Svého času jsem studoval americkou literaturu na americké univerzitě; od jednoho kantora jsem tam odkoukal fígl, který od té doby s oblibou používám při vlastní výuce americké literatury na dvou českých univerzitách, ku prospěchu svému a snad i ku prospěchu dotčených studentů: týden co týden se musí odevzdat „report z četby“, na formátu přitom nezáleží. Může jít o kvasiteoretický rozbor, zárodek literární kritiky, pokus o recenzi, převyprávění děje či o prosté přiznání, že si čtenář s dotyčnou knihou neví ani trochu rady. Úkol je ale úkol a aspoň dva tři odstavce je zapotřebí vypotit. Obecně přitom platí – odpusťte to klišé, ale zkušenost se mi to zdá potvrzovat –, že i na takovém minimálním prostoru se dosti zřetelně ukáže, jestli se někdo nad danou věcí aspoň trochu zamyslel, jestli se nad ní vůbec zamyslet dokáže, jestli své nápady zvládne gramotně vyjádřit, jestli je s to artikulovat alespoň základní čtenářský zážitek. O nic jiného ani v posledku na vysokoškolském semináři nejde, univerzita je vždycky „hra doopravdy“.

Tyhle studentské práce mi přišly na mysl, když jsem dostal do ruky knihu rozhovorů Karla Hvížďaly s Josefem Škvoreckým a Zdenou Salivarovou, již nedávno pod názvem Opustíš-li mne, nezahyneš vydalo nakladatelství Mladá fronta. Nikoli kvůli samotným interview (se Zdenou Salivarovou byla pořízena v letech 1988–1989 a 1990 a s Josefem Škvoreckým v letech 1992–1993); čtenář, který tvorbu manželů Škvoreckých sleduje jen trochu pozorněji, tu sice asi nenalezne mnoho nového, zároveň tu však oba tázaní o svém díle i životě mluví (často navzdory kladeným otázkám) kultivovaně, zábavně i sympaticky uměřeně, s jistotou starých mazáků, odpustíte-li další klišé. Stejnou řemeslnou jistotu – stejné rutinérství, v dobrém i ve špatném slova smyslu – by ovšem člověk čekal i od tazatele. Karel Hvížďala je přece jen mediální celebrita, píše leckam, leckde se prezentuje (a bývá prezentován) jako žurnalistická hvězda. Když už se tedy takovýhle autor rozhodne bezmála třísetstránkovou knihu (čítaje v to závěrečnou bibliografii děl Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové, již pořídil Michal Přibáň, a „výběrovou bibliografii“ Karla Hvížďaly, již pořídil – Karel Hvížďala) uvést vlastním textem, měl by ten text být ke čtení. Jenže není. Upřímně řečeno, ty studentské reporty bývají často povedenější.

Hvížďala tu na šestnácti tiskových stranách nabízí svůj pohled na dílo Josefa Škvoreckého (a zčásti i Zdeny Salivarové), a přitom mimoděk předvádí snad veškeré nešvary, které se obvykle vyskytují ve výše zmíněných referátech: od věcí vyloženě žertovných, jako je chybějící interpunkce („Domácí české produkci se též věnoval, a to nejen literárním trpaslíkům, psychopatům a mstivcům, jak sám říkal, ale i skutečným spisovatelům jakými byli pánové Vladimír Páral a Ladislav Fuks. Současně poukazoval na pokleslost pražských kritiků, kteří na dílech těchto autorů nebyli schopni postřehnout (nebo to kvůli strachu předstírali) kdy jde o parodii, subliminální, jako u Párala, a kdy jde o tanec autora nataženého na skřipci dvou nesplnitelných nutností, jako v případě Fukse.“), nejrůznější pravopisné nedůslednosti či stylistická pochybení (třeba až obsesivní nadužívání nepravých vět vztažných: „nápad Zdeny Salivarové, která svého muže přemluvila“; „u nás dobře zabydlená závist, která je motorem všech útoků na lidi, kteří vyčnívají z davu“; „Jako takový patří k nejsilnějšímu proudu české narativní prózy, kterou představují autoři jako byli Jaromír John, Jaroslav Hašek a Bohumil Hrabal“ /sic/), přes nefunkční metafory, věcné omyly (Rothova kniha Sbohem, město C rozhodně není román; románové alter ego Philipa Rotha se nejmenuje „Zuzkerman“; spojení „dřevěný jazyk“ používá dlouho před Václavem Bělohradským Jiří Levý aj.), krátká spojení („Tuto skutečnost, byť už v jiné době, jim připomněl i krátký návrat do Čech, kdy Zdenu Salivarovou, jak později ukázal soudní proces, někdo nesmyslně obvinil z úmyslné spolupráce s StB. Jako konec konců o dvacet let později byl bez důkladné znalosti skandalizován i Milan Kundera.“), či klišé všeho druhu („I když zvláště Josefu Škvoreckému exil i něco vzal: přísného lektora, v jeho případě většinou redaktorky, které mu byly sparingpartnerkami a jeho romány uměly zahušťovat: spolu s autorem jim dávali /sic/ větší spád.“), až – což u novináře překvapí dvojnásob – po naprostou neschopnost vystavět koherentní text (podívejme se třeba jen, jak Hvížďala svůj text zakončuje: „V Josefu Škvoreckém jsme ztratili jednoho z posledních velkých spisovatelů, kteří nás spojovali s báječnými šedesátými lety minulého století, nebo jak píší mladší kolegové: odcházejí pánové z učebnic. Svému příteli Lubomíru Dorůžkovi napsal Škvorecký v červnu 1950: ,A snad mně starej dobrej Pánbůh přeci jen dopřeje stát se tím Fitzgeraldem, anebo aspoň Vechtenem naší generace.‘ To se mu skutečně podařilo a nejen to: Se svou ženou Zdenou Salivarovou hodně pomohli tomu, aby i Husákii česká literatura důstojně přežila.“). O obecné banalitě Hvížďalových soudů by se bylo možné dlouze rozepsat; citované sentence však myslím pro představu postačí.

Kdyby bylo Hvížďalovi jednadvacet a takovéhle texty jednou týdně posílal svému učiteli emailem, dalo by se to pochopit; vytisknout něco takového a vzápětí to neroztrhat je však – v jakémkoli věku – ostudné, a zahrnout to do knihy rozhovorů s natolik mistrným stylistou, jako byl Josef Škvorecký, přímo trestuhodné. Na druhou stanu, je to vlastně v řádu věcí: podobných knížek dnes vychází spousta a člověk by se tomu asi neměl tolik divit.

Koneckonců, bylo by možná pěkné, kdyby si leckteří myslitelé, kteří svými texty na neliterární témata ustavičně plní veřejný prostor, vzali z Karla Hvížďaly příklad a o podobný referát z četby se pokusili také. (Mimochodem, vzorem jim tu mohl být náš současný prezident, prof. ing. Václav Klaus, CSc. – jeho legendární mccarthyovská stať (http://www.klaus.cz/clanky/537) nastavila v tomhle ohledu laťku hodně vysoko: k napsání něčeho tak pozoruhodně pitomého je doopravdy zapotřebí zvláštní nadání). Leccos by se tak ještě víc ozřejmilo.