Navzdory dávno odstraněným ostnatým drátům a zátarasům pozná člověk přejíždějící z Německa do České republiky okamžitě přechod hranice kvůli skokovému nárůstu silničních vln a výmolů i kvůli několikakilometrové stafáži, již tvoří zejména kavalerie plastových trpaslíků, vemlouvavé billboardy i hloučky prostitutek. Předmětem soustavného bádání o kulturních rozdílech mezi oběma zeměmi by se vedle takto křiklavých příznaků měly stát i projevy dnes bohužel méně nápadné, například recenze na prvořadou literární událost, reflektovanou celostátními deníky a vůbec masmédii v obou zemích. O třídílné monumentální biografii Reinera Stacha věnované Franzi Kafkovi tak například německé deníky přinesly řadu rozsáhlých, poučených a také stylisticky vybroušených recenzí, z nichž třeba ta, která vyšla ve Frankfurter Allgemeine Zeitung a obnáší nějakých čtrnáct set slov, věnuje důkladnou pozornost mimo jiné Stachovu jazyku: „Pro životopisce, který cituje rozsáhlé pasáže z Kafkovy vlastní prózy, není snadné zachovat si vlastní styl,“ konstatuje zde Roland Reuß. „V mnoha pracích se na místech dotyku rozevírá jazyková propast. To není Stachův případ. Jeho obezřetná dikce […] je zcela adekvátní svému předmětu.“ Tobias Sedlmaier, autor srovnatelně rozsáhlého příspěvku v Süddeutsche Zeitung, jej završuje vymezením tří „fundamentálních motivů“ Kafkova života, za něž pokládá moc, úzkost a osamělost. Recenzní zmínka na iDNES.cz, věnovaná překladu prvního dílu Stachovy trilogie (Kafka – Rané roky 1883–1911, přel. Vratislav Slezák, Argo 2016), je v porovnání se zmíněnými německými kritikami rozsahem zhruba desetinová. Jazyk, kterým je napsána, je svou snad rozmarnou žoviálností („Kafka žije Stachovi hluboko pod kůží a z knihy to přímo sálá.“) pojednávanému předmětu vzdálený vskutku propastně; za podstatná témata Kafkova života její autorka Monika Zavřelová na rozdíl od Sedlmaiera a v souladu s bulvárním očekáváním pokládá „tajemství a úchylky“. Vzhledem k tomu, že tato zkušenost s „kulturní diferencí“ není zdaleka ojedinělá, obávám se, že ani v dalších českých denících a patrně ani týdenících v dohledné době nevyjdou recenze na český překlad Stachova díla, které by se co do rozsahu a stylistické úrovně byť jen přiblížily těm z druhé strany hranice; tímto prohlášením zároveň dávám šanci jejich redakcím a přispěvatelům, aby mě svým budoucím výkonem usvědčili z předpojatosti.
MV

Jednou z nejpozitivnějších zpráv z místního prostředí poslední doby je odstavení Karla Srpa od chystaného korýtka, které mu připravil Miloš Zeman. Ozval se Mirek Vodrážka otevřeným dopisem premiérovi, dopisem se také přihlásila většina bývalých Srpových kolegů z Jazzové sekce (doporučuji přečíst), své řekla i udavačova oběť Jaroslav Hutka a také novináři a nakonec i premiér Bohuslav Sobotka, který odmítl Srpovo jmenování do Etické komise podepsat. Konečně ukázka toho, jak by se měla společnost bránit spolupracovníkům StB, chtějí-li působit tam, kde je jejich minulost překážkou. A také dobrý příklad, jak lze i současného prezidenta, který umně pracuje na destrukci vědomí toho, co je morální a co nikoliv, poslat do patřičných mezí.
