V Epilogu knižního rozhovoru nazvaného „Právě proto, že jsem“ (Knihovna Václava Havla 2017) se jeho protagonista Ivan M. Havel „milému čtenáři“ svěřuje s tím, že by nebyl schopen napsat paměti – kromě jiného by mu v tom prý bránil „ostych“ a „vlastní neschopnost rozpoznat, co je důležité a co banální, co je zajímavé a co nudné“. A pokračuje: „Proto příležitost vyřešit tato dilemata pomocí rozhovoru přišla jako na zavolanou. Otázky přemohou ostych a oživí paměť. Bude je klást tazatel, takže rozlišování důležitého od banálního a zajímavého od nudného bude jeho problém.“

I. M. Havel ovšem není veřejným zájmem nedotčený prosťáček, kterého by někdo znenadání přepadl s nahrávacím zařízením a žádostí o životní interview; citovaná slova ostatně naznačují i to, že o nevyhnutelné potřebě, aby světlo světa spatřilo právě jeho životní svědectví, pochybnosti nemá a před vznikem knižního rozhovoru mu ležela už nějaký čas na srdci. Rádoby fištrónská sebestylizace do skromné naivity, pro I. M. Havla jedna z příznačných poloh, mu v tomto případě umožňuje především pootevření zadních vrátek připouštějících alibistické taktizování v přístupu k zásadní výpovědi o vlastním životě, která mu zároveň – soudě už dle množství stránek, jež svým povídáním zaplnil (včetně fotografií a různého „aparátu“ má kniha 450 stran), i ochoty hovořit snad o všem, na co je tázán – nečiní žádné potíže či snad dokonce trýzeň. To zároveň nic nemění na skutečnosti, na niž pro případ nezdaru Havel neváhá poukazovat: že totiž nikoli zpovídaný, ale ten, kdo rozhovor takového druhu pořizuje, v posledku bývá tím, kdo určuje jeho kvalitu a nese především odpovědnost za výsledek. Začíná to jeho volbou osobnosti, jež bez ohledu na svůj význam a potenciál v jiných směrech může, ale taky nemusí být pro panoramatický životní rozhovor vhodná, pokračuje schopností pokládat dobré otázky a potom dobře naslouchat a zdaleka nekončí uměním rozpoznat, co z řečeného je a není nosné, podstatné a jedinečné, co je třeba oželet a co naopak rozvést, co dovést k přesnějšímu výrazu atd. atd. Oceněníhodný, byť často nakonec nenápadný, ve výsledném tvaru takřka nerozpoznatelný autor takového interview dokáže zpovídaného představit v silných, inspirativních, zajímavých a jedinečných stránkách, které právě ve formátu dobře udělaného rozhovoru mohou vyniknout víc než kde jinde; to vše se samozřejmě netýká případů, kdy záměrem je objekt otázek zdiskreditovat.

Před rokem vydala Alice Horáčková knihu 7x ve vedlejší úloze (Argo 2016),  obsahující sedm rozhovorů, v nichž zpovídá sourozence význačných osobností – jedním z nich je také Ivan M. Havel. V tomto interview, čítajícím necelých padesát stran včetně fotografií, byl představen jako vcelku zajímavá a inteligentní osoba, která má na daná témata co říct. Poté, co se mi podařilo zdolat rozhovor „Právě proto, že jsem“, jehož rozsah je bezmála desetinásobný, nevím o mnoho podstatného víc, zatímco Ivan M. Havel se mi jeví jako osoba mnohem méně zajímavá a mnohem méně inteligentní. Ukázalo se, že oněch necelých padesát stran v režii šikovné publicistky, jejichž svižný rytmus vylučoval nejen výrazovou rozvláčnost, ale i zbytné informace, bylo na Ivana M. Havla tak akorát.

