Jiřinu Haukovou jsem poprvé viděl na Štědrý den roku 1993. Tehdy jsem bydlel ve Šrobárově 20 a Terezie P. tou dobou připravovala spolu se Zbyňkem Hejdou pro RR rozhovor s básnířkou, která navrhla naše vánoční setkání. Šli jsme z Vinohrad pěšky dolů do Vršovic a zazvonili v Petrohradské 35. Jiřina Hauková sjela výtahem a po chvíli jsme se procházeli v okolí jejího domu. Ten den nemrzlo a venku bylo poměrně příjemně. Nakonec jsme seděli na lavičce ve svahu parčíku v Rostovské ulici a povídali si. Lavička je tam tuším doposud. J. H. se T. opakovaně ptala na jejího dědečka Bedřicha Fučíka, o kterém mluvila jako o panu doktorovi, kromě jiného poměrně detailně vzpomínala na okolnosti související s někdejší koupí jeho domu, odkud jsme k ní vyrazili – utkvělo jí v paměti jakési doporučení, na kterém se koncem šedesátých let ve prospěch B. F. podílela.
Lepší kulisu pro první setkání s jedinou ženou ze Skupiny 42 si nelze přát. Na lavičce v městské krajině. Básnířka působila vesele a velmi živě.


Jiřina Hauková, 1998, foto Karel Cudlín pro RR

S rozhovorem pro RR souvisí ostrov Kréta. Ten totiž J. H. toho roku v létě navštívila a k překvapení těch, co s ní interview vedli, nechtěla dlouho mluvit o ničem jiném než o tamní starobylé kultuře, což bylo vzhledem k zamýšleným otázkám o Skupině 42 poněkud nečekané. Rozhovor pak vyšel v RR č. 25/1994. Díky těmto a dalším pracovním zájmům jsme se začali vídat pravidelně a postupem času čím dál víc i nepracovně. Brzy k básnířce začal chodit i náš redakční kolega a editor jejího básnického díla Michael Špirit. Někdy jsme šli za ní společně všichni tři, někdy jen dva nebo jeden z nás. A všichni na ty návštěvy máme řadu výrazných vzpomínek, T. s Michaelem například na to, jak ho J. H. nutí vyzkoušet si pyžamo po Jindřichu Chalupeckém s úmyslem ho jím obdarovat, neboť by mu dle jejího odhadu mohlo padnout.

Nejčastěji jsme sedávali v obývacím pokoji, někdy v pracovně Jindřicha Chalupeckého, které dominovala velká knihovna, žlutý Medek a mnoho dalších výtvarných děl. V obývacím pokoji byl nepřehlédnutelný obraz Františka Janouška Bůh pouště – o této malbě několikrát mluvil Zbyněk Hejda, který si Janouška velmi cenil. Po čase to bylo asi první dílo ze sbírky Jindřicha Chalupeckého a Jiřiny Haukové, které v době našich setkávání opustilo stěny bytu. J. H. totiž obraz věnovala Národní galerii s poukazem, že je to zásadní autorovo dílo, a proto by nemělo v budoucnu skončit v soukromé sbírce. Podobně velkoryse uvažovala třeba i o zmiňovaném Medkově plátně, které později darovala malířovým příbuzným, když se dozvěděla o jejich tehdejších potížích. Když jsem pak při jedné z návštěv stálé expozice NG ve Veletržním paláci Janouškův obraz uviděl, marně jsem na popisce hledal informaci o velkorysém daru či o tom, že obraz byl v majetku dvou významných hybatelů české kultury. Řekl jsem tehdy nahlas: „hovada“, přičemž jsem mimo jiné jako bývalý letitý zaměstnanec galerie nestřílel od boku.

Z díla Jiřiny Haukové mně asi nejvíc utkvěla v mysli První noc Mikuláše Medka v hrobě, z cyklu Obrazy. Haukovou iniciovaná představa mě často přepadávala po pohřbu přítele Filipa Topola. Ač léto, tak pocit chladu a osamocený přítel v rakvi.

[…]
Ležíš nazad, obracení je zakázáno
A tvá sítnice vnímá jiný svět
Pod podkořím rakve,
O němž se živý nedoví.
[…]
růžoví červi větří pach tvého těla
píšťaly kostí začínají hrát svůj noční nápěv
[…]
Kohout kokrhá, ale nebudí tě.
Probouzíš se do jitra, které je tmou.

Kromě návštěv jsme si i telefonovali. Častěji volala J. H. Tehdy jsem byl mladý, dnes daleko víc rozumím tomu, jaké to může být, když víte, že čas se krátí a samota je jedna z mála vašich jistot.
V pozdní básni Litanie k Bohu a lidem jsou tato témata přítomna.

[…]
Po nikom nic nechtít
Být sám sebou, jít vstříc a hrdě smrti,
Mlčet když nevíš, co říci.
[…]
Jsem ve svém bytě doma jako
Robinson Jeffers v kamenném domě
Nad mořem.
[…]
Někdy potřebuji mít pokoj od lidí
A opelichaných frází politiků.
Pošetilče, který ve stáří čekáš na pohlednici lásky.
Zemětřesení je imperativ přírody.
[…]
Až zemřu, snad nezajde to, co jsem napsala.

