„V první třídě ho zastihl únorový převrat, který ho následně na několik let připravil o otce. ‚Jako malému mi tvrdili, že tatínek odjel na brigádu – věřil jsem tomu, protože se vrátil úplně zhuntovanej. Teprve když jsem později viděl film Skřivánci na niti, tak jsem pochopil, o jakou brigádu se v případě mého táty, který patřil k tak zvané inteligenci, ve skutečnosti jednalo,‘ vzpomíná“… kdo? Příslovečný Marťan?

Menzelův trezorový film z roku 1969 měl veřejnou premiéru 1. ledna 1990. Vzpomínající se narodil roku 1942, prožil tedy v Československu celou éru socialismu, aniž by ho jedinkrát před osudovou návštěvou biografu napadl skutečný důvod tatínkovy několikaleté absence. To znamená, že čtyři desetiletí prožil jako ve snách a probudil se až v kině. Protože jde o frontmana skupiny Olympic Petra Jandu, protože o jeho procitnutí píše Honza Dědek a protože text uveřejnil Speciál Lidových novin, je jasné, že o hodnověrnosti jejich společného výkonu nemá smysl pochybovat. Článek nadto konečně vnáší světlo do dohadů, co se s Petrem Jandou dělo za normalizace, když se svou skupinou, jejíž repertoár (Únos, Slzy tvý mámy…) vypadal jako zhmotnělý sen schvalovacích komisí, objížděl festivaly politické písně: on ji prostě prospal.