Na první straně českého vydání sedmisetstránkového opusu Reinera Stacha Kafka. Roky rozhodování (Argo 2017), který v německém originálu vyšel roku 2002 jako první svazek biografické trilogie, čtenáře překvapí informace, že jednou z několika málo Kafkových dokončených povídek je Rozsudek. Protože všude jinde v knize má tato slavná próza zažitý český název Ortel a na žádný srovnatelně křiklavý lapsus jsme ve svazku už nenarazili, předpokládáme, že překladatel Michael Půček a odpovědná redaktorka Alena Pokorná si na úvod dopřáli malou kafkárnu.

Reiner Stach dokončil a vydal nejprve tento svazek, mapující Kafkova klíčová tvůrčí léta 1910–1915; roku 2008 jej následoval díl Roky poznání, věnovaný závěrečnému období Kafkovy tvorby, a teprve roku 2014 Stach trilogii uzavřel Ranými roky, zaměřenými na Kafkův život před zrozením spisovatele (český překlad tohoto dílu vydalo nakladatelství Argo v pořadí jako první, roku 2016).

Roky rozhodování Stach otevírá programovým úvodem k celé trilogii; od první chvíle nenechává čtenáře na pochybách, že dobře ví, co dělá, je si vědom výjimečnosti svého počinu a nebude se předvádět hrou na falešnou skromnost. Dosavadní literaturu o Kafkovi Stach představuje jako jakési samovolně bující výrobní odvětví, které ovšem přináší jen minimální užitek. Kromě několika čestných výjimek, jež svého času podstatněji rozšířily naše poznání Kafkova díla, tu totiž máme co do činění se záplavou recyklátů a derivátů dříve publikovaných textů i s nekonečnou přehlídkou postradatelných interpretací trpně aplikujících módní metodologické postupy. V tomto truchlivém kontextu Stach shledává příznačným fakt, že před ním žádný literární historik nedotáhl do konce tak elementární úkol, jako je sepsání faktograficky podloženého a v rámci možností úplného Kafkova životopisu. 

Svou kafkovskou trilogií Stach přispěl k oživení letité literárněvědné debaty, zda a v jakém smyslu může být poznání životních osudů spisovatele důležité pro porozumění jeho dílu. Z jeho výkladů vyplývá především, že nepochybuje o možnosti plnohodnotného zážitku z četby literárního díla i bez „doplňkových“ znalostí autorovy biografie; v určitých případech ale může povědomí o specifických souvislostech mezi spisovatelovým životem a jeho tvorbou náš zážitek výrazně umocnit. Kafkovo dílo k takovýmto případům podle Stacha náleží přímo exemplárně, v první řadě proto, že Kafka v celé rozloze své prozaické, deníkové i epistolární tvorby touží „vědomě a věrně zobrazit překrývání života a literatury“; Kafka se ovšem zároveň dobrovolně a disciplinovaně podřizuje zákonitostem literární formy, které mu mimo jiné brání, aby své texty zanášel neodůvodněnými a nadbytečnými detaily „ze života“. Napětí mezi touhou transformovat a sublimovat vlastní život literární tvorbou a úsilím dostát nárokům umělecké stylizace tak představuje hybnou sílu Kafkova psaní, jehož nejpříznačnějším rysem je podle Stacha „vzájemné pronikání intimity a nejpřísnější formy“. 

Reiner Stach pojímá Kafkovo dílo jako integrální celek, ve svém výkladu tedy výrazněji nebere v potaz rozdílnou intenci „privátních“ textů, deníkových záznamů a dopisů na jedné straně, a textů v užším slova smyslu „literárních“, próz či jejich fragmentů na straně druhé. Co do myšlenkové důsažnosti a stylistické vybroušenosti „privátní“ texty u Kafky opravdu zpravidla v nejmenším nezaostávají za texty „literárními“. Obě skupiny jsou navíc plynule prostupné, segmenty „privátních“ textů se například leckdy stávají zárodkem či součástí textů „literárních“; ty zase mají povětšinou podobu za spisovatelova života nevydaného fragmentu, a mohou tak být vnímány i jako „privátní“ stylistická cvičení. Charakteristickým rysem Kafkova psaní, zejména v rámci korespondence a deníkových záznamů, dále je, že autorský subjekt se na bezpočtu míst rozdvojuje na já bezprostředně prožívající a já reflektující přítomné situace, z nichž téměř každá je pojímána jako vysoce povznášející či častěji hluboce drtivý, v každém případě však životně důležitý moment hodný literární monumentalizace. Toto průběžné, s nejvyšší vážností podnikané zhodnocování životních zkušeností pociťovaných jako mezní obestírá i původně „užitkové“ texty jakousi slavnostní aurou, příznačnou pro (auto)biografie vynikajících osobností. Dalo by se tedy říci, že celé Kafkovo dílo se v jistém smyslu přímo nabízí jako materiál pro budoucího životopisce – je to ovšem zároveň látka, která svou specifičností klade sepsání „tradiční“ biografie nemalé překážky.