Když jsem po letech obnovoval svoje řidičské umění a stal se majitelem ojetého vozu, tak se první rodinná jízda uskutečnila jednu zimní neděli v roce 2001 právě do Vršovic k Jiřině Haukové. Byli jsme k ní pozváni na nedělní odpoledne spolu s naší malou dcerou.
Jak se výtah blížil do třetího patra, dalo se očekávat, že J. H. bude stát v otevřených dveřích a svou první otázku vyřkne hned poté, co se pozdravíme. Tedy ještě v chodbě domu. Stalo se tak i tentokrát. „Co je nového?“ V předsíni jsem odpověděl. „Paní Hauková, přijeli jsme autem a čekáme druhé dítě.“ „Vy jste se zbláznili.“ Což pak v průběhu návštěvy opakovala ještě několikrát.

Jiřina Hauková k mému potěšení souhlasila s fotografováním svých rukou do souboru Ruce básníků. Vybavuje se mi kuchyně bytu, kde Robert Portel připravuje aparát, světla a stativ a já vysvětluji básnířce, jak bude fotografování probíhat. Kvůli naplnění zamýšlené kompozice jsem se řadě fotografovaných dotýkal jejich rukou. Tehdy jsem to asi trochu přehnal. Básnířka vyjekla bolestí. Vybavuje se mi výrazný prsten, který se stal atributem jejích rukou. Myslím, že si ho vzala na fotografování. Jako kdyby šla ven, mezi lidi. Tak jsem tomu rozuměl. Spolu s Jiřím Kolářem jsou v knize Ruce básníků jediní zástupci Skupiny 42. Žena a muž.


Viktor Karlík, Ruce básníků, Jiřina Hauková, 1994, Edice RR, 2015


Viktor Karlík, Ruce básníků, Jiří Kolář, 1994, Edice RR, 2015

Jiřina Hauková je také přítomna v cyklu LITERATURA. Jedná se o dvě desky potažené mosazným plechem se shodným nápisem „JIŘINA HAUKOVÁ / 1919–2005 / JEDINÁ ŽENA / VE SKUPINĚ 42“. Jednou text tvoří drobné otvory a síť hřebíčků, na druhé desce nápis vznikl chemickou reakcí, tedy patinou. Nazlátlá mosazná deska a černozelené litery. Nápis nemá nic společného se současným módním genderovým šílením. Je konstatováním prostého faktu, poctou silné ženě a jejím prostřednictvím i skupině, jejíž součástí se nepřestala cítit. Ostatně když Jiřina Hauková přebírala v roce 1996 Cenu Jaroslava Seiferta, řekla: „Považuji to za další poctu Skupině 42.“ Její jedinou děkovnou větu zaznamenal Michael Špirit a uvedl v ediční poznámce souborného díla Básně, vydaném v Torstu.

Skupina 42 mě fascinuje hlavně svou mezioborovostí a svým intelektuálním nábojem. Tolik chytrých a múzických lidí možná už česká kultura jako skupinu mladých umělců vedle sebe nikdy nepostaví. Napadá člověka zvláště dnes, třeba při pohledu na práci a počínání adeptů Ceny Jindřicha Chalupeckého, zásadního teoretika nejen této skupiny.


Z cyklu LITERATURA, Jiřina Hauková I., 2019, foto Ondřej Přibyl


Z cyklu LITERATURA, Jiřina Hauková II., 2019, foto Ondřej Přibyl

Z bytu Jiřiny Haukové si výrazně pamatuji i na jednu oslavu jejích narozenin. Sedíme ve všední den dopoledne spolu s Michaelem Š. v pracovně Jindřicha Chalupeckého. Je nám nabídnut čaj a zákusky. Oba dva jsme znovu a znovu ohromeni knihovnou. Po svolení si prohlížím monografii Allana Kaprowa v hrubé pevné vazbě nebo soubor knih o Kurtu Schwittersovi.

Jiřina H. hovoří o tom, jak ji byl nedávno navštívit Jiří Kolář. Když mu šla otevřít a stála mezi dveřmi s berlemi, tak prý pravil: „Jiřino, co blbneš, dokud budeš chodit s berlema, tak k tobě nepřijdu.“ Sjel výtahem dolů a odešel. Těžko říct, jak to proběhlo ve skutečnosti. Některá vyprávění J. H. byla značně divoká.

Hezky dokázala básnířka glosovat tehdejší literaturu. Jeden obsáhlý román mladého autora, který vzbuzoval u recenzentů nadšení, označila jako zajímavý materiál, jejž by měl autor ještě uspořádat.

Nedaleký fotbalový stadion byl pro básnířku nepříjemným sousedem. Často zmiňovala pravidelné dávky řevu, kterým se při ligových zápasech mohla těžko vyhnout.

Jiřina Hauková nepatří k autorům, jejichž pozdní dílo by se nemělo vydávat. V roce 2000 jsme otiskli v RR její báseň Smog. Zde je několik veršů, které mě zaujaly při dnešním čtení:

[…]
Já nejsem stvořena pro ženský image,
Ale pro to, cedit slova výhružná i laskavá
Na stránky papíru i lidem do tváře
[…]
Půjdou-li lidé tak jak jdou,
Věky na sebe štěkají a se rvou
A půjde-li moderní umění tak jak jde,
Pak se se vším rozlučme
[…]
Když štír onanuje pod bleskosvodem,
na světě pravda zaléhá do hlubin počítače.
[…]
Chamtivci peněz a slov žijí dnes ve světě.
Uklidnila mě hudba Kambodže.

Odkaz Jiřiny Haukové je stále živý a její obava o vlastní dílo, „snad nezajde“, se prokazatelně nenaplnila. Její význam lze vidět i v tom, jak se celý život chovala důstojně. Dnešní mladé básnířky a básníci by si měli vzít z této ženy příklad a zabít své mediální touhy. Mistr Sun by také mohl pomoci.