VK

Jak informovaly mj. Novinky.cz, na Jaroslava Hutku podal následně Karel Srp žalobu, v níž „žádá písemnou omluvu a stažení výroků o tom, že Srp spolupracoval s StB“. Na to Jaroslav Hutka zmíněnému serveru řekl: „Nechápu, proč já bych se měl omlouvat za Srpovu spolupráci s StB? To by se snad měl omluvit on. Proč bych se měl já, jako oběť, omlouvat člověku, který mě poškodil? Jinak tato doba v tom, že se dá všechno zpochybnit, je poněkud rozvrácená, tak člověk může čekat téměř všechno, i takovou žalobu.“ Po dobrých zprávách zmíněných v předcházející glose je další povzbudivou, že i v této dnešní poněkud rozvrácené době, v níž se dá všechno zpochybnit a téměř všechno čekat, se najdou lidé, kteří se tím nenechají zviklat, zastrašit ani otrávit a umí reagovat výstižně, jasně a zpříma, samozřejmě i s vědomím všech rizik a nepříjemností, jež takový postoj přináší. A neméně povzbudivé je, když tak činí letošní sedmdesátník, který „na špatně položené otázky“ ve veřejném prostoru reagoval stejně přiměřeně od mládí po celý svůj život – a mohl by si tedy klidně, tak jako četní jiní po roce 1989, říct, že už je dost zasloužilý a starý na to, aby si užil v těchto sférách i trochu klidu.
TP

U „špatně položených otázek“ ještě na chvíli zůstaneme. Babišovy Lidovky.cz přinesly před několika dny interview Jana Horáka s Jaroslavem Hutkou o výše zmíněné Srpově žalobě na Hutkovu osobu. Otázky, které redaktor Lidovek Hutkovi položil, se vyznačují manipulativně-tendenční rétorikou a jsou natolik přízračné (a to i v kontextu této už tak dost pofidérní kauzy), že působí jako výňatky z nějakého absurdního dramatu: „Žalobě předcházela výzva jeho advokáta, že svými výroky o údajné spolupráci pana Srpa s StB zasahujete do jeho osobnostních práv. Proč jste na ni nereagoval a dál jste se k tématu na sociálních sítích vyjadřoval?“ – „A donutí vás nyní žaloba, abyste zůstal zdrženlivý a spekulací o spolupráci Karla Srpa s StB zanechal?“ – „Zmíněná udání na vás dal v těch hlášeních do pusy Srpovi důstojník StB, takhle to alespoň pan Srp vysvětluje. Vy jeho verzi nevěříte?“ Takhle se nevede rozhovor, ale výslech.
EO

K tématům kolem nejmenování Karla Srpa do Etické komise ČR doporučujeme čtenářům ještě rozhovor, který vyšel 21. ledna na serveru Novinky.cz. Karel Srp v něm s použitím vcelku očekávatelných vytáček a nehorázností tvrdí, že nespolupracoval se Státní bezpečností, a zhruba v polovině interview dostane otázku, co by dělal, kdyby jej premiér Sobotka přece jen nakonec do komise jmenoval. V tu chvíli se cosi přihodí, už tak chatrná maska sebevědomého zasloužilého seniora, jemuž jiní působí křivdu, se rozpadne – a objeví se zavilý a nenávistný stařík, člen Zemanova bratrstva, zřejmě skutečný Srp: „Kdyby si to pan Sobotka rozmyslel, tak první, co udělám, je, že všem těm lidem v komisi navrhnu rezignaci. Všichni mají minulosti hrozné. Oni vědí, že Srp to pamatuje a že má kolem sebe dostatek lidí, kteří u toho přímo byli. Neříkám, u čeho jsem byl. První, co bych řekl, rezignujte, nebo to tu zrušte. Člence komise Monice Le Fay bylo tehdy dvacet, tenkrát nic neznamenala. (…) Jsou to kariéristé. Jenže my na ně budeme pořád dohlížet. Ať si z nás nechtějí udělat nepřátele nebo my je tak rozmázneme od Pitharta až já nevím kam. Nebudeme si brát servítky. Máme tu materiály proti každému a pro každého. Nejsme Ústav pro studium totalitních režimů.“ Monika Le Fay není členkou Etické komise ČR, ale to je zcela nepodstatné. Karel Srp, v jehož výronu si mimo jiné zaslouží pozornost příznačný přechod od singuláru k plurálu, je zjevně natolik nepříčetný, že by bez ohledu na spolupráci s StB neměl být jmenován už nikdy nikam – a je otázka, jestli ho lze pustit bez dozoru na nákup.