Jednou z nich je potenciální schopnost Kafkových znepokojivě enigmatických, přitom svou střídmou obrazností a stylistickou askezí krajně vyzývavých textů navazovat vztahy „uvnitř textu i vně textu“, a to prakticky donekonečna; tato „legitimní hra“, již s Kafkovými texty podniká řada více či méně ostrovtipných vykladačů, je právě jenom hrou, kterou bychom si podle Stacha neměli plést se zodpovědnou interpretací. Na cestě duchaplného odkazování k nejvšemožnějším souvislostem sice nejsnáze uspokojíme svůj badatelský narcismus, s Kafkou se ale nejspíš nepotkáme. Sám Stach se pokouší s neporovnatelným spisovatelem sehrát o poznání důstojnější partii tím, že vůči zdánlivě neproniknutelné spleti Kafkových fragmentárních a mnohoznačných textů staví svůj průzračně „definitivní“ příběh spisovatelova života, zpřítomňující jakoby „na jeden zátah“ veškerá biografická fakta, které podle jeho soudu mají určitý význam pro Kafkovo literární dílo. Nelze nevidět, že takovýto záměr je z hlediska zdravého i běžně odborného rozumu směšný, arogantní či přímo šílený, v každém případě neuskutečnitelný – leda že by mu badatel v doslovném slova smyslu věnoval několik let života.

Reiner Stach takovou výzvu přijal a obstál na výbornou. S okouzlujícím šarmem odborníka zběhlého v řadě disciplín (od kulturní historie či antropologie přes jazykovědu a sociologii až k rozmanitým polohám individuální a kolektivní psychologie) vypráví příběh Kafkova života prostřednictvím faktograficky hutných, současný stav poznání zpravidla zručně syntetizujících a namnoze i pronikavě objevných a v souvislé linii „vyprávění“ vzájemně prostupných příspěvků – v tomto ohledu vyniká například Stachův soustředěný průzkum komunikačních konvencí závislých na dobové sociální roli a individuálních strategií vzdorujících těmto psaným, ale především nepsaným pravidlům. S velkou erudicí Stach pojednává i některá témata, o jejichž významu pro Kafku jsme doposud sotva tušili – fascinující je třeba jeho pohled na rozmanité způsoby Kafkova zápasu o zdravý životní styl. Jednotlivé příspěvky k poznání Kafkova života přitom ani v nejmenším nepůsobí jako mechanicky evidovatelné položky odborné studie, nýbrž se díky Stachovu smyslu pro načasování, gradaci a pointu i díky obrazné dynamice jeho nevšedně kultivovaného jazyka stávají organickou součástí mnohovrstevnatého, nezřídka strhujícího i vyloženě napínavého vyprávění. 

Někteří němečtí recenzenti proto neváhali Stacha nazvat romanopiscem. V Rocích rozhodování bychom nepochybně mohli shledávat rozmanité doklady postupů, příznačných spíše pro prozaický než pro literárněvědný text. Podstatnější než jejich výčet je ale zjištění, že Stach s „beletristickými“ postupy nezachází naivně ani se jimi nepokouší „zatraktivnit“ literárněhistorickou látku, slovem – nehraje si na spisovatele. Když Stach napíše: „A zatímco [Felice] usínala, v Praze spěchalo pero po papíru a vznikala velká povídka“, tedy větu, která by sama o sobě vyzněla jako obludné klišé z šestákového románu, přesvědčuje nás tím, že ji umístí na sám závěr kapitoly, o suverénně osvojené autorské ironii.

Stach opakovaně dokládá, že u Kafky se rozličné texty, s úpornou soustředěností, snad i chladně strategickou bezohledností „vynucované“ na daných životních okolnostech, stávají prostředkem nanejvýš účinné manipulace se čtenářem; jeho neporovnatelná „schopnost zachytit situaci jedním pohledem, a přesto s nejvyšší ostrostí, odfiltrovat podstatné jednotlivosti, vycítit skryté souvislosti, a to vše zachytit přesnými obrazy prosyceným, všem neostrostem se vyhýbajícím jazykem – je schopností hraničící se zázračností“. Svým vlastním psaním Reiner Stach ukazuje, že ani jemu tato schopnost není cizí. Zároveň nám jeho kafkovská biografie bude už navždy připomínat, že podstatou onoho nefalšovaného „zázraku“ nemůže být nic jiného než s nekompromisní sebekázní vedený zápas o napohled nedosažitelný cíl.