Jedna věta je projektem Viktora Karlíka, který již deset let oslovuje vybrané osobnosti, aby si po dobu následujícího roku zapisovaly každý den jednu větu. Od roku 2010 zatím vyšlo v Edici RR dvacet tři svazků od různých autorů. Čtenářům Bubínku Revolveru dnes přinášíme věty Michala Cihláře, které si zapisoval v únoru před třemi lety.


Michal Cihlář, foto Karel Cudlín

Cihlářova Jedna věta vyšla jako samostatně neprodejná příloha Revolver Revue č. 112/2018.



ÚNOR

1. 2.
Dvacet let od Hrabalova úniku z pátého patra nemocnice běží v TV opakování dokumentu ze spisovatelova života a já, pokolikáté už, čekám na tu krásnou pasáž, jak v Libni kupuje svým kočkám kuřata a pak je v zelené igelitce táhne domů do Kerska a smečka kočenek ho tam už netrpělivě vyhlíží, mlsně se houfuje u vrátek, plete se mu děsně pod nohy, a já jsem z toho úplně dojatý, protože je to na chlup totéž, jako když naše tři kočky nedostanou nažrat…

2. 2. Za soumraku jedu busem do Prahy na vernisáž Honzy Šibíka a moje mysl je stejně pohasínající jako světlo za oknem, stejně šedivá jako sníh na polích a nebe nad ním, jedu, hlavu si opírám o sklo jako Dustin Hoffman v Půlnočním kovboji a přeju si, aby mi ty Honzovy nádherně barevné fotografie přírodních katastrof, násilí a krvavých revolucí vlily do žil trochu krásy a energie…

3. 2. Mám dobrý pocit, vyryl jsem a vytiskl 12x zvětšené políčko z pornokomiksu.

4. 2. Pakliže Kafka prý považoval svůj život za literaturu, tak já ten svůj vidím jako pracně vybarvený černobílý linoryt.

5. 2. Mé masochistické já mne o víkendu přivedlo do Veletržního paláce na den otevřených dveří, abych mezi tisíci uměnímilovnými zvědavci absolvoval i přehlídku zatraceně intelektuálních instalací z Kovandovy produkce i z okruhu jeho pokračovatelů a utvrdil se tak znovu v přesvědčení, že ten Kovandův mor je lidem i samotnému umění stejně nebezpečný jako právě kulminující mor ptačí, přičemž se naivně upínám k zoufalému přání, aby se návštěvník NG během těch průměrných pěti minut, za které tuto expozici proběhne, nestihl nakazit, ale pouze varovně přiotrávit…

6. 2. Udělal jsem z prasklého půllitru improvizované terárium pro dva zlatohlávky, kteří začali mávat nožičkama, když je, jako zdánlivě mrtvé smaragdové šperky, vytáhla ráno Veronika ze škatule s méně používanými barvami, a hned jsem začal spřádat velkolepý plán, jak je z jara slavnostně vypustím do zelené trávy.

7. 2. Z rozhovoru: „… ta je z Lán, cože, proč je zlá?, je hodná, ale z Lán“.

8. 2. Přestože jsem na dno půllitru dal trochu hlíny z kompostu, trošku trávy a kousek nahnilého jablka, jeden zlatohlávek nadzdvihl černobílou pohlednici z Francie s fotkou zebry, kterou jsem půllitr neodborně přiklopil, a zdrhnul, zatímco ten druhý leží na zlatých zádech pod vadnoucí trávou a ztuhlýma nožičkama už rozhodně nehýbe…

9. 2. Překvapení dne: notoricky známí makakové z ostrova Hokkaidó koupající se v extrémní zimě v horkých jezírkách jsou jen samičky s mláďaty; chlapi se nekoupou!

10. 2. Nemám si nechávat zapsání noční věty na ráno, nemám si nechávat zapsání noční věty na ráno, nemám si nechávat zapsání noční věty na ráno, nemám si nechávat zapsání noční věty na ráno, nemám si nechávat zapsání noční věty na ráno, nemám si nechávat zapsání noční věty na ráno, nemám si nechávat zapsání noční věty na ráno, nemám si nechávat zapsání noční věty na ráno, nemám si nechávat zapsání noční věty na ráno, nemám si nechávat zapsání noční věty na ráno…

11. 2. V dokumentu na TV ZOOM bylo nafilmováno malé slůně, kterému lvi ukousli v noci ocas a dvě třetiny chobotu, což se mnou dost silně otřáslo, neboť jsem si mimoděk uvědomil, jak silně sloní chobot chápu jako něco výsostně falického…

12. 2. Od pracovního stolu jsem oknem zahlédl letět na šedé obloze něco bílého, elegantně to klouzalo vzduchem, vznášelo se to na pozadí zamrzlého rybníka a mně blesklo hlavou, že to je racek, ten s černou hlavou, racek chechtavý, kterého jsem od dětství neviděl, že se vrátil, ale byl jen dron…

