V článku nazvaném Konečně důvěryhodná Litera si Ondřej Nezbeda v Respektu libuje, že porotci letošního, již desátého ročníku knižní ceny Magnesia Litera konečně vyšli vstříc širšímu čtenářskému vkusu. Poněkud tak prý napravili špatný dojem z dosavadních ročníků, kdy se mezi nominované knihy nedostala díla některých významných autorů, například ani „jediný román Jáchyma Topola“. Na to, že Topolova Noční práce byla jednou z nominovaných próz Magnesie Litery již v roce 2002, jsem si dovolil upozornit redakci Respektu poté, co v něm v roce 2008 Magdaléna Platzová zveřejnila článek, v němž porotcům Magnesie Litery údajné opomíjení Jáchyma Topola vytkla. Respekt sice před třemi lety mou opravu otiskl, na způsobu, jakým jeho kulturní referenti zacházejí s fakty, to však dodnes zjevně nic nezměnilo.

Přiznejme Respektu, že v tom není sám. František Cinger v Právu napsal o letošní Magnesii Liteře mj., že „popularitu mezi porotci si udržel Martin Ryšavý, loni oceněný za nijak originální reportáže ze Sibiře“. Na názor o míře autorovy originality má František Cinger svaté právo. Prohlášením předloni oceněného románu za loni oceněné reportáže si ovšem vystavuje výmluvné vysvědčení o své kvalifikaci.

V tom mu zdatně sekunduje Ivan Matějka, který v Literárních novinách tvrdí, že „nominace s pravidelnou setrvačností opakují stejná jména a stejné tituly“. Zůstaneme-li v kategorii prózy, „pravidelná setrvačnost“ podle Matějkovy logiky například nastává, bylo-li v dosavadních deseti ročnících nominováno 36 knih, přičemž 26 autorů má na kontě jednu nominaci a 5 autorů nominace dvě.

Počty spjaté s cenou referenty vůbec fascinují. Například Jiří Peňás v Lidových novinách píše, že „od loňska rozhoduje o ‚velkém vítězovi‘ (a příjemci prémie 200 000 korun) ‚velká porota‘, kterou představuje na tři sta oslovených lidí z knižní branže: hlasy zaslala zhruba polovina. Stejně jako loni vybrala jinou nominovanou knihu než tu, na níž se shodla pětičlenná porota odborná.“ Bylo by zajímavé vědět, co si Peňás o těchto číslech myslí: pokládá výsledek takřka všelidového hlasování pro soud o umělecké hodnotě za důvěryhodnější, než je verdikt odborné poroty? 

Nevím, kdo je autorem článku v Týdnu, podepsaném -kul-, jisté je, že mezi ním a Jiřím Peňásem musí vládnout telepatické spojení, neboť tu píše: „Stejně jako loni, ani letos se s ‚širokou‘ porotou (osloveno bylo na 300 lidí z knižní branže, hlasy zaslala zhruba polovina), která vybírá knihu roku, neshodla pětičlenná porota odborná.“

Vypadá to, že shodnout se lze na jediném: Magnesii Liteře po deseti letech její existence chybí důvěryhodní kulturní referenti.