Jan Lukeš své knižní interview s ním naopak pojal s rozmachem a ctižádostí aspirujícími na metu ne snadno dostižných vzorů, k nimž v rámci žánru patří například Rozhovory s Josifem Brodským Solomona Volkova. Právě z tohoto velkolepého dialogu je – bez ohledu na prostou nesouměřitelnost aktérů – mimo jiné dobře patrné, že to, co zůstalo na tištěném papíře, je vrchol ledovce, což nevylučuje určující zážitek lehkosti, nadhledu a přirozenosti výsledného tvaru, zatímco u Lukešova rozhovoru čtenář velmi brzy nabyde dojmu, že pro věčnost se tu chce v pevné knižní vazbě zachovat všechno, co dvojici rozmlouvajících přišlo na mysl i na jazyk či, v rámci editace, „do pera“, což ve výsledku přináší i zážitek tíže, usilovnosti a křečovitosti. Vlastním přičiněním se pak ovšem jeden jako druhý nakonec jeví málo významně a nepřitažlivě – což ještě posilují další, průběžné projevy sebevzhlíživosti a sebezahleděnosti, jež jsou jim vzácně společné a v nichž si zdatně sekundují, bezděčně, vědomě, či dokonce s pomrkáváním vzájemným nebo směrem ke čtenáři, někdy také pod chatrnou rouškou dělání „humoru“, „ironie“ nebo  „nadsázky“. Takový druh neovládané či velmi špatně maskované sebestřednosti je u hlavní postavy možná v jisté psychologické souvztažnosti s průběžně deklarovanou, ostentativní „skromností“ a „bezvýznamností“, v každém případě však patří k projevům, jež citelně neladí s duchem a společenskými normami milieu, v němž vyrostla, a s vybranou výchovou, jíž se jí bezpochyby dostalo, tedy s hodnotami, k nimž se v rozhovoru výrazně hlásí. Ivan M. Havel má být v knize prezentován jako osoba mimořádná, a to nejen díky svému bratrovi, původu, okolí, potažmo „životnímu příběhu“, byť právě tyto veličiny k němu přitahují primární pozornost, ale jako někdo kromobyčejně interesantní i kvůli mnohostranným aktivitám a zájmům, o nichž neváhá značně úmorně vykládat; má se jevit jako osobnost bezmála renesančního rozměru, jež ale shodou okolností stojí v – jistěže neoprávněném – stínu těch zářivějších. Třeba jako Josef Čapek, který je v rozhovoru významně zmíněn: coby někdo, kdo – podobně jako Ivan Havel, jenž vynalezl řeč „ptydepe“, jež se proslavila díky hře jeho bratra – vymyslel slovo „robot“, které proslulo díky hře bratra Josefova. Slávu tu v obou případech sklidili ti druzí, „takže úloha Josefa Čapka nebo Ivana Havla není víc než historickou třešničkou“, uzavírá koketně I. M. Havel. U jedné takto „nenápadné“ komparace „vlastní maličkosti“ s mimořádnou osobností české kultury to ale zdaleka nekončí. S dětinskostí až odzbrojující se třeba I. M. Havel  coby spisovatel v podstatě postaví na roveň s Joycem: ve své knize Arsemid – jíž jsou v interview věnovány dlouhé a dlouhé, povýtce sebeinterpretační stránky, jako by to bylo dílo skutečně srovnatelné třeba s Odysseem – totiž hned v první větě napsal: „Schylovalo se“, jak nyní připomíná a na vysvětlenou dodává: „Což je taková trochu nápodoba Joyce, který často nedokončoval slova. Já jsem zas nedokončil větu.“ Jindy sám sebe žoviálně přibližuje k Nabokovovi: „Vlastně mi ten nápad už ukradl Vladimir Nabokov v knize Bledý oheň.“  A nebo se coby filosof poměřuje s Platónem: „Takto opravdu není obvyklé filosofovat: stačí, když si vezmeš Platónovy dialogy, které jsou svým způsobem velice hluboké. I když si třeba taky odporují nebo si s něčím hrají. Ale náš způsob, to už bylo moc.“