13. 2. Když dotisknu novou grafiku, tak mám ve zvyku stírat z linorytové matrice tiskařskou barvu starými novinami, což dělám léta letoucí, ale dnes jsem si všiml, že jsem při té rutině umazal snímek obličeje Dana Bárty, a to mi přišlo tak trochu líto, protože jeho vášeň fotografovat šidélka a vážky opravdu obdivuji, ale to jen na okraj… korunu ten mikropříběh dostává cirka za dvě hodiny, kdy mi Dan Bárta, přestože jsme se nikdy v životě nesetkali, zatelefonoval, že by přijel…

14. 2. Objevil jsem v krabici s novinami svůj deset let starý rozhovor začínající titulkem „Jsem dítě Švabinského a Váchala“, a až dnes mě napadlo, jestli to třeba tehdy, když to vyšlo tiskem, nepřišlo rodičům líto.

15. 2. Naše rodina má recyklaci už tak zadřenou pod kůží, že doma pro různé písemné vzkazy používáme nepotištěné ruby volebních lístků nestravitelných stran.

16. 2. Už poněkolikáté dnes můj zrak a zjitřená fantazie vyhledaly Hokusaiův Sen rybářovy ženy, mistrovskou šungu z roku 1814; je jako magnet, intimní scéna znásilňování chobotnicí, růžová chapadla jsou úplně všude, v hlavě si to rozanimovávám do všech detailů, chybí mi jen zvuk.

17. 2. Zase jsem se díval na Americkou krásu a zase se mi ta filmová krása rozlila po celém těle i duši.

18. 2. Při práci často používám žiletku a při rozbalování a odstraňování celofánu z nového balíčku se vždy opakovaně přistihnu, že celofán strhávám horečnatě, skoro jako silný kuřák, když si rozbaluje další krabičku, protože cítit mezi prsty ostrou nepoužitou žiletku a použít ji na její první dokonalý řez, to je chvíle téměř sváteční.

19. 2. Byl jsem se dnes podívat na Jizerské padesátce a přišlo mi to jako Výlet pana Broučka naruby, protože mezi těmi cca sedmi tisíci lyžaři v barevných běžkařských kombinézách a diváky v pestrých oblečcích, šponovkách a čepicích jsem byl jediný, kdo si (po závodě) do bílé stopy vyjel v džínách.

20. 2. V metru jsem viděl do bronzova opáleného kluka s holkou, jak se s malými baťůžky na zádech, dosud označenými štítky jakési letecké společnosti, klepou zimou, protože letní kalhoty s tričkem a tenkou větrovkou je nestíhají zahřát, a strašně jsem jim záviděl.

21. 2. Dnes jsem trochu zaskočen, protože jsem od Kiki dostal k narozeninám, které mám až v září, lístek na říjnový koncert Nicka Cavea a já se neumím těšit tak strašně moc dopředu…

22. 2. Přesně na den před třiceti lety, zrovna ve chvíli, kdy jsem večer začal podepisovat právě dokončenou novou grafiku inspirovanou směsí estetiky bolševických novin a amerického pop-artu, odvysílal pískající Hlas Ameriky neuvěřitelnou zprávu o Warholově smrti, kratičký banální nekrolog mne na chvíli zcela paralyzoval, a když jsem konečně vzal do ruky opět tužku, připsal jsem na právě podepisovaný tisk trochu patetický osobní vzkaz: pro AW; ale je to vůbec tak dávno?

23. 2. Ve 21.40, patrně v důsledku velmi silné vichřice, zažil Buštěhrad výpadek proudu, přičemž mne nesmírně potěšily tři věci: že naše kočka, která právě běhala venku, je celá bílá, takže byla aspoň trochu vidět, když jsem ji před prudkými poryvy větru naháněl ze zahrady domů, za druhé, že výpadek mne nepřistihl s neuloženým textem, a za třetí, že v Buštěhradě se v čase tmy nerabuje…

24. 2. Při snídani řešil v televizi nějakou vraždu Kojak, a zatímco on se od roku 1973, kdy se seriál natáčel, vůbec nezměnil, tak New York v té době brázdily jen samé dlouhé nízké káry s křidýlky, takže jsem měl chvíli nádherný pocit, že jsem zase na havanském Malecónu.

25. 2. Strašně mne rozčiluje, že burákové máslo, Nutella a jiné čokolády ve skle se nedají důsledně vyškrábat a vylízat do dna, aniž bych se nezapatlal.

26. 2. Být šikovným hollywoodským scenáristou, okamžitě bych z dnešní superchyby v předávání Oscarů vykřesal neotřelý povídkový film na principech klasického hororu Deset malých černoušků…

27. 2. Pokud bych měl být jedním banánem na banánovém trsu, tak bych se vždycky snažil být nositelem nálepky.

28. 2. Ještěže letos nemá únor 29 dní, měl bych tak na krku o jednu větu navíc…