Text vznikl pro Sympozium 8 (Komunismus – elity – dnešek), které Revolver Revue uspořádala 27. listopadu 2018 ve Venuši ve Švehlovce ve spolupráci s nakladatelstvím Triáda a společností Post Bellum.
RR


František Pořický (1880–1950), fotografie z roku 1914

Individualita a „celospolečenský jedinec“: František Pořický vs. Zdeněk Nejedlý a nietzscheovské motivy
Petr Jindra

Vznik Československa vzbudil v centrech regionů vůli překročit lokální poměry a přihlásit se k moderní demokratické kultuře nové republiky. V Plzni vznikla v roce 1919 dvě umělecká uskupení: konzervativní Spolek výtvarníků plzeňských a progresivní Umělecká skupina. Spolek navazoval personálně i názorově na předválečné poměry a neměl jiné ambice, než využít situaci k etablování provinciálních autorů a jejich tvorby v republikovém rámci. Skupinu tvořily osobnosti působící v Plzni, avšak s pražským zázemím či studijní zkušeností (iniciátorem jejího vzniku byl Jan Konůpek). Umělecká skupina se snažila prosadit v Plzni moderní výtvarnou kulturu. Obě uskupení se představila krátce po sobě na podzim roku 1919. Výstava Umělecké skupiny vzbudila prudké polemiky. Konzervativní veřejnosti, uvyklé na kánon národního umění 19. století, bylo třeba moderní program vysvětlovat. Člen Skupiny Václav Patzak měl před výstavou přednášku, v níž označil za příčinu místní kulturní zaostalosti pozitivistický pragmatismus, tj. racionalistickou kulturu, která „nivelisujíc cit olupovala pevnost charakteru a hloubku mravního citu […] Chceme-li, aby mravní cit stal se normou, zákonem veškerého lidského chtění a konání, znamená to, že musíme cit znovuoživit, vybavit z onoho spjetí a spoutání rozumem a to možno jedině úměrnou výchovou, uměním“.[1] Podle Patzaka souvisela kulturní provinciálnost i oslabený etický cit s pohodlným pragmatickým životním zájmem. Válečná katastrofa ukázala, že je nutno rozvíjet společnost duševně a eticky probuzených jedinců. „Pouhé udržování života je úpadkem.“[2]

Patzak založil ideu duchovní obnovy a hodnotového rozvoje společnosti na vnitřních motivacích a možnostech individuality – je tu zjevný vliv Nietzscheho. Tento program v meziválečné Plzni důsledně rozvíjel umělec a pedagog František Pořický, také člen Umělecké skupiny, který se však od počátku dvacátých let věnoval pedagogické práci a k vlastní tvůrčí činnosti se vrátil až po svém penzionování na konci třicátých let. V Plzni tedy došlo k zajímavé recepci Nietzscheho, která vycházela z uměleckých kruhů – jak tomu bylo v Praze v souvislosti s okruhem Moderní revue, dekadence a symbolismu –, avšak inspirovala se jím primárně nikoli pro umělecké, nýbrž pro společensko-výchovné cíle. Umění zde hrálo úlohu nenahraditelného média duševního rozvoje jedince. S tím souvisel důraz na uměleckou výchovu. V roce 1923 byla v Plzni uspořádána výstava výtvarných prací žáků všech stupňů škol po gymnázia. Doprovázel ji cyklus přednášek, vydaný o rok později tiskem. Pořický se ve svém příspěvku vymezil proti tradiční metodice výuky výtvarné výchovy: „Základem staré školy kreslířské staly se vědecké přežitky doby dřívější, kdy […] positivisitická teorie světa a života měla spasit člověka. […] metodika byla vlastně technická metoda – řemeslo – automatická spoušť v linii, barvě i prostoru. Znalost technických triků. Organisovaná nuda.“ Žák používal „namalované, nakreslené logické formule“. Proti tomuto technicky definovanému „výkresovému naturalismu“ staví tvorbu založenou v niternosti individuality. Názorově je zakotven ve filosofických souvislostech moderního a avantgardního umění, cituje Bergsona, Schopenhauera a Nietzscheho. Jeho teze: „Nejprostší pozorovaný jev stává se niternou skutečností, duchovní hodnotou.“ Prostor má „dynamický charakter“, je „v podstatě duchovním kontinuem“, je-li propastí, pak „ozářenou plameny lidské osobnosti“; věci jsou korespondujícími „projevy nezměrna“. Pořický je současně „přesvědčen, že mládež […] vyciťuje podvědomě silněji, že „‚vše, co jest, chvěje se životem, jsouc zrozeno ze Života‘“. Klíčem k tvorbě je niternost, intuice. Úloha pedagoga? „Učitel klene nad světem žákovým vyšší zákon lidství. Dává vyzařovat duševnu z hmot a věcí a staví je před hocha jako jeho vlastní zrcadlo. Nechť zobrazí v nich svou uzavřenost a individuální odlišnost! – Probouzí v jeho nitru skryté síly a mocnosti: Kresebný projev je otiskem jeho hlubšího já. Nevnáší nic do srdce hochova; nespoutává vnitřní mohutnost; nekřiví a nepodrývá samorostlost jeho projevu. Neomezuje ho.“ V rozvoji individualit se manifestuje „bohatý, neobvyklý protimluv povah, neobyčejná členitost a různá duševní struktura jedinců! Nepředvídaná novost pojetí, nesnášenlivá, osobitá, často pobuřující forma.“ Ale právě z tohoto napětí autentických protihlasů a jejich pokusů „o vlastní výraz dosahuje se ve škole takřka všeobecné lidské základny. V pracích hochů bývá temně pociťována a uvědomována“.[3] Pořického pedagogika – cituji Ivana Dubského k Nietzschemu – „nepodléhá snaze vtěsnat mnohoznačný charakter dění do brašny systému, vtlačit bytost člověka do nějakého finálního účelu, dělat s ním pokusy k dosažení ‚účelu člověka‘, ‚ideálu morality‘, ‚ideálu štěstí‘“.[4]