AD

Pořad Luďka Staňka na internetové televizi Stream je přiměřeným způsobem, jak reflektovat určité televizní jevy. Doporučuji například 57. díl Severní Čechy, pojednávající o lokačním fenoménu současných českých detektivních seriálů. Napadlo mě nad ním, že možná jedinou logickou odpovědí na otázku, proč se místní rádoby nejtemnější TV seriály odehrávají v severních Čechách, je skutečnost, že jsou geograficky nejblíže prostředí tak oblíbených severských detektivních příběhů. I druhá část tohoto dílu Staňkova pořadu, s moderátorem Alešem Cibulkou, vymykajícím se všem kategoriím, a herečkou Chantal Poullaine v předsíni jejího bytu, může pobavit.
VK

V týdeníku Echo č. 4 vyšla debata na téma „K čemu je nám Anticharta dobrá“, účastnil se jí Vladimír Just, Jiří Just, Petr Blažek, Václav Kahuda a moderující Jiří Peňás. První tři zmínění diskutující a tazatel předvedli očekávatelné výkony, v dobrém i špatném. Vymykala se klauniáda (těžko říct, zda bezděčná, či záměrná), do níž se pustil Václav Kahuda, představený zde jako „předseda Asociace spisovatelů“ – ačkoli ani jeho výkon by člověka vlastně neměl překvapit, z podobných nehorázností si tato osoba už dávno udělala živnost. Svůj výstup tentokrát uvádí zostra. Po moderátorově rozverné úvodní otázce „Tak pánové, jak jste na tom vy s Antichartou?“ si hned bere slovo: „Mně bylo v roce 1977 dvanáct, v roce 1989 jsem byl pořád mladý cucák. Co my k tomu můžeme říct? Každý, kdo chtěl, viděl fotografie z Národního divadla z června 1942, po heydrichiádě tam výkvět české kultury slibuje věrnost Říši, Karel Höger je tam se zdviženou pravicí. On se přitom účastnil odboje. Pak ho vidíme v lednu 1977 při Antichartě. Na co asi myslel? Stal se tím horším hercem? Člověkem?“ Tak pokračuje ještě chvíli a skončí zamyšlením, že „nikdo neví“, proč komunistický režim vlastně chartisty nenechal na pokoji. Jeho slova vzápětí vyvrátí Petr Blažek, debata potom plyne celkem nevzrušeně až do chvíle, než se do ní opět vloží Kahuda, v reakci na poznámku Jiřího Justa: „Václava Havla, tedy jeho hry, jsme dobře znali, vlastně jsme na nich vyrůstali…“ Kahuda se podiví: „Opravdu? Já jsem o něm do roku 1988 nikdy neslyšel.“ Tím je zaražen i Jiří Peňás: „Opravdu? To se vám podařila pozoruhodná věc. To jste neslyšel o Zahradní slavnosti? Neposlouchal jste Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu?“ Kahuda vyjadřuje pohoršení: „To se přece vůbec nedalo. To byla propaganda. Samé žvásty. Navíc tam byl samý agent.“ To opět odmítá Petr Blažek s tím, že „po něčem podobném není v archivech ani stopa“. Ale Kahuda zůstává neochvějný: „Tam toho asi fakt asi najdete… v papírech, které tam nechali estébáci? To jistě…“ Peňás kope věc do autu: „No, já vám, pane Kahudo, děkuji za tuto humoristickou vložku a poprosím pana Justa, aby se vrátil k tomu, jak došlo k jeho podpisu Anticharty…“ Následuje nedůstojné kroucení Jiřího Justa a další peripetie debaty, které vzdor jejich bizarnosti ponecháváme stranou, abychom