Před pár dny jsem z kastlíku vylovil magazín Ochranného svazu autorů „nejen pro autory“, nazvaný poněkud přitrouble autor in (nejde o chybu, píše se s malým „a“). Přečetl jsem si pozorně úvodní slovo předsedy dozorčí rady, bluesmana Luboše Andršta. (Jestli vám toto spojení – myslím předseda dozorčí rady a bluesman – zní trochu smutně, je to dobře. Blues přece smutné být má, holenkové!)

Přeskočil jsem referát o soutěži o nejlepší jazzovou skladbu roku 2019 a se zájmem se pustil do čtení výsledků Výroční ceny OSA za týž rok.

Zlatou cenu OSA získal Petr Ulrych, autorské ocenění jazzový pianista Karel Růžička. Do zlatého fondu OSA přibyla píseň Niagara autorů Eduarda Ingriše a Josefa Chlumeckého. Následují Richard Krajčo a Nikolaos Grigoriadis s písní Zůstaň tu se mnou, která se stala nejlepší populární skladbou roku, zatímco v oblasti vážné hudby zvítězil se skladbou Ultramarine Michal Nejtek. Za nejúspěšnějšího skladatele vážné hudby porota označila Zdeňka Krále. Nejúspěšnějším skladatelem hudby populární se stal Petr Janda, přezdívaný přáteli dle svědectví již zvěčnělého textaře Pavla Vrby Plešatá zpěvačka, mezi textaři zvítězil basák Kabátu Milan Špalek. Tato vítězství mě ponechávají vcelku chladným, i když se musím přiznat, že Krajčova skupina Kryštof mě zaujala pouze v souvislosti s Babišovým Agrofertem a že Olympic jsem přestal poslouchat krátce po desce Pták Rosomák, což už je poměrně dávno.

Na následující straně mě však čekala informace o ceně pro nejúspěšnějšího autora populární hudby v zahraničí, kterým se stal… Jaromír Nohavica! Proti tvrzení, že je „písničkář, textař a překladatel, patřící mezi českou folkovou špičku“, bych neprotestoval. Zdůvodnění ceny je ale mnohem košatější a neodolám nutkavé potřebě ocitovat je celé, neboť tak bude jasnější technologie zacházení s fakty, jakou předvádějí Šárka Chomoutová a Kateřina Růžičková. Výčtem bardových aktivit nejprve čtenáře zbaví pozornosti, aby si tak připravily půdu pro závěrečnou generální lež. Posuďte sami:

„Od roku 1981 se živí jako umělec na volné noze. Hrát na kytaru, flétnu, housle i tahací harmoniku se naučil sám. Nejdříve se na hudební scéně etabloval jako textař, začínal s regionálními skupinami Atlantis a Noe. Dále psal pro rockovou skupinu Majestic, spolupracoval s Českým rozhlasem a předními ostravskými zpěváky populární hudby – Petrem Němcem, Věrou Špinarovou, Marií Rottrovou. Na národním finále Porty 83 vyhrál anketu diváků o nejvýraznější osobnost. Nohavicovy texty vyvolaly nevoli tehdejších cenzorů a stejně jako jiným angažujícím se umělcům mu bylo bráněno se svobodně vyjadřovat. Jeho druhý studiový projekt Divné století získal české Gramy za desku roku 1996 bez zařazení (poprvé zvítězila deska folková). Tímto albem Nohavica oslovil širší publikum. Je autorem textů i hudby pro různé divadelní inscenace v Těšínském divadle, pražském Divadle Na Fidlovačce, ostravském Divadle Petra Bezruče aj. Textařsky spolupracuje se skupinou Nerez, Doga, Pavlínou Jíšovou. Stal se jednou ze stěžejních postav dokumentu ČT s názvem Legendy folku a country, mapujícího českou scénu od 60. let do současnosti. Ztvárnil hlavní roli ve fiktivním dokumentu Petra Zelenky Rok ďábla (oceněn několika Českými lvy včetně ceny za hudbu J. Nohavici a Čechomoru). Ve své hudbě se pohybuje mezi folkem a folklorem s využitím prvků slovanské melodiky.“

Předpokládám, že už jste monotónním výčtem Nohavicových aktivit a zásluh dostatečně uondáni. Měli byste však právě teď zbystřit pozornost, protože přijde grand finále:

„Vyjadřuje nekompromisní občanské a politické postoje, na straně druhé pracuje s historickou tematikou.“ (Závěr referátu o tvorbě pro děti a interpretaci lidových písní citovat nebudu.)

Nekompromisní občanské a politické postoje si zřejmě představuje každý úplně jinak. Pro mne se například neslučují s někdejší kariérou spolupracovníka StB, nebo s přejímáním cen z rukou odpudivých papalášů Miloše Zemana či Vladimíra Putina a koneckonců ani se společnou fotografií s Tomiem Okamurou. Uvědomuji si ovšem dobře, že bard cenu nedostal za charakter, ale proto, že má mnoho posluchačů v Polsku, na Ukrajině a zřejmě také v Rusku. Když se z něj však kvůli tomu dělá bezmála politický aktivista, je to doslova chucpe.

Co by se stalo, kdyby porota OSA ocenila třeba Jima Čerta? Asi nic. „Doba holt byla taková, co jsme si, to jsme si a vůbec, už je to dávno,“ řekli by mnozí. V zemi, v níž polovina obyvatel považuje bratry Mašíny za sprosté vrahy, ani nic jiného čekat nelze. Na zdraví a do dna! Kdo neskáče, není Čech! Ani Moravan, natož pak Slezan. Banik, pičo!