Na začátku prosince uvedlo Studio Hrdinů v režii Jana Horáka a Michala Pěchoučka v rámci Festivalu německého jazyka inscenaci textu Petry Hůlové Buňka číslo. Mělo to být premiérové představení, ale krátce před ním se tvůrci rozhodli pro status „work in progress“, s tím, že premiéra bude až 13. ledna tohoto roku. (Do rámce prestižního festivalu byla inscenace zařazena proto, že text Petry Hůlově vznikl jako reakce na prózu lucemburského německy píšícího spisovatele Rogera Manderscheida – ta má tvořit ozvučnou desku, o niž se odrážejí česká témata.)
Studio Hrdinů má k dispozici úžasný a tvárný prostor v podzemí Veletržního paláce. Buňku číslo situují tvůrci tak, že diváci sedí na vyvýšeném jevišti a dívají se do rozlehlého prostoru betonové elevace, která působí jako amfiteátr. Na nejvyšším stupínku je tam umístěno malé pódium, kde trůní v královském rouchu herec Milan Stehlík (při prosincovém představení to byl Michal Pěchouček) a Gabriela Slaninková. Připíjejí si červeného vína z pohárů. Strhnou látku, která zakrývá obraz umístěný za jejich zády ve stojanu: portrét sedící postavy, jejíž obličej tvoří bílá plocha. Představení může začít.
Na rozlehlém schodišti pod nimi jsou tři herečky: Ivana Uhlířová, Magdalena Sidonová a Bio Masha. Uhlířová má před sebou rozdělané hliněné torzo, pracuje, jak se později dozvíme, na bustě Boženy Němcové. Bio Masha, jinak performerka věnující se slam poetry, se sluní ve světle reflektoru ve spodním prádle a později velmi šikovně provádí různé jogínské pozice. Nakonec se z hromady bílých fólií vyhrabe Magdaléna Sidonová. Představení by tedy opravdu mohlo začít.
Herečky k textu Petry Hůlové přistupují každá z jiné strany. Bio Mascha se nechává strhnout aliteracemi, s nimiž umí verbálně a rytmicky zručně pracovat, Ivana Uhlířová se pokouší vytvořit si ke slovům méně formální vztah, případně se skrze ně vztahovat k druhým, což se jí asi na dvou místech daří, Magdaléna Sidonová svým hereckým radarem hledá humor, každou stopu humoru, po níž by bylo možné se vydat. Zpočátku má každá z těchto žen svůj „plůtek“ – prohnuté multifunkční prvky dekorace, které stojí nejprve jako ohrádka za nimi a později je zavěsí tak, že vzniknou tři houpačky. Představení by už přece jen mohlo začít.
Pro každou z hereček jedna houpačka. Postavy se nemusí setkat. Nemusí se vyhraňovat jedna vůči druhé. Každá má své pohodlí. A na jevišti je instalace, která představuje pro inscenátory patrně středobod. Houpačky se houpají v desénových světlech. Představení končí, aniž začalo.
Základní situací ve výchozím textu, s níž se ovšem na jevišti bohužel příliš nepracuje, je pomyslná schůze členek buňky, která má za úkol znovu nalézt českou identitu. Divák postupně pochopí, že takových buněk je víc, mají různý charakter a dílčí program, ale cíl stejný. Buňka je tvořena členkami tak zvané elity (pojem, jímž se Petra Hůlová zabývá i v jiných svých textech nebo rozhovorech), které se dobrovolně přihlásily k úkolu hledat českou identitu, byly rozlosovány do pracovních skupin a jsou živeny tzv. lidem. Na konci se dozvídáme, že stísněná místnost, v níž se v textu na rozdíl od inscenace členky buňky už padesát osm dní s tenčícími se zásobami nacházejí, je zamčená, zvenčí. Elitní jednotka byla vlákána do pasti, na niž se lehko chytila, kvůli své pýše a „dosebezahleděnosti“.
Tento náznak syžetu ale inscenátoři do značné míry ještě rozmlžují, jeho jedinou konkrétní a potenciálně dramatickou situaci nerozvíjejí. Svými škrty a pojetím vůbec naopak podporují obecné předkládání idejí, které se pak nahodile potulují divadelním sálem. Formálně se sice text Hůlové dělí mezi tři mluvčí, ale tyto hlasy se vyhraňují pouze v detailech, často jen v prvních větách jejich promluv, aby zas splynuly v jednolitý nepropustný tok. Jako nejhmatatelnější se nakonec ukazuje postava Jany, u níž se však na druhou stranu soustřeďuje tolik atributů, aby se v tom čert vyznal – naznačují mnohé, a opět vlastně nic. Tlustá, stárnoucí lesba na vozíčku, která se kdysi setkala s chimérickým Manderscheidem, vnáší do textu zmínky o Boženě Němcové a jejích fyziologických strázních. Magdaléna Sidonová ji hraje s vervou, její steny a výkřiky ale nenacházejí oporu v situacích, které by od jednotlivostí směřovaly k smyslu celku. Vedle Jany jsou dvě zcela neukotvené postavy, které nemají ani z textu, ani vkladem režisérů žádné osobité rysy, nesou pouze obecné teze v obecných výstupech. Jednu zbraň ovšem mají: je to ironie, aplikovaná na vše, počínaje Janinými promluvami, čímž ovšem jen dokreslují dalšími vrstvami její vlastní sebeironii.