se dostali k dalšímu Kahudovu vstupu, tentokrát s tématem Bohumil Hrabal: „Já neznám okolnosti, jak to bylo s Hrabalem. Ale četl jsem někde, že mu Jiří Kolář říkal, ať klidně podepíše, co chce, hlavně ať udělá všechno možné, aby mohl vycházet. Že každá zveřejněná stránka Hrabalova díla je důležitější než nějaké tanečky, na které si nikdo nebude pamatovat. […] Víte, já když vás tak poslouchám a myslím samozřejmě na to, jak je to všechno smutné, myslím na Jana Zábranu, jak on píše ve svých denících, že si nenechá vnutit ani [sic] na jednu, ani na druhou stranu. Že nebude hrát na jiném než na svém hřišti, že nebude pro ani proti, nechce být anti.“ I to uvede na pravou míru Petr Blažek, na závěr své promluvy zmíní Jiřího Hájka, čehož se chytí opět Kahuda: „Jiří Hájek, to přitom byla klíčová figura Charty. O ní se skoro nemluví. Proč?“ Ohradí se Peňás, ohradí se Blažek, Kahuda se ovšem vrátí ke svému úvodnímu obratu: „Ale kdo jsme, abychom to mohli soudit? Vždyť my jsme jen cucáci, obyčejní cucáci…“ Na to Petr Blažek poznamenává: „Nijak vám nevyvracím váš názor na svou osobu, ale nevyjadřujte se v plurálu, stačí singulár.“ Kahudu to ovšem nikterak nezviklá: „Aspoň to uznejte, že zde byly a jsou geopolitické souvislosti. Nejsme Laputa, naše země se nevznáší ve vzduchoprázdnu! Vždyť tu byly dva mocenské bloky, které mezi sebou soupeřily, a tohle byl jen nějaký nepatrný záchvěv na těle netvora.“ I to Jiří Peňás zahraje do autu („Pánové, vraťme se k tématu.“), následují dvě repliky Vladimíra Justa, poté se Petr Blažek snaží vysvětlit: „Anticharta není jen ta schůze v Národním divadle nebo v Divadle hudby. Byly to také desítky, možná stovky akcí po krajích a okresech. […] Byl to jakýsi mechanismus souhlasu, který se režimu podařilo obdivuhodně uvést do chodu.“ Což je pro Kahudu východiskem k vrcholnému bodu jeho výstupu: „Jako když se uvádělo do pohybu Občanské fórum v roce 1989, vždyť se to pořád opakuje.“ Tím se celá debata de facto uzavírá; závěrečný antiklimax obstará již moderátor sám: „Vy si to nemůžete odpustit… Ale možná na tom něco bude. Kdyby nebylo Charty, nebylo by Anticharty. A nebylo by ani sametového listopadu ’89, kde mnozí signatáři Anticharty chtěli sehrát o to větší roli. Tak buďme rádi.“ Tak jo.
PO

Jak může zaznít novinový titulek nebo jejich skladba ukázali ve svém díle u nás například Jan Hanč, Jiří Kolář nebo Vladimír Fuka. Jako připomínka této metody pár drobných ukázek z posledních dnů: „Recenze: Bohéma je špatný seriál plný vynikajících okamžiků. Je ale důležité, že vznikla“„Pičus je můj autoportrét, říká konceptuální umělec Viktor Frešo. Vystavuje v pražské galerii“„Národní galerie zavřela všechny budovy. Bezpečnostní agentura tvrdí, že jí instituce dluží šest milionů“„Za schizofrenii a lupenku mohou i geny neandertálců. Moderní lidé se s nimi běžně křížili“„ANO posílilo právo Babiše zasahovat do kandidátek. Láká podnikatele“„Sázejte stromy, ať je Země krásnější, vyzval Afghánce vůdce Talibanu“.