František Pořický: Eidetická výchova. Domyšlený Nietzsche a Schopenhauer (rukopis z meziválečné doby)

Své myšlenkové zdroje uvádí Pořický v názvu rukopisné stati Eidetická výchova. Domyšlený Nietzsche a Schopenhauer. Píše zde: „[…] realisování [uměleckého díla] je tenkrát správné, pociťujeme-li svou naléhavou přítomnost. […] vyvolá z hloubi na povrch vášně, které vyhodí společenskou lež a zvyklosti do povětří a uvede nás před skutečnost samu. […] Rozšíří a rozprostraní naše vlastní já v pocitu zvláštní radosti a sebeúcty. […] A tyto stavy jsou bohaty nevýslovným štěstím, mají život, který jest jediná a veškerá radost. […] Není pravdy, leč ve hloubce.“ V podloží těchto myšlenek se zřetelně rýsuje Nietzschův odkaz. Pořický přitom nerazil individualistický program; cílil k hlubší humanitě společenského celku, v němž se, stejně jako v mikrosociálním prostředí školy, právě v napětí protihlasů a jejich pokusů „o vlastní výraz“ dosáhne „takřka všeobecné lidské základny“.[5] Rozvoj otevřené, mnohovrstevné tvůrčí zkušenosti žitého a vnímaného světa měl podle Pořického (podobně jako jsme četli již v pasáži z přednášky Patzakovy) zásadně přispět k etickému probuzení jedinců a k hlubší humanitě společnosti. Jak ostře se zde rýsuje kontrast k ideologizované etice celospolečenských jedinců a kolektivistických jednotek splývajících v masu, na niž společnost přetvořil komunistický režim:

Již v květnu roku 1945 svolala Kulturní propagační komise komunistické strany do pražské Lucerny zástupce všech uměleckých oborů. Ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý v příspěvku Za lidovou a národní kulturou prohlásil, že fašismus byl poražen vojensky, ne však duchovně a kulturně: Je konec s předválečnou dobou, kdy si tvůrčí inteligence „mohla hrát s kulturou a na kulturu, s uměním na umění“. Moderní humanistickou kulturu, která proti nivelizujícímu měšťáckému pozitivizmu kladla důraz na individualitu, její spontánní a intuitivní podstatu, fašizoval. Mimo jiné řekl, že na rozdíl od Sovětského svazu, „jenž nedávaje se zmýlit ani domnělou ‚moderností‘, ani domnělou ‚revolučností‘ […] zakuklených fašistů“ a „vyplenil je ze svých řad včas“, zapůsobil na naši moderní filosofii „Friedrich Nietzsche, otec a hlavní filozofická autorita německého fašismu. […] Fašismus vědomě útočil na závaznost rozumového poznání, aby uvolnil cestu nekontrolovatelné ‚intuici‘, citům a vášním, jež potřeboval rozpoutat pro své bestiální cíle […] My antifašisté však proto tím cílevědoměji vyzvedneme prapor rozumu proti nekontrolovatelné intuici […]“.[6] Z těchto tezí nápadně vystupuje úporná, až posedlá snaha restituovat právě ten pozitivistický životní pragmatismus, ve kterém plzeňské intelektuální elity krátce po první válce a na počátku samostatné státnosti spatřovaly příčiny lokální kulturní zaostalosti a hlouběji i válečného selhání evropské civilizace, vědomy si toho, že „pro pozitivistickou epochu je příznačné, že se vyhýbá otázkám podstaty“,[7] a je proto neschopna kritického postoje k upadlým formám vlastního programu.

