Smutný příběh kádrováka (Drdy) 

Rozhodl jsem se psát do médií věci, které možná nebudou rády publikovat. Budu si tím testovat jejich otevřeně pluralisticky demokratický charakter, nebo co. Myslím totiž, že to je potřeba, i když mě o to nikdo nežádal. Pravda, šedesát mi už bylo, ale v Moskvě jsem nebyl. Na druhou stranu, někteří v Moskvě byli, a nic moc. Jen nemnohým byla ta pouť k užitku, pro ostatní byla zbytečná. Mluví o tom stará moudrost, jak ji k dokonalosti dotahuje Jirous: „Lao-tsi kdysi řekl k tomu: Mudrc nemusí vyjít z domu. Moudřejší snad už nikdo není: dům vyměnil jsem za vězení.“
Nu, nepřivolávejme to – ale právě proto se musíme zavčasu a rázně postavit úkazům, které by nás stahovaly do těch nejhorších bažin minulosti.

DEVIANTNÍ SEZNAMY
Nedávno zesnulý novinář Václav Kraus vzpomíná („Nevěřte prorokům, všechno je jinak“) na dobu těsně poúnorovou: „Nejtvrdší úder vedl [režim] proto těm, kteří se o svobodu nové republiky nejvíc zasloužili z liberálních politických stran a proti liberálně smýšlejícím komunistům. ..... Všichni byli nebezpeční stalinskému diktátorskému režimu. Byli to lidé, kteří měli svoji hlavu, svoje názory, svůj rozum – nebyli ochotni papouškovat žádné sebelíbivější vnucované ideje. Měli už na rozdíl od lidí doma svoje kruté zkušenosti z boje proti diktaturám fašistickým a nacistickým. Z těchto lidí byly vypracovány seznamy ‚nepřátel socialismu‘.“
V současné době se též objevují podivné seznamy, na něž samozvaní kádrováci přičinlivě zařazují osoby, které podle jejich bonzáckého cítění neodpovídají určité režimní šabloně. A média o těch seznamech píší a politici o nich mluví, aniž by se někdo otřásl hnusem a hrůzou.
Mimochodem, když už používám slovo „seznam“, nedávno se zaměstnanci webu <seznam.cz> urvali z řetězu a nehledě na doporučené obchodní způsoby najednou chtěli dát do obchodních podmínek, týkajících se reklamy na jiných webech, nějaké ideologické podmínky, ke všemu velmi vágně formulované, jak to už u kádrováků bývá. Prý zruší své kontrakty s weby, které svévolně označí za dezinformační a kdovíco ještě. Naštěstí jim to majitel tohoto webu zatrhl. Buď má prostě selský rozum, protože by jistě prohrál mnoho obchodních sporů, nebo je to dokonce demokrat, protože něco takového je proti demokratickým principům. Každopádně pochvala!

INTERMEZZO
„Dobrý den, pane Schneidere. Chci se zeptat, zda jste si vědom, že jste řazen ministerstvem vnitra mezi vlivné české dezinformátory. Nacházíte se na jejich seznamu, ke kterému jsme se dostali. Zároveň ale pro ministerstvo vnitra pracujete. Nejsou tedy vaše prohlášení a názory v rozporu s českou zahraniční a bezpečnostní politikou? Děkuji za odpověď. Lukas Prchal z aktuálně.cz“
A toto jsem odpověděl:
„Nikoliv, právě naopak! Na československé a české bezpečnostní politice se podílím přes čtvrt století a využívám k tomu celoživotních zkušeností (a nejen svých) i z dob, které jsou zvány totalitními. Existence nějakeho takového seznamu musi být buď fake, nebo subversivní pokus proti demokracii, což by vám měl napovědět rozum. V demokracii je existence něčeho takového z principu vyloučena. Nadto (na rozdíl třeba právě od aktuálně.cz, které veřejnost desinformovalo o akci BOS na Olšance, což jsem dokázal) mě nikdo nikdy žádnou ode mě pocházející či mnou interpretovanou desinformaci nedokázal. A být pro své disentni stanovisko označován za desinformátora, a ještě hůře, na to jsem zvyklý již z totality. Budete-li mě citovat, pak prosím pouze v úplnosti a beze změny. Pěkně zdravím, Jan Schneider“
Pro vysvětlení - od roku 2010 jsem členem Rady pro bezpečnostní výzkum na MV ČR, což asi někomu nyní začalo vadit....
Následujícího dne jsem celou věc uzavřel, byv ujištěn, že „žádný seznam neexistuje,“ jak mi řekl redaktor Prchal, když jsem mu zatelefonoval. Byla to prý desinformace, týkající se „jen některých jmen“, jak sám posléze zjistil, a odpovědně usoudil, že desinformace šířit nebude, takže žádný publikační výstup z toho nebyl. Odkud onu desinformaci dostal, odmítl sdělit. S ministerstvem vnitra ale nemá nic společného, pravil redaktor Prchal.

