O anketě Kniha roku Lidových novin za časů vlastnictví Andreje Babiše jsme už na Bubínku Revolveru (Ke Knize roku v Babišových Lidových novinKulturní obec, Kniha roku a „nezávislé“ Lidové noviny) i jeho Spoušti pojednávali v minulých letech – a nemělo by možná smysl o tomto dílčím, leč výmluvném průvodním jevu dnešní doby psát znovu, kdyby se nestal jedním z notorických a nadále nesloužil jako lakmusový papírek. I když řady respondentů, kteří se v někdejších předbabišovských časech či ještě nedávno tohoto podniku účastnili, letos zas o něco víc prořídly, což v současném marasmu vnímám jako dobrou zprávu, pořád se mezi účastníky objevují osoby, jichž si lze pro leccos vážit a jejichž lpění na možnosti být (i) zde slyšet mě nepřestává udivovat a sugeruje kromě jiných čím dál varovnější otázku: Co všechno by se muselo ještě stát, aby i jim došlo či byli ochotni si přiznat, jak medvědí službu české kultuře tu před očima veřejnosti provádějí a jaké kamufláži zde dobrovolně slouží, a vyvodili z toho jediný možný důsledek, jímž je rozhodnutí na svůj hlas v této anketě za daných okolností prostě rezignovat? Jejich dosavadní postoj je přitom o to nepochopitelnější, oč jasnější je, že svou absencí by se nevzdávali ničeho víc než pouhopouhé možnosti účastnit se jedné předvánoční hry, neboť ani ve svých zlatých časech tato anketa ničím jiným nebyla.

Letošní novinku pak představuje několik odpovědí, jejichž původci se snaží z fatální otázky účastnit se, či neúčastnit se buď vybruslit, a to rádoby provokativním, avšak především rádoby humorným a zároveň opatrnicky neškodným manévrem, jehož provozování v nesčetných variantách je mnoha Čechům na rozdíl od jiných schopností tak vlastní, anebo se vážně pokoušejí prostřednictvím svého anketního příspěvku vyjádřit kritický názor na Andreje Babiše. Ukazuje se ovšem, jak ošidné je o něco takového usilovat právě v jeho novinách, tedy v kontextu, který určuje on, a nikoli oni. Tím, že jsou tyto šalamounsky šibalské, anebo i nežertovně a přímočaře vyznívající, samy o sobě pádné a důvtipné odpovědi (za takovou považuji tu od Milana Gelnara) – navrhující na Knihu roku, a to zhusta kromě „standardních“ nominací, Kmentovu publikaci Boss Babiš apod. – otištěny jakoby nic vedle ostatních právě v jednom z Babišových plátků, jsou nakonec nivelizovány a stávají se nejen bezzubými nebo neúčinnými, ale mohou být dokonce vnímány v přímém protikladu ke svému záměru: jako bod pro „bosse“, důkaz jeho velkorysosti nebo smyslu pro humor. Přičemž je zároveň stěží náhoda, že zatímco všechny texty pojednávající jako doprovod ankety o titulech, které v ní nejvíce zabodovaly, vyznívají veskrze kladně, ba přiměřeně svému účelu oslavně, poněkud kluzký článek Jaroslava Veise o Kmentově knize, jež se díky zmíněným (sedmi) hlasům umístila na 6.–7. místě, se především ptá „Je Boss Babiš opravdu taková bomba?“, aby si odpověděl: „Obávám se, že není“. Názorně to celé znovu klade starou otázku, zda a do jaké míry a s jakými výsledky i důsledky lze být subverzivní vůči systému v jeho rámci, jak ošidné je volit takovou cestu. Za zaznamenání v tomto směru stojí i odpověď jedné české intelektuálky, která v letošním ročníku vyjevila, že si za ta léta konečně vše již dobře promyslela a následně se rozhodla s anketou za sebe skoncovat – avšak až příští rok: „Koncentrace ekonomické, mediální a politické moci v rukou úřadujícího českého premiéra narůstá před našima očima do stále šílenějších rozměrů a je třeba si nezastírat, že tento proces svým malým dílem stvrzuje a upevňuje i tato anketa. Odpovídám (se z toho) tedy naposledy.“

V anketě Kniha roku ale nejde jen o respondenty, nýbrž i o vítěze, kteří si například mohou či nemusí pro ocenění přijít. Letošní ceremoniál byl v tomto směru obzvlášť chutný, soudě už dle vcelku skromné fotogalerie Lidových novin: vidíme tu autora vítězného titulu Marka Švehlu přebírajícího ocenění v trenýrkách (to prý, jak vyplývá z popisky, na počest protagonisty jeho knihy roku – předvedl tak názorně, že ze skutečného významu člověka, jehož si prý váží, a o němž v ní proto popsal mnoho stran, zhola nic nepochopil), jeho nakladatele Viktora Stoilova smějícího se za ním takříkajíc pod vousy, patrně proto, že každá reklama je vítaná, neboť prodané výtisky jsou prodané výtisky, či moderátorky Johanu Švarcovou a Ester Geislerovou k popukání vyhastrošené údajně jako za časů undergroundu. Vítězství publikace Magor a jeho doba není nepřípadné za daných okolností vnímat, s ohledem nikoli na ni samotnou, ale na jejího hrdinu, jako hodně hořký paradox. V mimořádné příloze Lidových novin anketě věnované (LN 16. a 17. 12.) se ale můžeme dočíst i o tom, že tenhle ročník má ještě jednoho vítěze (a hlasujícího v jednom), sice nepsaného, o to však oceněníhodnějšího, jak neusoudil v úvodním sloupku s dramatickým titulkem Radost i smutek nikdo menší než přední Babišův novinářský podřízený Petr Kamberský: „... svět jest nespravedlivým. Nespravedlivým proto, že Jáchym Topol v anketě Kniha roku letos hlasoval, a Marek Švehla nikoli. Takže zatímco Jáchym mohl dát Markovi svůj hlas, novinář Marek tuto možnost vůči Jáchymovi neměl. Jáchym dal Markovi svůj hlas, čímž sám sebe odstřelil z prvního místa. [....] Milý Jáchyme, od příštího roku bude snad Marek hlasovat. Třeba ti to jednou vrátí.“ Jediným kazem na Kamberského dojemné vizi je, že je jako každá vize a vůbec veškerá budoucnost bez záruky. A tak dávám k úvaze, zda by Petr s Markem přinejmenším mezitím neměli Jáchyma, v Babišových Lidových novinách tak ušlechtile hlasujícího, na odškodnění té velké nespravedlivosti a jako odměnu za čin hodný Mirka Dušína současného českého kulturního provozu navrhnout na Státní vyznamenání, jmenovitě na Medaili Za hrdinství, jež oceňuje osoby, které se „s nasazením vlastního života zasloužily o záchranu lidského života nebo značných materiálních hodnot“. V zemi, ve které dnes žijeme, by myslím neměla být potíž nějak zakamuflovat, že v tomto případě byly ohroženy hodnoty spíš nemateriální a hrdinský akt se neodehrál s nasazením vlastního života, ale „jen“ vlastního literárního díla, jež ovšem, jak známo, leckterý jeho autor necení o nic méně než svůj vezdejší pobyt.