Komunistické straně se podařilo masivně ovládnout společenský diskurz. Dobře odhadla, co je třeba potlačit, co převzít, co stigmatizovat. Náročný filosofický a společenský princip člověka jako individuality obětovala anonymnímu, od roku 1948 autoritářsky ovládanému kolektivu. Josef Hodek, plzeňský přítel a žák Josefa Váchala, si do své osobní kroniky zapsal k roku 1952: „[…] táhni svoji neveselou káru života bez radosti – tak, jak zákony kážou nám. Osobnost a individuální život dnes neexistují.“[8] Komunistická strana nepřivedla na svět žádného „nového socialistického člověka“, jak její propaganda prohlašovala, nýbrž pro potřeby své kolektivistické doktríny pouze restituovala pohodlný pragmatický duševní obzor někdejší měšťácké buržoazie, který injektovala a tím hlouběji znetvořovala duchem primitivního ideologizovaného pozitivismu. Což mělo tyto důsledky:

1) Svět jako prostor zakořenění individuálního životního pohybu byl zvěcněn na bezvýrazové a bezhodnotové pole utilitární exploatace; v Patočkově terminologii: teplá země (domov) se proměnila v chladnou zemi.

2) Proti individualitě tvořící svůj život a jeho hodnotový obsah se prosadil abstraktní fantóm „celospolečenského jedince“ marxistické etiky, u kterého je niternost převedena na uvědomělost vůči společnosti. Měla vzniknout sobě odcizená bytost, již charakterizoval v poémě Únor z roku 1948 Vladimír Vokolek: „Čas jako v halucinaci / stránku za stránkou obrací / v knize vázané v lidské kůži, / ve které však už nejsou muži, / a spěchá dočíst, skončit, odložit / ten nudný příběh bez hrdiny, / z něhož zbyl jenom bezdějinný / anekdotický, anonymní lid“.[9]


Poznámky
[1] Václav Patzak: Výchova uměním, in: Nová Doba, č. 250/1919, s. 3.
[2] Tamtéž.
[3] František Pořický: O nové kreslení, in: Soubor přednášek o kreslení a umělecké výchově, Plzeň, Výtvar. odbor osvět. svazu 1924, s. 89–99.
[4] Ivan Dubský: K Hrbkově knize o Nietzschově filosofii, in: Ivan Dubský: O Nietzschovi, Praha, Revolver Revue 2016, s. 89–97, cit. s. 94.
[5] František Pořický: Eidetická výchova. Domyšlený Nietzsche a Schopenhauer (nedat. rukopis), fond Františka Pořického, knihovna ZČG, sl. 64, Eidetická výchova.
[6] Zdeněk Nejedlý: Za lidovou a národní kulturu, in: Z dějin českého myšlení o literatuře 1 (1945–1948), ed. Michal Přibáň, Praha, ÚČL AV ČR 2001, s. 33–48, cit. s. 34–35.
[7] Jan Patočka: Problematika filosofie dějin u Václava Richtera, in: Jan Patočka: Umění a čas II, eds. Daniel Vojtěch – Ivan Chvatík, Praha, OIKOYMENH 2004, s. 72–95, cit. s. 79.
[8] Josef Hodek: Všecko a snad přes jen nic. Básně veršem i prosa, kresby a rytiny. Započato s pomocí Boha i ďábla v Křimicích MCMXXI, Plzeň, soukromý tisk 2009, s. 326–327.
[9] Vladimír Vokolek: Únor, in: Vladimír Vokolek: Anekdotický, anonymní lid (Hic iacet). Poémy o komunistickém puči, psané 1948–1950, Praha, Knihovna Václava Havla 2011, s. 11–27.