KÁDROVÁNÍM K DEMOKRACII?
Ale kádrovácké ledví bují v mnoha dalších lidech. Počátkem tohoto roku Adam Drda napsal, že je třeba bojkotovat anketu Lidových novin „Kniha roku“, protože „Andrej Babiš si koupil několikery noviny, a protože je zároveň populistický politik, člen vlády, velkopodnikatel atd., vznikla tím neudržitelná situace – tyto noviny ztratily nezávislost, staly se jedním z Babišových mocenských nástrojů, což zcela změnilo celé české mediální prostředí. V sebevědomé svobodné společnosti je obvyklé na takovou principiálně nepřípustnou situaci reagovat, říct si, v čem je nebezpečná, a zaujmout k ní stanovisko.“
Drda klade otázku: „Je pro intelektuální obec a kulturní veřejnost opravdu únosné a důstojné, aby se na této nebezpečné komedii a potěmkiádě jakkoli podílela? Aby s Babišovými listy spolupracovala a tím de facto posvěcovala úpadek mediální svobody?“
Přes velmi děravou a účelovou argumentaci (proč Drdu nedráždí třeba Bakala a jím ovládaná média? v čem je anketa LN tak nebezpečná?) má samozřejmě Drda na takovou polemiku plné právo.

KAMBERSKÉHO RETURN
Na to polemizoval na facebooku redaktor LN Petr Kamberský, když připomněl, že do LN psal Ludvík Vaculík, a že v LN pracují Ludvík Bednář a Zbyněk Petráček a s LN spolupracují Jiří Hanák, Petruška Šustrová, Jiřina Šiklová, tedy lidé, co mají osobní kredit a zkušenosti s nesvobodou, kdežto o „zásadním ohrožení demokracie“ píšou a za bojkot LN plédují lidé, kterým bylo v roce 1989 sedmnáct osmnáct let, a za všechny jmenuje Adama Drdu.

DRDŮV SMEČ DO AUTU
Na to Drda reagoval článkem „Babišovi chartisté“, kde ty Kamberského chartisty prokádroval (aniž by napsal, z jakého titulu tak činí, nebo je-li to jen jeho obsese). Napsal zcela správně, ačkoliv se s ním nikdo o tom nepřel, že respekt k tomu, co ti chartisté dělali před osmadvaceti a více lety nemůže překrýt to, co dělali potom, a že disidentství nedává žádnou doživotní záruku.
A ještě než si rozebereme, jak se Drda pustil do Jiřiny Šiklové, zmíníme jen, jak to vykreslil Petrušce Šustrové, že prý přispěla k úpadku ÚSTRu. A Jiřímu Hanákovi, že psal dlouho do Práva, které je prý „symbolem tuzemského postkomunismu“.
A zcela mimo Kamberským hájený výčet „babišových chartistů“ se Drda pustil i do mne, coby „jedné z nejobskurnějších proputinovských a probabišovských postav současné české žurnalistiky“, což podle něj charakterizoval můj článek „Politická pakultura“, v němž jsem napsal, že údajné nahrávky rozhovorů mezi Babišem a novinářem Přibilem „de iure“ neexistují, protože není zaručena jejich integrita, tudíž nejsou hodny pozornosti civilizovaného člověka. Takovými pavlačovými informacemi by se určitě neměl zabývat parlament ani tuzemský, ani evropský, chce-li zachovat vážnost úřadu. Zajímavé je, že podobně „obskurní“ názor vyjádřil komentátor Martin Fendrych („Skupina Šuman funguje jako soukromá StB. Očista se nekoná, nahrávky špiní Babiše i média“). „Skupinu Julius Šuman“, která ony nahrávky zveřejňuje, nazval Fendrych skutečným svinstvem, bahnem sociálních sítí a médií.
Jedné podstatné věci si Drda ve svém prostomyslném kádrovacím zanícení nevšiml. Ony jím kdysi respektované, nyní dehonestované osoby pokračují ve své činnosti, která vychází z jejich zkušeností. A ty nejsou primitivně a nominálně lineární, ani nejsou navždy zpředmětněny, tedy fixovány na jakýkoliv zbožštělý idol, na věčné časy a nikdy jinak. To by nebyly zkušenosti, ale dogmata, Drdovi zřejmě tak blízká.
Oponuje-li kdo proti lži, může nastat situace, že jednou někoho zkritizuje, jindy mu zase dá za pravdu. Mně se to stalo, jak jsem uvedl výše, s Martinem Fendrychem, s nímž se většinou neshodnu. O to zajímavější asi je, že oba máme onu potravu pro devianty za věc nehodnou pozoru normálního člověka.
Pravdu nelze vázat na osobu (ani – bože chraň – na instituci!), ale pouze na její konání. Podobně to deklaruje Drda vůči disidentům: mohli mít pravdu, a už ji mít nemusejí. Takto se ale Drda vyslovil asi nedopatřením, protože současné činy byvších disidentů Drda poměřuje už zase naprosto zcestně vztahem právě k Babišům či Putinům, nikoliv k pravdě. Jeho předchůdci kdysi kádrovali podobně, na základě odsouzení Charty 77, a nezáleželo na tom, zda ji dotyčný četl.