Vzdor směřování k tak náročným výšinám má z knihy zároveň čišet neformální,  vpravdě pohodová atmosféra – vždyť také nápad na ni „se zrodil o Silvestru [...] v klubu Koníček v Paláci Lucerna“, a její gros se zas natáčelo v červencových dnech „v Košíku, na farmě Ivanovy manželky Dáši Havlové“, resp. „v Ivanově pracovní chatce na kraji lesa mezi Košíkem a Tuchomí“. Jan Lukeš k uvolněné náladě přispívá, seč může, nepředstavuje se tu však pouze jako dobrý brach a důvěrný, byť nikoli dávný přítel (starost o to, aby výsledný tvar kromě jiného „zrcadlil“ i „vztah tázaného s tazatelem“, je výslovně zmíněna i v jeho vlastní ediční poznámce), ale rovněž jako hotová studnice poznání a vědomostí. „Jsi chodící Wikipedie!“ říká mu také na jednom místě rozhovoru v duchu příznačného vzájemného pochlebování I. M. Havel. Jan Lukeš sice v ediční poznámce píše i o tom, že různé faktografické údaje do svých otázek včlenil ex post, za účelem služby čtenářské orientaci, ve výsledku to však pro toho, kdo po ni neprahne a nedaří se mu být ani oslněn, plní spíš účel nechtěné komiky, neboť v rozhovoru, jenž je stylizován jako přátelský potlach, pak „otázky“ občas znějí i takto: „Drama Karla Čapka RUR, v němž je to slovo použito, pochází z roku 1920, o jeho původci, svém bratru Josefovi, píše Karel v poznámce ‚O slově robot‘ v Lidových novinách z 24. 12. 1933.“ Tazatel zhusta také nedokáže odolávat pokušení rozpovídat se i o sobě samotném. Když se ho I. M. Havel na závěr jedné své odpovědi na dané téma zeptá, kolik vlastní knih, Jan Lukeš ochotně spustí: „Tvoje otázka mě zastihuje po čtyřměsíční probírce knihovny, po které jsem na chalupu odvezl osmnáct banánových krabic knih, o kterých jsem usoudil, že je nebudu bezprostředně potřebovat. Do každé se vešlo tak osmdesát svazků, takže jestli dobře počítám, ubylo z mé knihovny 1 620 knih. Knihovna se provzdušnila, řekněme ale, že pětkrát až šestkrát tolik svazků v ní stále zůstává. A to jsem už dávno lecčeho pozbyl rozvodem, přišel i o celou klasickou knihovnu po otci a dědovi a spoustu knih rozdal.“

Pokud to někomu připadá vzrušující a poutavé, nechť ovšem po tomto nekonečném interview bez váhání sáhne, neboť právě záliba v detailech takového druhu a ohromující množství banalit tvoří její podstatnou část, která zcela přehlušuje a ubíjí i místa, jež by sama o sobě mohla být zajímavá, stejně jako je překrývá neustálé puzení k mudrlandství, doslovování, vysvětlování a také hračičkářství (svazek je mj. členěn nejen do kapitol, ale i velkého množství podkapitol, obsahuje všemožná motta, dedikace a další parádičky, jež vzdor oblřímímu celku posilují dojem titěrnosti). Na doklad výše uvedených charakteristik ještě vybírám z knihy víceméně namátkou několik citací, tentokrát už jen z promluv protagonisty:

„V pasáži nazvané Kam se dějí časy z knihy Sidonia a Sakateky Čtrnáctero vykročení jsme si se Zdeňkem Neubauerem hráli s tím, že jsme vzali doslova běžné úsloví ‚Ach, kde jsou ty časy...?‘ Nadsázka ovšem, časy se nedějí, to spíš dějiny se dějí, jak samo slovo napovídá. Časy se nanejvýš časí. Náš život není kontinuální běh, ale tvoří jej izolované prožitky, scény jako ve filmu. Některé si pamatuji dobře, některé špatně, i když tuším, že byly. A některé se úplně ztratily. Někam se poděly. Přitom neplatí, že čím je vzpomínka starší, tím je vybledlejší. Naopak, někdy jsou scénky z mládí daleko ostřejší, třebaže deformované. I deformace ale patří k věci, právě to je čas života. A navíc si člověk pamatuje nějaký bezvýznamný detail, slovo, něčí jméno [...], zatímco podstatné věci jsou ztraceny.“

„Občas mne to popadne. Zrovna v poslední době si hraji s takzvanými ‚blendy‘ – dvě normální smysluplná slova jsou písmenkově smíchaná do nového, dosud neexistujícího slova, které si však ponechá výraznou chuť obou původních slov. Například ‚tvořivot‘ je blendem slov ‚tvořit’ a ‚život‘. Pak se hledá význam toho nového slova, zde třeba ‚tvořivý život‘. Blending je metafora pro jakékoli objevování něčeho nového křížením starého. Nevěřil bys, jaký meta-metaforický potenciál podobného typu nabízí obyčejný jazyk.“

