V pražské Městské knihovně probíhá retrospektivní výstava Kryštofa Kintery (nar. 1973). Navštívila jsem ji brzy po vernisáži a byla překvapená, že kromě mě na ní jsou další lidé. K návštěvnosti jistě přispělo nejen to, že Kintera patří ke známějším a viditelnějším umělcům, ale své vykonala i vydatná propagace a medializace – například Lidové noviny psaly o Kinterově výstavě hned třikrát: 29. 2. vyšla velká recenze Tomáše Pospiszyla, 2. 3. napsal týž autor sloupek zdůrazňující, že „mít výstavu v Městské knihovně je velká věc“ a 6. 3. Lidové noviny převzaly zprávu ČTK o tom, že „Kinterovu výstavu provázejí problémy“. Čtenářům Lidových novin byl zkrátka Kintera naservírován na několik způsobů.

Kinterova díla jsou pestrá a zábavná, a to už od začátku jeho kariéry. Nelze nevzpomenout na mručící tašku s okurkou a objekty z plechovek od limonády, které vystavil na prvním Pražském bienále ve Veletržním paláci v roce 2003. S vtipem tento autor pracuje stále, ale zatímco ještě ve zmíněném roce jsem díla mohla vnímat odtrženě od autorovy osobnosti, dnes už to nedokážu a více než artefakty cítím „filosofický odér“, který na ně umělec v průběhu let navrstvil prostřednictvím rozličných aktivit. Ty jej sice tzv. zviditelňují, ale samotné tvorbě nemusí vždy svědčit. Vzpomeňme kupříkladu Kinterova kurátorování výstavy Hrubý domácí produkt nebo jeho zapojení do politizujícího projektu Entropa. Ze všeho nejvíc mě pak ruší umělcovo mudrování o konzumní společnosti z pozice, jako by on sám jejím příslušníkem nebyl. „Svět kolem sebe se snažím analyzovat a nastavit mu pokud možno vypouklé a pokřivené zrcadlo,“ říká například. A na své retrospektivě to dokazuje hned ve vstupu do galerijních prostor, který upravil na „samoobsluhu“ zřejmě pro případ, že by to návštěvník jeho výstavy bez nakupování a konzumování nevydržel do nejbližšího obchodu. Možnost nakupovat zboží denní spotřeby ve stánku s uměním je samozřejmě poněkud ambivalentním počinem. Mnohdy totiž právě ti známější a viditelnější umělci dneška konzumu a prodejnosti kralují. A to je zase důvod, proč naopak jiní umělci dávají i dnes svá díla zdarma, jen tak pro radost.

Příkladem může být David Shrigley (nar. 1968). Jeho tvorba zahrnuje hlavně kresby, v nichž s vtipem a sarkasmem komentuje každodenní realitu, ale věnuje se i řadě dalších uměleckých žánrů, včetně fotografie a malby. Logem jeho současné londýnské výstavy je pejsek stojící na zadních, který nese transparent „I´m dead“. Chvilku přemýšlíte, oč jde, než si uvědomíte, že pes je vycpaný (dílo existuje i ve variantě s kočkou). Kinterova a Shrigleyho tvorba jsou si mimo jiné podobné svou rozmanitostí i tím, že oba umělci komunikují prostřednictvím humoru, lehce hororových prvků a leckdy i dost pošahaných nápadů. V mnohém se ovšem liší. Zatímco Kintera kresbu zařadil do svého repertoáru vcelku nedávno, Shrigley ji má za svou doménu. Zatímco Kintera svá díla složitě a s nepochybnou technickou dovedností konstruuje, Shrigley své nápady rychle kreslí z hlavy, a tak Kinterovy monumenty ve srovnání se Shrigleyho lehkonohými dílky působí poněkud těžkotonážně. Zatímco v Kinterově výstavě panuje nepořádek, rozbité zdi a hluk, Shrigleyho výstavy bývají muzeálně učesané. Zatímco Kintera na svých webových stránkách prezentuje svá díla jako „čisté umění“, Shrigley má svůj web obsazen nabídkou děl k prodeji; mezi nimi i četných variant tetování, které si lze vybrat jako z módního katalogu. Právě tetování je ve Shrigleyho ateliéru zdarma. Ono totiž do týdne zmizí.

Recenze Shrighleyho výstav hlásají, že jde o jednoho z nejchytřejších a nejzábavnějších konceptuálních umělců, který vytváří podivný svět. Jindy o něm mluví jako o vtipálkovi se smrtící pointou, nebo jako o umělci, který se snaží každý den pokreslit třicet listů papíru. Naproti tomu Kinterovu výstavu pojmenovanou Výsledky analýzy provázejí zprávy s titulky typu „Výtvarník Kintera si došlápl si na západní civilizaci“ či „Kintera glosuje konzumní svět“. Není toto omšelé moralizování pro českou scénu typické?