PŘÍPAD ŠIKLOVÁ
Jiřina Šiklová si za činnost v dobách předlistopadových právem vysloužila velký respekt. V souladu s (tím zřejmě náhodným) Drdovým názorem budu ale konstatovat, že ani to jí neuchránilo od (mé) kritiky za její hrůzný – inkvizici a stalinismus evokující – výrok, že se radši bude mýlit s Američany, než mít pravdu s Putinem. Přiřadila pravdu k subjektu, nikoliv k činu!
Říci něco takového v národě Husově, který nabádal věrné křesťany pravdu hledat, slyšet, učit se, milovat, mluvit, držet a bránit až do smrti, to je opravdu pěkný úlet. Paradoxně ale v tomto bodě si byla s Drdou nejblíž! (Nyní lze pouze spekulovat, trvá-li stále její preference mýlit se, nyní s Trumpem ...)
Jak vysvětlit onen výrok Šiklové? Jedna možnost by tu byla: Výrok Jiřiny Šiklové je důsledkem jejího občasného „rychlomluvení“, které ji (a v tom je má malá pomsta) tolik sbližuje s prezidentem Zemanem.
Zpět k Drdovi a jeho kádrování. V případě Šiklové se jí snažil vyčinit za její (pro mě naopak velmi příjemně překvapivý) rozhovor právě s Kamberským o tom, že „Svět se do záhuby neřítí. Prostě se objevují figury, jaké se objevují“. Rozhovor je to živý a kdo zná Šiklovou, cítí, že je autentický. Provokativní, evokující, srovnávající – a hlavně a především, úžasně nad věcí. Nikoliv zapomínající, ale překlenující. Šiklová pointuje, co je důležité, a co není.
A zde je zakopán pes – Drda zdůrazňuje, že v celém rozhovoru postrádá právě to, co mu je nejbližší, totiž formalismus, kádrování a souzení. Vůbec nepostihl – přes všechnu tu stále přítomnou kritičnost k Jiřině Šiklové! – co je na ní velkého. Možná ani nechtěl. Tím více vynikla scvrklost Drdovy kádrovácké dušičky, která se projevila i ve velmi – a strašně zbytečně – neuctivém, až hrubě urážlivém slovníku.
Drda v podstatě nejen rozhovor, ale ani životní postoj Šiklové vůbec nepochopil, naběhl si na vidle, zůstal trčet v pomykově. Téměř třicet let po významné společenské změně se tak přiřadil mezi muzejní exponáty, které mentalitou koření v minulém režimu, a ještě si v tom smrádku hoví a dělají z něho byznys. Adam Drda propadl totalitním spádům, neboť dosud zřejmě nenahlédl, co by to ta demokracie vlastně měla být. Smutný příběh.
Jan Schneider
 

P. Schneider reaguje na můj článek, ale já v jeho replice nenacházím nic, co by stálo za odpověď: argument k věci žádný, urážky rádoby pádné, avšak otřepané a nepřiléhavé, rozlišovací schopnosti mizivé, umění držet se v textu jádra problému nedostatečné. Zato přebujelá sebejistota publicisty, jemuž dal křídla Babiš a celkový úpadek mediální scény. Pro výrazné angažmá v Lidových novinách to dnes stačí, pro seriózní diskusi nikoli. 
Adam Drda