Výživné drinky, které Milan Kozelka naservíroval svým čtenářům v knize Semeniště zmrdů (JT’s nakladatelství, 2012), zaujmou různorodostí svých ingrediencí: rozměrem i tematickým ukotvením evokují bajky či apokryfy Karla Čapka, mystifikačním rozměrem mohou připomenout všelijaké šarády charmsovského či wernischovského střihu, zatímco za jejich razantní obrazností a ultimativní dikcí prosvítá jako snad až příliš zjevná inspirace Burroughsův Nahý oběd. Podobně jako Čapek svými prozaickými parabolami zpravidla usiloval o zobecňující komentář povážlivých jevů na dobové politické a umělecké scéně, glosuje Kozelka bezmála čtyřmi desítkami svých vesměs půlstránkových až stránkových textů (jedinou výjimkou je tu čtyřstránkové „resumé“) naši současnou politickou „reprezentaci“ a domácí „kulturní provoz“. Také jeho minimalistické prózy můžeme číst jako svého druhu apokryfní morality, v nichž se s nositeli proslulých jmen (u Kozelky jsou slavné historické osobnosti co do počtu překonány tuzemskými hochštaplery a štrébry) setkáváme v situacích, které na ně nevrhají zrovna lichotivé světlo. Kozelka s našimi všemožnými velkopodnikateli a ústavními činiteli manipuluje bez nejmenšího respektu coby s figurkami surreálně bizarních hříček, jejichž hlavní funkcí je vrátit tato místní mediální božstva hezky bez servítků zpátky na zem. Při takovém „vyrovnávání účtů“ autor nejednou zachází jak situačně, tak slovně velmi daleko za „obecně přijatelné“ meze (scénce análního znásilňování někdejšího uhlazeného prominenta na vězeňské podlaze se v nekompromisnosti hned tak něco nevyrovná); tím, co Kozelkovy fantazie zpravidla odlišuje od bezpočtu více či méně chorobných výlevů frustrovaných nešťastníků na webových fórech, je již zmíněný smysl pro mystifikaci a krajní polohy ironie, sarkasmu a černého humoru. Tím ovšem netvrdím, že bych Semeniště zmrdů pokládal za vynikající literaturu; potíž není ani tak v kolísavé úrovni anekdotických ataků (některé pokusy o trefný bonmot působí docela mdle), jako v tom, že jejich katarzní účinek se vesměs vyčerpává s prvním přečtením - sériové variace slastných fantazií (galerie našich předních politiků se v nich například stává osazenstvem jakéhosi snového revivalu komunistických koncentráků) pak koneckonců vyznívají poněkud stereotypně.

Z hlavního tematického proudu v knize vybočuje několik málo textů, které s lapidární výstižností diagnostikují pravidla hry na vědeckou či uměleckou tvorbu; za obzvlášť pozoruhodné pokládám dvě paraboly věnované domácí literatuře. V závěru jedné z nich se zmrtvýchvstalý Andreas Baader redaktorce kulturní rubriky MfD svěřuje se svým obdivem k současným českým literátům: „‚Jáchym Topol je ze všech nejstatečnější. Jeho nekompromisní boj proti stalinistické diktatuře vyráží dech. Emil Hakl nezbytečně bezezbytkuje zbytečné v soukolí zbytečného. Petra Hůlová volí ostrá slova tam, kde jiní zjihle vrní,‘ líčí Baader. ‚Unikl vám Jaroslav Rudiš,‘ podotýká novinářka.“

Druhá parabola, nazvaná Krásné je žít a věnovaná Obci českých a moravských spisovatelů, je tak důsažná a poučná, že citovat z ní nestačí; vřele ji doporučuji každému, komu dnes ještě leží na srdci osud české literatury.