VK

V internetovém Babylonu, který vznikl mj. proto, že „25 let po pádu komunismu není kam psát“ (http://www.vaclavhavel-library.org/cs/index/kalendar/945/sursum-babylon), vyšel 28. 2. „článek týdne“ nazvaný Miliardářův laciný flašinet v čele hitparády. Politolog a jeden z nejproduktivnějších kmenových autorů časopisu Josef Mlejnek jr. v něm mimo jiné píše, že „Andrej Babiš působí jako pouliční flašinetář. Omílá pořád dokola pár stejných věcí, ale jeho produkce stále zabírá.“ Následuje nepříliš promyšlený blazeovaný text o příčinách Babišova vzestupu, jehož součástí je i následující pasáž: „‚Vědci se domnívají, že makakové třídí informace podle sociálních obsahů podobně jako lidé hltající společenské časopisy. Zajímají je mocní, sexuálně aktivní a bohatí. Rovněž opice se totiž domnívají, že chování těchto jedinců je klíčem i k jejich úspěchu,‘ shrnula před několika lety agentura DPA (…). Pozoruhodné! Vždyť i na náš lidský polistopadový vývoj to padne jak ulité, právě toto je asi jeho hlavní rys. Česká společnost se ve svém mainstreamu prostě chová jako stádo makaků a popsaný vzorec chování uctívá skoro jako náboženství. (…) Andrej Babiš za to však nemůže, jen z toho mazaně těží.“  Týž Josef Mlejnek jr. přispívá téměř každý týden do Babišových Lidových novin, kde například 30. 1. o poznání seriózněji vysvětlil čtenářům, že hnutí ANO má prospěch jednak „z obecné nedůvěry voličů k politickým stranám (…), ale i z toho, že od nich převzalo části programu, které navíc dovede plnit. Asi nejlepší ilustraci druhého zmíněného ‚tajemství úspěchu‘ poskytuje vyrovnaný, ba přebytkový státní rozpočet. I kdyby ho Andrej Babiš nedosáhl jinak než pomocí účetních fíglů, fakticky splnil jeden z hlavních programových bodů ODS (…) – nelze se divit, že část někdejších voličů občanských demokratů už dávno migrovala k Babišovi. A boj proti EET většinu společnosti evidentně moc nezajímá, ostatně, případné zavírání malých vesnických hospůdek není v zemi, kde tři čtvrtiny populace žijí ve městech a kde si většina z té zbylé čtvrtky dávno uvykla dojíždět do města za prací i za zábavou, pociťováno jako kdovíjak ožehavý problém.“ Všimněte si: nikde žádný pouliční flašinetář, nikde žádní makakové, za to velmi výrazná schopnost politologova přizpůsobovat jazyk a sdělení prostředí a okolnostem, být opatrný tam, kde je to namístě, a rádoby odvážný tam, kde si to můžu dovolit. Josef Mlejnek jr. je muž budoucnosti.
AD

„V budově nejkrásnější, nejreprezentativnější a také nejnáročnější – historické budově Národního divadla (…) – to nebude ,nic menšího‘ než Maryša bratří Mrštíků. (…) V režii Štěpána Pácla bude jistě víc než jen připomínkou tradic – bude to silné, působivé, současné drama. Současnost bude hýbat i Stavovským divadlem, přitom ale zásadně propojena s historií. Taková bude česká premiéra britské hry od Moiry Buffini Vítejte v Thébách. (…) V režijním pojetí Daniela Špinara půjde o ostré drama (…). Goethův Faust je jednou z nejzásadnějších her světové dramatiky, s níž se vyrovnává každá generace. Za tu současnou činoherní se jí ujme Jan Frič (…). Fričův Faust žije tady a teď.