Básně Pavla Kolmačky v nové sbírce Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda 2018) vyznačuje neokázalá skladebná jistota a charakteristicky „ztlumený“ výraz, který se obejde bez přeexponovaných obrazů, rádoby vtipných jazykových hříček a dalších křiklavých prostředků, jejichž užíváním v hojné míře se valná část současných autorů snaží strhnout pozornost na své vcelku neinvenční veršové výtvory. Kolmačkovu knihu otevírá oddíl několika básní nenápadně spřažených motivy umlkání a ticha, taktně naznačujících, že na stránkách této knihy se melodická hladina veršů rozčeří jen sotva znatelnými pohyby. Jednotlivé básně naplňují zpravidla ten nejběžnější myslitelný rozsah jedné tiskové strany, jejich jazyk prozaizovaný povětšinou až na pokraj hovorovosti plyne v hladce přirozeném rytmu a nezadrhává se na žádných nuceně enigmatických obrazech. Pro vyvstávání a gradaci významů se jako snad ještě důležitější než přesné vyznění jednotlivých tematicky sevřených veršů a slok jeví jejich kompoziční návaznost a vzájemné odkazy: nejen mezi básněmi, ale i mezi několika oddíly, v knize vyznačenými a v záhlavích pojmenovanými. Formát Kolmačkových textů přitom prochází pozvolnou proměnou od básní komponovaných z víceméně „tradičních“ strof přes „rozvolněné“ útvary na pomezí poezie a prózy až k takřka „čistě“ prozaickým záznamům snů a fragmentů vzpomínek; Kolmačkovy od počátku nanejvýš civilně laděné texty tak zde ještě cíleněji zahušťují při vší výrazové nápaditosti věcně střízlivou atmosféru knihy svou postupnou očistou od ornamentality a patosu.

Kompaktnost této slovesné skladby podtrhuje její tematická jednolitost; všechny texty tu můžeme vnímat jako složky básníkovy subjektivní mytologie, která tak trochu na staroindický způsob zpřítomňuje dynamické proměny veškerenstva v jeho nekonečném koloběhu zrodu, boje a zániku. V rytmicky spřažených verších i souvětích se konfrontací napohled odlehlých, a přitom, zdá se, jakýmsi nezbadatelným způsobem souvisejících „velkých“ a „malých“ dějů – na nichž se agresivně bující buněčná tkáň podílí stejně významnou měrou jako organizovaná společenství lidí nebo včel – zpřítomňuje tušená sounáležitost makrosvěta s mikrosvětem a vůbec všeho se vším. Od toho, aby tento panteistický karneval sklouzl k barvotiskovému kýči v ezoterických konturách new age, tu v sumarizačních proklamacích typu „Děje se mnohem víc, / než vidíme, / nezměrně víc, než víme“ občas chybí jenom krůček. Kolmačkovy texty však chrání jemný sebeironický nadhled i stálý zřetel k doslova přízemnímu ukotvení lyrického subjektu ve všednodenní zkušenosti s jejími sugestivně zpřítomňovanými odstíny plahočivých starostí, nezhojitelných bolestí a trapných banalit. To vše je dáno naplno prožívat nejen autorovi, ale i postavám jeho rodinných příslušníků, které tu před čtenářovýma očima zpravidla nabývají stínové podoby matných vzpomínek na aktéry starších Kolmačkových knih. Zámlkovitou a zčásti jen bezradně vymáhanou komunikací se synem si otec připomíná nezvratnost plynoucího času, naopak prostoru k bezbřehým proslovům se dostává jakémusi telefonnímu vetřelci Emilovi, obtěžujícímu rodinu svými dotěrně depresivními monology. Zatímco básně na počátku sbírky poněkud připomínají snahu o znovunabytí kontroly nad světem pomocí těkavého přepínání mezi televizními programy se staženým zvukem, závěrečné partie působí tak trochu jako letargická exkurze do předpolí pekla, v němž dotírající hlasy svědomí už nikdo nebude moci vypnout. Střízlivě ironizující tón, jímž pokročilý padesátník Kolmačka svědčí o takto nadějných vyhlídkách, má dobrou šanci zalahodit sluchu jeho vrstevníků: „Běžíme vytrvale, klušeme bez zastávky, / střídáme běh s chůzí. / Před námi pokoj, mír, / krásné chiméry, / a v patách dramata.“


foto archiv P. K.

​Pavel Kolmačka ve své nejnovější sbírce razantně potvrdil svou tvůrčí biografii postupující od zbytkově lyrizovaných záznamů přírodních impresí a rodinných momentek k deziluzivní vizi naší každodennosti, která svou nekompromisností nabývá až osobitě delirantních podob. Jistoty v takto přesně nazřeném světě neposkytuje ani hebrejský slovník, k němuž se manželé obracejí ve chvílích úzkosti, ani žádný jiný rituál; lhostejně zlomyslný vítr tu strhává vrata od statku i střechy včelích úlů, a pustoší tak poslední zátiší zdánlivého smyslu. Závěrečné texty sbírky provazuje sugestivní motiv plavidla, ve vlnách trvale vystaveného hrozbě definitivního ztroskotání. V kontextu současné české literatury nevidím vedle Kolmačkova Života lidí... žádnou jinou knihu, která by téma naděje dokázala zpřítomnit se srovnatelnou suverenitou, nadhledem a naléhavostí.