K milosrdným mýtům, bezděčně, účelově či v dobré víře zkreslujícím minulost, patří i obrazy osob, které se tak či onak zapletly s totalitní mocí a jejími nástroji, avšak prý pouze proto, aby mohly napomáhat dobrému. V idylizujících či banalizujících interpretacích, v Čechách tolik oblíbených, bývají pak takoví lidé nezřídka – na rozdíl od mnohých, kteří se chovali opravdu statečně, nebo prostě „jen“ důsledně slušně – paradoxně nakonec obestřeni odérem bezmála hrdinským. Jejich případy často souvisejí s dnes opět aktuálním fenoménem alibistického „držení pozic a odvracení nedozírných následků“, které se u nás za normalizace „postupně stávalo modem vivendi dalších a dalších lidí“, jak o tom nedávno na Sympoziu 8 (Komunismus – elity – dnešek) pojednal Bohumil Doležal.
Pověst člověka především oddaně sloužícího podstatné dobré věci dodnes namnoze provází i Vladimíra Vodičku, spoluzakladatele a dlouholetého ředitele (1958–1991) Divadla Na zábradlí. Tak ho nedávno charakterizoval také Petr Placák: „Za ředitele Vodičky, který držel ochrannou ruku nad řadou proskribovaných autorů včetně Jiřího Krejčíka nebo Evalda Schorma, přežilo divadlo s odřenýma ušima i jinak zcela vyduchlou a bezpáteřní dobu normalizace.“ V textu, kde se ostentativní razantnost mísí s velmi ležérním vztahem k faktům, ať už z neznalosti, nebo z ignorance, jak bývá pro tohoto autora čím dál víc příznačné, už neuvedl, například kolik proskribovaných osobností či s nimi solidárních lidí včetně Jana Grossmana, Václava Havla nebo Andreje Kroba hodil tento ředitel-ochránce přes palubu.
Poctivý pohled na Zábradlí i jeho vedení v normalizačních letech naopak v poslední době přinesla Divadelní revue ve statích Věry Velemanové a Martina J. Švejdy, které by přes zdánlivě úzce odborný, teatrologický záběr neměly uniknout širší pozornosti: přinášejí cenné informace a mimořádně výmluvnou reflexi jedné nezanedbatelné kapitoly zdejší kultury a společnosti, a to při vší erudici způsobem, který nemá nic společného se suchopárnou vědou. První studie vyšla v č. 3/2016, pojednává o letech 1968–1974 a má trefný název Normalizace svépomocí, druhá stať je v zatím posledním čísle tohoto časopisu (3/2018) a věnuje se létům 1975–1978. Autoři vycházejí z důkladného studia pramenů, které zahrnují i interní materiály Divadla Na zábradlí, Archivu bezpečnostních složek a různorodá svědectví pamětníků, a na jejich základě podávají plastickou analytickou zprávu o jedné etapě tohoto významného českého divadla. Vyzdvihují všechna pozitiva, která si její aktéři zaslouží, ale stejnou pozornost zaměřují také na jevy opačné, někdy i absurdní a nejednou bez nadsázky temné, jejichž původcem či jindy mlčícím svědkem byl zhusta právě ředitel Vodička. Před čtenářem se tak odvíjí nejen příběh tvůrčích vzestupů a propadů této scény, ale rýsují se tu i příběhy lidské a osobní, formované v některých případech charakterností, pevností a věrností, a v jiných bezpáteřností, opatrnictvím a věrolomností – peripetie a střety z toho vyplývající nabývaly zejména pod povrchem tohoto divadla často parametrů hodných skutečných dramat. Živost a plnost dvou časopiseckých teatrologických studií je tu neporovnatelná s povýtce plochým a plytkým televizním seriálem v režii Adély Sirotkové, vysílaným v loňském roce na poměrně velkorysém prostoru k šedesátiletému výročí Zábradlí, který se zařadil k dalším místním promarněným příležitostem.
Autoři své stati doprovázejí vybranými dokumenty: v prvním případě jsou to i hutné pasáže ze svazků StB, v nichž figuruje mj. herečka Helena Růžičková a režisér Jaroslav Gillar, v druhém přepis části protichartistického pořadu Československé televize Kdo je Václav Havel? z roku 1977. Vejde se na pouhou jednu tiskovou stranu, ale vydá za mnohé. Po hercích Janu Přeučilovi a Václavu Sloupovi zde lživě a křivě hovoří i Vladimír Vodička, který toto své veřejné prohlášení zakončuje slovy: „… dneska každý z nás – teda toto divadlo i Václav Havel – stojíme na zcela jiném pólu. My jsme se minulý týden, umělecký kolektiv tohoto divadla se sešel, aby projevil své rozhořčení nad Chartou 77, ale nezůstalo jen u tohoto negativního postoje k Chartě, nýbrž jsme pozitivně bilancovali, co jsme v posledních letech docílili. Já bych chtěl z tohoto našeho stanoviska, stanoviska našeho divadelního uměleckého kolektivu, připomenout aspoň závěrečnou větu, kde říkáme, že: ,Divadlo Na zábradlí adresuje svou práci zejména mladé generaci. Jsme odhodláni udělat vše, co je v silách tohoto divadla pro rozvoj této generace a pomáhat co nejúčinněji čelit snahám o její ideovou dezorientaci, tak jak se o to naposled pokusili autoři takzvané Charty 77‘. To je poctivé a opravdové stanovisko umělců tohoto divadla a je naší ctí, že můžeme v této práci pokračovat, že v ní chceme pokračovat tak, jak nám to přikazuje morální kodex socialistického umělce“ (oproti přepisu v Divadelní revue vynechávám údaje o obrazové složce reportáže).
„Televizní vystoupení členů divadla proti bývalému kolegovi a kamarádovi lze označit za jeden z nejtrapnějších a nejostudnějších okamžiků nejen normalizační, ale celé historie Divadla Na zábradlí,“ konstatují Velemanová se Švejdou.
Karel Steigerwald po Vodičkově smrti před čtyřmi lety s pobaveným obdivem zavzpomínal, jak bájný ředitel „v rozpacích překlenul roztomile“ „normalizační díru“ tím, že „novopečenou hlavu státu“ oslovoval „pane prezidente Vašku“. A Vodičkův význam shrnul takto: „Byl velkou postavou éry nesvobody, s níž sváděl zápas, který nebyl sisyfovský. […] Ředitel Vodička své šachy s panstvem hrál. Nebyla to hra bez poskvrny, beze ztrát, ale byla to hra s výsledky. […] Pro příští zápasy s totalitou – ten čas se zas blíží – si zapamatujme: nevzdávat to ani v detailu, neustupovat, taktizovat, být chytrý a totalitu podvádět.“ Vedle této patetické rady adorující příklad kluzké vypočítavosti, před níž by se Češi měli mít obzvlášť na pozoru, neboť k ní bývají mimořádně náchylní, těžko mohl pro naši přítomnost i budoucnost připomenout, že taktika „neházet flintu do žita“, ve které byl podle jeho mínění Vodička „mistrem“, se dá, stejně jako „hra s výsledky“, provozovat i podstatně jinými způsoby. Takovými, po nichž nezůstává přinejmenším pachuť.