“ Takto vyjádřené sebevědomí a suverenita těch, kdo vedou současné Národní divadlo a z jejichž tiskové zprávy o budoucí sezóně, a dosud tedy jen zamýšlené – a nota bene vlastní – práci zde citujeme (za činohru vedle ředitele ND Jana Buriana odpovídá ředitel činohry Michal Dočekal a umělecký ředitel činohry Daniel Špinar, její PR vede Kateřina Ondroušková a tiskovým mluvčím ND je Tomáš Staněk), nejsou ani obdivuhodné, ani vkusné a kladou mimo jiné otázku, zda za nimi neprosvítá potřeba cosi přebíjet či kamuflovat. Jistot nemá smrtelník ve svém životě mnoho, patrně ne víc než jednu, a ve sféře toho, co má být uměním, je nejistota, spojená vždycky s jistou pokorou, jak známo veličinou klíčovou. Text typu tiskové zprávy přirozeně usiluje vyvolat dojem pevnosti a probudit zájem, avšak v případě, o němž je řeč, by bylo přinejmenším přesnější volit třeba slovo „snad“ místo „jistě“, způsob podmiňovací místo oznamovacího a čas budoucí místo přítomného. Není pochyb o tom, že v dnešním silovém a uřvaném světě ostrých loktů, který už pohříchu zahrnuje také oblast tzv. kultury v její viditelné většině, zvolená primitivní strategie svůj účel u mnohých, v čele s masmediálními papoušky z tzv. kulturních rubrik, splní. Myslím si ale i to, že nejsem samotná, na koho takto vyhřezlá buranská dravost – v jejímž světle se už i Lopachin z Čechovova Višňového sadu, abych zvolila příklad zvláště divadelníkům jistě pochopitelný, jeví jako zdrženlivě elegantní bytost vybraných způsobů – působí zcela kontraproduktivně.
TP

Skvělou zprávu pro všechny občany, kteří prahnou po vzdělání, přinesly 16. února Haló noviny: „Vzdělávací centrum a knihovna Miloslava Ransdorfa zahájily včera svou činnost. Postupně bude veřejnosti ke studiu zpřístupněno na 50 000 svazků, které marxistický filozof, historik, spisovatel a politik KSČM shromáždil za svůj život.“ Velká nová instituce má sedmičlennou správní radu, v níž mimo jiné zasednou ekonomka docentka Ilona Švihlíková, politolog Zdeněk Zbořil, Jiří Malínský z Masarykovy demokratické akademie, spisovatelka Lenka Procházková a hejtman Ústeckého kraje Oldřich Bubeníček. Vedle ní bude na myslitelův odkaz dohlížet i vědecká rada pod předsednictvím místopředsedy ÚV KSČM Josefa Skály, který sdělil: „Bude to kolektiv osobností, které mají vztah k Miloslavu Ransdorfovi a jeho dílu a dohromady ovládají mnoho cizích jazyků.“ A co je velmi důležité: „Čtenáři Ransdorfovy knihovny budou moci zdarma studovat jakoukoli z publikací, včetně Ransdorfových výstřižků, rukopisů, poznámek, příprav na odborné debaty aj. K dispozici budou jeho vystoupení v Poslanecké sněmovně, EP a jinde, i například trilogie knih, které autor nestihl dokončit.“ Studovna bude sídlit v pražských Nuslích – a mohla by se stát centrálním místem setkávání pokrokové české levice, které nahradí již poněkud zastaralou a nevyhovující žižkovskou Kliniku.
AD

21. ledna 2017 oznámil A2larm, „online komentářový deník kulturního týdeníku A2“, že jeho redakci „posílily Saša Uhlová a Veronika Pehe“; první autorka přešla do A2larmu z Deníku Referendum, druhá „z polské redakce webu Political Critique“. Gratulujeme a posíláme pěknou písničku.
PO

„Co můžete udělat pro to, aby si lidé pamatovali Vávru jinak než z Bohémy? – Mám to v plánu, jen co uvedu v březnu do kin dokument Nechte zpívat Mišíka. Chci založit Nadaci Otakara Vávry, muzeum, postarat se o digitalizaci jeho děl. A ukázat jeho přednášky pro FAMU, kde Vávra trvá na tom, že film je umění.“ Tak zní poslední otázka a odpověď z rozhovoru s režisérkou Jitkou Němcovou a zároveň životní partnerkou zesnulého Otakara Vávry na iDNES.cz. Nelze nevzpomenout Večer Revolver Revue v Divadle Archa z poloviny devadesátých let, kde Ondřej Štindl představil Vávrovo Temné slunce ve zkrácené patnáctiminutové verzi. Celé divadlo se tehdy úlevně smálo neuvěřitelnému normalizačnímu thrilleru z dílny slalomáře, který uměl ve své profesi obstát za všech režimů, co se v této zemi během jeho dlouhého života stačily vystřídat. Profesionál, stejně jako jeho žena a zároveň učenlivá žačka. Vladimíru Mišíkovi nezbývá než poblahopřát k volbě režisérky kočírující dokument o jeho životě.
