaví apod. V souladu s genderovým apriorismem je užívaný jazyk plný v kontextu předvídatelných obratů, klišé a hesel. Takto schematický, bezzubý výrazový rejstřík jako nástroj kritiky selhává a přestává být mnohdy rozeznatelný od své vlastní parodie. Jako příklad lze uvést recenzi Anny Remešové z č. 4 na výstavu Almy Lily Rayner Co mi otec strkal do vagíny, která probíhala zkraje roku 2017 v galerii Artwall: „Stále se prohlubující vztah feminismu a racionalismu jde ruku v ruce s kritikou patriarchální dominance, protože nerovnost není zakotvena jen ve vykonávání společenských rolí a v postavení na trhu práce, nýbrž vine se také celou historií lidského myšlení a filosofických konceptů, tradičně okupovaných bílým mužským géniem.“ Podobně lze zmínit například Zbyňka Baladrána a Zuzanu Jakalovou, kteří za galerii Display připravují pro A2 pravidelně dvoustránkový obrazový materiál a třeba v č. 15 píší o digitálních kolážích Tabity Rezaire: „Ve své tvorbě se zabývá všudypřítomnou maticí koloniality a jejími vlivy na identitu, technologii, sexualitu, zdraví a duchovnost. Její digitální léčebný aktivismus nabízí paralelní čtení dominantních příběhů západní autoritou. […] Koláže ztělesňují archetyp černé ženy s ohledem na rasu, gender, spiritualitu, technologii a kapitál a mapují, jak tyto narativy ovlivňují její vlastní i kolektivní imaginace a identity.“ Vyprázdněné a vágní charakteristiky tohoto typu ukázkově ilustrují obligátní slovník rádoby interpretace současného, převážně konceptuálního umění, jenž je pro A2 příznačný. Předmětem zájmu, natož kritériem hodnocení tu nebývá estetická kvalita díla – očekávat lze především zaměření na osobu tvůrce (ve smyslu genderové, dále i politické, rasové atp. příslušnosti), její občanský osud (výhodou je angažovanost, aktivismus či jiná tzv. neposlušnost, případně prodělané trauma) a proklamovanou intenci díla (ideálně kritika kapitalismu, masové kultury, konzumu, patriarchátu apod.).

Obdobná myšlenková schémata nejsou přítomná pouze v kurátorských anotacích nebo recenzích, pronikají v méně explicitní podobě i do jiných žánrů. Řadu takto feministicky laděných textů lze nalézt v tematických číslech o ženských kolektivech (č. 11), „polských vzdorných ženách“ (č. 19) či young adult (č. 24). Odmyslí-li si čtenář onen akademizující jazyk kulturních studií, který slouží spíš jako dodatečná dekorace často intuitivních závěrů než jako organická součást argumentace, noetická hodnota mnoha publikovaných textů v jádru nepřevyšuje sdělnost probuzenějších článků na obdobná témata z masmediálních serverů typu Ona Dnes. Tento druh imitace objevného sdělení užitím efektní terminologie se však týká nejen genderové problematiky (kupříkladu text Znásilnění jako politikum od Blanky Nyklové o jazykových konceptualizacích sexualizovaného násilí, č. 3), ale i dalších témat pro levicově orientovaný časopis klíčových (například ekologie), v nichž se informace či apely v různých formách i v rámci jediného ročníku neinvenčně opakují.

Takový ideologický jazyk nicméně neopanoval v roce 2017 texty v A2 výhradně – mnohé z recenzí uměleckých děl nabízí čtenáři standardní publicistické kulturní tipy. Jsou to kupříkladu texty Michaely Bečkové, Míly Janišové, Anny Stejskalové, ale i redaktorů Blanky Činátlové či Antonína Tesaře. Výběr děl recenzovaných v A2 zahrnuje kromě jiného populární, komerčně úspěšnou literaturu, komiksy, esejistiku, filmy, televizní seriály, klubové koncerty, inscenace alternativních divadel, výstavy i počítačové hry – usiluje tedy představovat vše, o čem se lze současně domnívat, že by mohlo být pro čtenáře časopisu potenciálně zajímavé. Často je referováno o překladech knih ze světových literatur – tyto články se drží vcelku ustálené kompozice, která sestává z náčrtu biografie a dosavadní bibliografie autora, extenzivního převyprávění děje, odkazů na zahraniční ohlasy (The Guardian, The New York Times ad.), případně překladů citací z nich a závěrečného shrnutí s vlastním čtenářským dojmem. Literárněkritické texty od rozeznatelných autorů, jakým je třeba Jakub Vaníček, se stávají v A2 spíše výjimkou (sloupky Antikvární redukce o starších titulech a fejetony v rubrice Literární zápisník zde nepočítám) a ustupují rutinnímu recenznímu servisu. Dokonce ani 20. číslo věnované tématu literární kritika nepřineslo silnou, provokativní tezi (stačí letmé srovnání s č. 20/2014 na obdobné téma – Soumrak literární kritiky –, kde je jistý základní podnět obsažen alespoň v názvu). Vytržením ze stereotypu pak je snad jen recenzní počin Tomáše Schejbala Žid není bohatý, Rus není chladný (č. 6) o románu Superpozice od Kat Kaufmannové, protože nápadně připomíná oficiální recenzní praxi za komunistického režimu: „Přestože se hlavní postavy románu narodily do světa středních vrstev, krušná realita krátkodobých prekérních zaměstnání a nechtěný osud páriů je nutí zápasit s dobře promazanými kolesy kapitalistické mašinérie.“

Ve srovnání s původní publicistikou jsou v A2 o poznání pozoruhodnější některé překlady. Bohužel ale nebývají opatřeny komentářem, z něhož by byl zřejmý postoj redakce a který by mohl rozpoutat dialog, nebo by alespoň formuloval důvod k otištění vybrané stati a svědčil tak o úvaze, jež by zařazení daného textu předcházela. Výrazné jsou některé rozhovory – například s Baruchem Gottliebem v č. 8, Rogerem Griffinem v č. 16, Jacquesem Rancièrem v č. 17.

Vcelku však A2 oproti očekáváním, podporovaným kromě jiného užíváním výrazů jako „odpor“ či „napětí“, jak zní názvy stálých rubrik, předkládá zpravidla očekávatelné a navíc popularizované či zbanalizované teze, nejde proti srsti zdejšímu společenskopolitickému uspořádání a nepouští se do otevřené konfrontace v podstatě s nikým (snad až na víceméně přátelský nesouhlas Romana Kandy s článkem Petra Andrease v č. 20, resp. 22). Radikální sebestylizace A2 je tedy nejvíc ze všeho reklamní praktikou, živenou četnými marketingovými aktivitami na sociálních sítích a také pověstí internetového „online komentářového deníku“ A2larm. Údajně nekompromisní a odvážný tištěný čtrnáctideník je ve skutečnosti jakýmsi lifestylovým magazínem pro stereotypního neomarxistického levicového intelektuála, jehož zájmy a názory lze odhadnout podobně spolehlivě jako slovník kulturní teorie a závěry feministické kritiky A2.

Navzdory lákavému sloganu časopisu „neklid na kulturní frontě“ jsem při čtení loňského ročníku nabyla spíše dojmu, že je sice třeba nezapomínat na hrozby kapitalismu a můj ženský úděl, ale všechno v zásadě tak nějak plyne a já dnes mohu v této zemi zůstávat klidnou.