Přílohou 112. čísla Revolver Revue a již dvacátým svazkem knižního projektu Jedna věta je pásmo záznamů grafika Michala Cihláře. Kniha bude uvedena – společně s podzimní RR a knihou Jakuba Guziura Ezra Pound v (post)kultuře – na večeru v Café Club Míšeňská již tento čtvrtek, 20. září, od 19 hodin, kam srdečně zveme. Čtenářům Bubínku dnes z knihy přinášíme ukázku – věty z loňského září:


Foto © Karel Cudlín

Jedna věta
Michal Cihlář

ZÁŘÍ

1. 9. Předevčírem jsem před domem zasunul do škvíry v cihlové zdi malé nerozbalené balíčky dětských kartiček s Pokémony, protože mně opravdu nejsou k ničemu a toto je velice elegantní a zároveň osvědčený způsob, jak životnost nepotřebných tretek zrecyklovat, jak se efektně zbavit roztomilých figurek z kindervajec, holčičích umělohmotných prstýnků i malých plyšáčků, které nedokážu jen tak pro nic za nic zahodit do popelnice, protože jsem duše až příliš citlivá, a tak si jdu zkontrolovat zeď, a koukám, škvíry jsou prázdné, samotné kartičky jsou fuč a všude kolem je tráva zasviněná rozervanými a pomuchlanými barevnými pytlíčky…

2. 9. Zestárnul jsem, už bez usnutí nezvládnu v jednom zátahu ani pět dílů nové řady Simpsonů na Primě.

3. 9. Zákaz kouření v Central Parku mne popuzuje stejně jako kolorování němých grotesek s Laurelem a Hardym.

4. 9. Hitler dvakrát neuspěl u zkoušek na vídeňskou Akademii výtvarných umění, a tak šel dělat něco jiného, Jiří David to nevzdal a na Akademii se dostal naposedmé…

5. 9. Nic mne tak nedeprimuje, jako když nám do usínání vlétne do ložnice ohromná modrá masařka a s nepravidelným přerušováním letu donekonečna krouží kolem lustru, jako by to byla ta nejlahodnější zdechlina…

6. 9. Zašlápnutá vypasená modrá masařka vhozená do hajzlu plave i po smrti a nejde spláchnout, i kdybych se posral.

7. 9. Svátek slaví všechny Reginy, tedy i mé poslední zbytky socialistického linolea vyráběného kdysi dávno v ČSSR pod sexy názvem Regina, ano, ať žije Regina, má linoleová družka, do které pětatřicet let reju jak po másle a které exkluzivní marmoleum nesahá ani po kotníky…

8. 9. Byli jsme v bazaru a pohled na některá křesla mne přenesl do obrazů Marie Blabolilové.

9. 9. V televizi oznámili, že v ČR je sebevražednost nad průměrem EU, že u nás denně z vlastního rozhodnutí umírají čtyři lidé, a mně při té zprávě kupodivu hlavou neprolétly podoby všech, které jsem znal a jejichž tragická volba mne nějak zasáhla, ale můj mozek mi z ptačí perspektivy nabídl kýčovitý videoklip, jak se řítím šílenou rychlostí k růžovému obzoru v plně obsazeném pětimístném kabrioletu…

10. 9. Hurikán Irma, na Kubě nejsilnější od roku 1924, zasáhl ostrov a včera prošel napříč barevným koloniálním městem Ciego de Ávila, které se nám s Veronikou tak líbilo, a pokračuje přes pláže Varadera do Havany, kde vetché domy kolem Malecónu padají i po docela normálním dešti, a mně je z té zprávy nanic, je mi hnusně z toho, že se ví, co bude, ale už se neví, co bude dál, je mi tak divně, že to musím zapít zbytkem bílého rumu, který se tam, když nefouká, prodává v malých tetrapakových krabičkách.

11. 9. „Jdi a poslouchej, jestli uslyšíš lidi na poli zpívat“ jsou poslední slova ze Všech dobrých rodáků, a sotva film skončil, už zase slyším kvičet Babiše…

12. 9. Proč by to bin Ládin nenaplánoval na jedenáctého, když dvě štíhlé jedničky budou všem absenci dvojčat připomínat nejlíp?

13. 9. Moskva slavila 870 let města a lidé do centra mohli procházet jen skrz bezpečnostní rámy; Buštěhrad měl letos 520 let a ještě se to tentokrát obešlo bez rámů…

14. 9. Co si vo sobě ty kočky myslej, že nežerou (levnější) psí konzervu?!