VK

Nezávislý internetový deník Forum24.cz informoval 22. února o výpovědi vedoucího zpravodajství Hanuše Hanslíka a redaktorky Emmy Smetany z TV Nova: příčina tkví podle nich v tom, že projevovali nesouhlas s dlouhodobým manipulováním se zprávami ve prospěch Andreje Babiše, Miloše Zemana, hnutí Úsvit a senátora Iva Valenty (uvádějí konkrétní příklady, text včetně videorozhovoru s H. Hanslíkem zde). Česká masmédia se k případu postavila způsobem, který zase jednou ukazuje, do jaké míry pokročil během pár let rozklad tuzemského novinářského prostředí: zavládlo více méně mlčení, narušované výlevy proti vyhozeným novinářům ze strany bulvárních serverů a Parlamentních listů (patřících právě Valentovi). Není jasné, proč Emma Smetana a hlavně Hanuš Hanslík věc neřešili a o situaci v TV Nova nepromluvili dřív, ale o to v první řadě nejde – důležitá jsou sdělení ohledně manipulovaného zpravodajství ve prospěch oněch čtyř populistů. Neboť, jak píše šéfredaktor Fora24.cz Pavel Šafr, „TV NOVA, která podle Asociace televizních organizací denně svými Televizními novinami oslovuje neuvěřitelných 1,5–1,7 milionu diváků, lidem různými způsoby podsouvá, že Zeman a Babiš jsou prima a problémem doby jsou hordy uprchlíků valících se na naši vlast. A totéž si Češi odnášejí ze sledování TV PRIMA, která každodenně svými zprávami oslovuje 700 000–800 000 lidí.“ Předpokladem fungující demokracie mimo jiné je, že společnost dostane každodenně necenzurované informace o veřejném životě – masmédia sice mohou být nablblá, bulvární a nevkusná, ale nesmějí překračovat určitá pravidla a vyhýbat se pravdě. Když se dočasně v tomto smyslu „eticky vychýlí“ dejme tomu jedna soukromá televize, ještě se nic hrozného neděje, její selhání vyvažují ostatní. Když ale začnou veřejným míněním manipulovat dva (původně liberální) „babišdeníky“, dva internetové „babišservery“ a jedno hojně poslouchané „babišrádio“, začíná to být velmi vážná potíž, mění to prostředí. Když se pak na manipulacích podílejí i dvě obrovské TV stanice (k situaci v TV Prima viz například zdezde), znamená to už v podstatě kolaps: média ve své drtivé většině přestávají plnit svou nezastupitelnou roli.