„Další půvabná věc jsou motta. V mé knize esejů Zjitřená mysl a kouzelný svět jsme si s přítelem Tomášem Vrbou, který ji editoval, s motty hrozně vyhráli. Každá kapitola má nejmíň jedno. A když někde jsou dvě nebo tři motta vedle sebe, ukazuje se, že ona spolu jakoby hovoří. A už jsme začali uvažovat o tom, že třeba nejdřív bude motto a pak teprve vznikne  nějaký text, aby to motto mělo důvod k existenci. Později jsme si s Tomášem zase vymýšleli motta k Odvětě – to je má souhrnná odpověď na příspěvky k mým pětasedmdesátinám. Jedno motto v posledním vydání Arsemida mělo krásný příběh. Když jsme s nakladatelem Kerlickým a grafikem Kerlesem upravovali formát stránek pro tisk, na jednom místě vznikl známý problém, že buď se na stránku vejde jen nadpis následující kapitolky, anebo tam zůstane ošklivá mezera. A tu mě napadlo spásné řešení: vložit navíc motto do předchozí kapitoly, aby se tím posunul text. Ale kde vzít vhodné motto? I sáhl jsem namátkou do jejich knihovničky a vytáhl jakousi mně zcela neznámou knížku, náhodně ji otevřel – a vida, zrovna tam byla věta o podzimu, což se hodilo zrovna do té kapitoly!“

„Nejen ve vesmíru, ale speciálně i v mém životě všechno nějak souvisí se vším, i když to není vidět.“

A tak dál, a tak podobně, citovat dál se mi jeví kruté. Dodám už jen, že v takovém díle nemůže chybět ani samostatná podkapitola Humor (v kapitole Splynuliny).

To vše by snad bylo možné v posledku brát i s jistou shovívavostí, práce na knize koneckonců zjevně činila oběma pánům nemalé potěšení a nelze vyloučit, že si najde i čtenáře s krevní skupinou, jež ji bude schopna ocenit stejně jako oni sami. Obsahuje ovšem ještě jednu rovinu, z níž ve mně nezůstal jen převažující pocit úmornosti a zbytečnosti, ale i velmi nepříjemná pachuť. Nemyslím si, že by z rozhovoru o životě nějakého veřejně působícího člověka měly být a priori vyloučeny ryze osobní otázky, záleží ovšem na tom, proč a jak jsou položeny a zodpovězeny – či naopak oslyšeny. Když se autorka připomenutého interview z knihy 7x ve vedlejší úloze I. M. Havla zeptala na jeden bližší detail nemoci a smrti jeho matky, odpověděl: „Tohle téma bych už nechal“, a ona to respektovala. V Lukešově rozhovoru je nemálo míst, kdy zabrousí do vysloveně soukromých rovin, týkajících se nadto zhusta třetích osob, často navíc mrtvých, takže bez možnosti reagovat; tázaný se tu sice občas rovněž výslovně zdráhá odpovídat, ale po Lukešově nátlaku podléhá. Zpravidla zde ovšem stran výpovědi na obdobná témata přemlouván být ani nemusí. Z tohoto interview se tak dozvíme i spoustu věcí, jež mohou potěšit leda tak voyeury bulvárního typu –  například různé detaily z protagonistova rozvodu, v němž figuroval další veřejně známý člověk, nebo z intimního života Václava Havla. Občas je to jen nevkusné, občas jen trapné – to když třeba oba muži, jinak se stylizující do vybraných poloh,  začnou komunikovat způsobem, jenž bývá obvykle přisuzován druhému pohlaví a jiným sociálním a inteligenčním vrstvám: „[I. M. H.]: Ale tehdy v nemocnici se mi Véna přiznal, že má jakousi silnou averzi vůči mé Dáše, neřekl proč, respektive že sám neví proč, a to že pak vrhá světlo na všechno ostatní. – [J. L. ]: Přesně to samé mi ale o Václavově vztahu k ní řekla Dáša. Z čeho to mohlo být? [...]“ Pavlačové propírání intimit Jan Lukeš tu a tam ještě okoření, jak se taky na takovou disciplinu patří, jízlivou poťouchlostí. Například když se – právě on, jehož osobní zkušenost a postoje z doby normalizace byly hodně jiné než disidentské či undergroundové – začne rýpat v otázce „volných vztahů“ v těchto společenstvích. A jakmile pak I. M. Havel začne bez rozpaků tlachat i o tom, že Jiří Němec „v podstatě vlastně s tím uvolněným způsobem života začal se známou komunou v Jéčku“, tasí Lukeš se škodolibým gustem otázku: „On byl ale katolík, ne?“.

Vše je to velkoryse adjustováno, nejen pevnou vazbou s přebalem a bohatým obrazovým doprovodem, ale i soupisem literatury za každou kapitolou, závěrečnými soupisy publikací I. M. Havla i jeho filmografie, prologem, epilogem, ediční poznámkou a jmenným rejstříkem. Jistě to tedy není zamýšleno jako nějaké čtení k vodě, nýbrž coby podstatné dílo, vhodné i do knihoven příslušníků „kulturních elit“.