15. 9. Jedinou radu, kterou si v životě doslovně pamatuji, mi dal v půli osmdesátých let Michael Rittstein, když mi řekl, pozor, abys nezabřed do úsilí, a já si teď při psaní jen velmi nerad připouštím, že ta rada se nemusí vázat jen k výtvarnému umění…

16. 9. Zatímco jím svůj narozeninový dort, umřel Petr Šabach, podobné načasování jsem už zažil v sedmdesátém pátém s Josefem Sudkem.

17. 9. Osobně si to nepamatuji, ale v den mých šestých narozenin se vůbec poprvé dostalo z rozhlasu na veřejnost jméno Járy Cimrmana; no, Jára mi rozhodně přijde o hodně starší…

18. 9. Měl jsem vystavovat v MoMA, věci však zůstaly doma.

19. 9. Čekal jsem včera na Veleslavíně na noční bus do Kladna a na zastávce perlil bezďák samomluvec, nemělo to celkem hlavu ani patu, ale najednou se zaklonil a směrem k naší frontě zvolal toto proroctví: „Seděl jsem na Mírově, když Kajínek utek a já vám řikám, ten nepřežije, policajti ho zabijou!“, jenže vtom přijel autobus a bezdomovec jako jediný z nás nenastoupil, a tak nevím, jestli ty policajty nakonec chytnou, každopádně prodávám, jak jsem nakoupil…

20. 9. Včera to bylo na den přesně 32 let, co katastrofální zemětřesení zničilo Mexico City, a já jen žasnu nad tím dokonalým načasováním toho zemětřesení aktuálního, které zatřáslo s Mexico City pouhé tři hodiny po utichnutí všech vzpomínkových sirén, a velmi opatrně se sám sebe v duchu ptám, jestli nám náhodou někdo nechce něco důležitého mezi čtyřma očima hurikánů sdělit.

21. 9. Přijde mi děsivé, že první, co Mexičany při předvčerejším zemětřesení napadlo, bylo, že jde o severokorejský útok, ale ještě daleko strašnější mi přijde to, že těm mrtvým, které teď vyhrabávají z trosek, už to nikdo nevyvrátí…

22. 9. Když se před pár dny, po dlouhých 250 letech, z vlastní vůle vrátil z Polska do bývalého Východního Německa zubr samotář, zastřelili ho Němci stejně svinsky rychle, jako kdyby se před třiceti lety chystal přelézt Berlínskou zeď.

23. 9. Zase jsem na zápraží našel kočkami totálně ožmoulané torzo babočky admirála, který zaživa mezi motýli vyniká noblesou svých černých křídel s bílými a rudými znaky, jenže teď mi ze všeho nejvíc připomíná trčící trosky severní věže Světového obchodního centra.

24. 9. Nechápu, že když se koupu, tak je vana vždycky špinavá jen na pravé straně…

25. 9. Stále přemýšlím o tom, co si asi Jan Tříska myslel o tak precizně všemi médii vytěženém odchodu Bohumila Hrabala…

26. 9. Ví se, že kdyby Josef Sudek na italské frontě nepřišel o ruku, nikdy by nezačal fotografovat, ale co se neví, je, jestli by ho nezačalo bavit focení mobilem.

27. 9. V Erice Bader, jejíž koláže jsem loni představil v RR 103, jsem nechtěně vyvolal takovou enormní důvěru, že ve svém rapidně se zhoršujícím duševním stavu usoudila, že mi pošle ve dvou krabicích darem veškeré své kolážové dílo, což také okamžitě učinila, a já tak přišel jako slepý k houslím k pozůstalosti po umělci, který ještě dýchá (slovo žije se tady jaksi moc nehodí), a to mne opravdu docela znervózňuje; je to, jako kdybych získal něčí životně důležité orgány, přestože jsem docela zdravý…

28. 9. Koloruji novou grafiku, takové prostinké zátiší, dvě ručně šité boty olivové barvy a houby z lesa, devět babek, dva žampiony; poctivý realismus, opravdu nic pro moderní umění, spíš Karlu Purkyněmu pro radost.

29. 9. Mám svátek; ale má ho ještě i takový Dočolomanský, Pavlata, Dlouhý nebo Tučný?

30. 9. Ptá se, co chceš k obědu, a já se slyším, jak říkám, vzbudit.