Tohoto vážného zdejšího problému si konečně všimli i v týdeníku Respekt, kde Marek Švehla 27. 2. v článku s nejspíš ironickým názvem Bývali jsme odvážní a hrdí připomíná nedávné útoky Babiše a Zemana na veřejnoprávní Českou televizi, zmiňuje případ „Hanslík/Smetana“ a kromě jiného píše, že „nejde jen o Novu. Babišův deník MF DNES přestal být spolehlivým zdrojem informací o potížích šéfa ANO a evidentně měří jedním metrem Babišovi a jiným, mnohem přísnějším, jeho protivníkům. Internetový deník Parlamentní listy vlastněný zmíněným Valentou je nepokrytě služebným médiem, které dává majiteli prostor pro politická vyjádření, šetří jeho přívržence a štve proti těm ostatním. V mediálním prostoru tak vzniká tichá mediální koalice, jejímž cílem je propagace majitelů-politiků a jejich spojenců. Mezi ně patří také Zeman, který se na Nově, v MF DNES i v okrajových, na sociálních sítích, ale viditelných Parlamentních listech těší téměř nekritické přízni.“ A dále: „Česko (…) se tak dostává do nové, prekérní situace. Mediální trh se teď z nebezpečné části (…) dává do služeb politickým silám, s nimiž je propojený penězi. Zmíněný Hanuš Hanslík prohlásil, že kolem sebe pozoruje nové generace novinářů, jejichž hlavním zájmem je neztratit práci, a s nimiž je tedy velmi snadné manipulovat. Vzniká tak systém, který se má čile k světu.“
K tomu lze snad jen dodat, že takový vývoj lze přece pozorovat už několik let. Prekérní situace není „nová“, mediální trh se nedal do služeb politickým silám „teď“ a „generace novinářů, jejichž hlavním zájmem je neztratit práci“, rozhodně nenastupuje v těchto dnech – kupříkladu v Lidových novinách, které Švehla nezmiňuje, pracuje přece takových lidí hromada, jen se to z nějakých nepochopitelných důvodů moc neříká.
Jisté věci je zkrátka třeba řešit včas: kdyby česká mediální obec razantně reagovala ve chvíli, kdy oligarcha Babiš koupil vydavatelství MAFRA, a neuchýlila se k nedůstojnému okecávání problému, mohlo být dnes přinejmenším o něco líp. Švehla vidí naději ve veřejnoprávních médiích. Obávám se, že ani těm se nepodaří novým pořádkům adekvátně vzdorovat. Například ohledně veřejnoprávní televize popisuje problém opět výstižněji v citovaném textu Šafr: „Veřejnoprávní Česká televize, která je ve svém hlavním zpravodajství vůči ministru financí nikoli servilní, nýbrž jen krotká, ale v zahraničněpolitických tématech udržuje základní hodnoty polistopadové liberální společnosti, a v (méně sledované) publicistice dokonce Zemana i Babiše kritizuje, [je] v podstatě velmi slabá. Její události sleduje 800 000–900 000 diváků a kritické publicistické pořady, které na televizní scéně jediné nastavují současné politické moci zrcadlo, se vysílají v nekomfortních vysílacích časech a sleduje je kolem 550 000–700 tisíc lidí. Převaha televizního zpravodajství, jež těží z temných proudů lidové psychiky a podporuje autoritativní tendence ve společnosti, je prostě drtivá.“
AD

Dne 4. 2. 2017 uběhlo dvacet let od smrti Bohumila Hrabala. Na webu Respektu k tomuto výročí otevřeli článek Ondřeje Nezbedy z roku 2014. Citace z dopisu Bohumila Hrabala hlavnímu stranickému ideologovi ÚV KSČ a spoluarchitektovi normalizačních čistek Janu Fojtíkovi nepřestává působit: „Po Hrabalově smrti jej našel jeho kamarád Tomáš Mazal v jeho pozůstalosti. Spisovatel ho odeslal 25. října 1974, tedy ve stejnou dobu, kdy vznikal jeho známý rozhovor pro Tvorbu: ‚Vážený soudruhu doktore Fojtíku, (…) už nechci své známé informovat o svých textech formou samizdatu, ale půjdu na to rovnou. Byl jsem rád, že mne vyhledali dva mladí redaktoři Tvorby a nabídli mi možnost publikovat v jejich týdeníku. Pod dojmem té možnosti jsem si s rozvahou řekl, že od té doby budu kdekoliv a s kýmkoliv vystupovat jak řádný a uvědomělý občan tohoto státu a budu hájit jeho koncepci, že omezím se ve styku s lidmi jen na ty občany, kteří nejsou v rozporu se společností, ve které žiji. (…) Prosím Vás, soudruhu doktore, abyste přihlédl ke všem okolnostem a mé dobré vůli a trochu mi pomohl při mém sice opožděném, ale přece jen novém vstupu do naší literatury nejen v Tvorbě, ale slovesné tvorbě vůbec.‘“
VK