Tato disproporce je příznačná pro celkový ráz inscenace – na jedné straně silný proud obecných prohlášení o národní identitě (místy dokonce nabývajících parametrů takzvaných hlášek), na druhé straně vůbec nic konkrétního a žádná žitá situace postav, která by k obecnému poutala pozornost a dávala mu zázemí a věrohodnost. A také nerovnováha mezi osobním a politickým, intimním a veřejným, tedy absence právě toho, co vnáší do světa díla zpravidla možnost ho zakoušet v plnosti a napětí. V Hůlové Buňce inscenované Horákem a Pěchoučkem jsme pozváni pouze na obecný pól. Po nějaké době divák začne nutkavě pociťovat to, čemu se u filmu říká „hluboká touha po detailu“ – v tomto případě po detailu významovém, citovém, po vhledu dovnitř, za clonu slov. Jedním z okamžiků, kdy na jeviště pronikla konkrétní skutečnost, byla chvíle, kdy se herečkám nedopatřením zamotaly provazy, na něž mají nasadit houpačky. Do divadla na chvíli vpadla přítomnost, životaschopnost, situace. Jinak asociace létají stejně jako slova psaná zkušenou a úspěšnou spisovatelkou, a co víc, spisovatelkou rozhněvanou. Proč nezačíná divadlo?
Studio Hrdinů má ve svém programu napsáno, že je zaměřené na „výtvarné divadlo“. Pořád to ale má být divadlo. Co ale divadlo v podání Studia Hrdinů vlastně je? Ano, toto pod Veletržním palácem je hojně navštěvované a kritikou oceňované. Začínám se ošívat na židli. Patřím k a priori loajálním divákům – nikoli konkrétnímu divadlu, ale divadlu jako takovému. Chytám se na každou udičku Magdalény Sidonové, každý verbální nebo tělesný ohyb Bio Mashy, na zlomečky intelektuálního jiskření u Ivany Uhlířové. A přesto narůstá prázdnota z obecnosti. Postupně si uvědomuju, kde je opět zakopaný divadelní pes. V jevu, který je možné dnes v divadlech pozorovat často, a v tomto obzvlášť: není zde vědomě rozlišen jevištní obraz a situace. Inscenátorům stačí instalace. Třetím a tím podstatným rozměrem divadla ovšem není to, že s instalací se dá prostorově čarovat, stejně jako lze postavy rozestavět po scéně. Třetím rozměrem, a to právě tím, který dělá divadlo divadlem a který jediný tu dosud vždycky zbyl po všech divadelních reformách, je schopnost zpřítomnit na scéně situaci člověka v konkrétních okolnostech, které ovlivňují průběh jeho rozhodování. Jde o proměňování, ne ukazování a hlásání. I když samozřejmě vím, že divadlo má mnoho podob, nejsem sama v názoru, že jejich pojítkem je právě možnost vystavět teď a tady před zraky diváků komplexní situace.
Rozhněvanost autorky pomalu přechází i na mě, ale nikoli souladně, ve smyslu sdílení, nýbrž jako reakce na nemohoucnost dialogu mezi tímto divadlem a jejím textem. Hledám „vnitřní téma“, v němž by se sbíhaly nitky napsaného a vysloveného. Napadá mě: myšlenkové ustrnutí, bezmoc, mudrlantství, uvíznutí v hněvu. Paradoxně se zdá, že právě ty odstíny, která Hůlová kriticky připisuje „české povaze“, vězí v podhoubí jejího psaní Buňky. Jako by se pohybovala v kruhu. Myšlenkový svět jejího textu je postavený na srovnávání, konkurenčním boji mezi naší a jinými národními povahami. Srovnává naší kotlinovou reakci na uprchlickou vlnu s těmi zralejšími „venku“. Skluzavka ironie, namířené do vlastních řad, je ovšem u nás ohledně takových témat už dlouho skvěle promazaná, mnohokrát prosvištěná. A nikam dál se text ani inscenace nedostávají. Možná proto, že kvůli něčemu takovému by bylo nutné otočit směr dovnitř, obrátit se do sebe, najít opravdové „vnitřní téma“. Osobně se vystavit situaci, a pak ji vystavět. A zde už se blížím k jednomu ze závěrů, které udělala zas moje buňka, již jsem pod vlivem inscenace této hry založila. Totiž že je ve hře obava se skutečně vyslovit, strach angažovat se jinak než jako odrazový můstek. Zůstat bezpečně v obecnosti, nezadat si jinak než „intelektuálsky“. Přitom právě nedostatečnost angažovanosti intelektuálů jako taková je jedním z témat textu Petry Hůlové.
Domnívám se ale také, že právě v tom tkví i úspěch Studia Hrdinů. Dramaturgie tu pracuje tak, že se při konzumaci inscenací může divák sice cítit jako intelektuál, případně dokonce angažovaný intelektuál, ale zároveň ho to moc nestojí – ani hlubší přemýšlení, ani osobní zásah. Hněv mé buňky se tedy týká také promarněné šance, protože i s textem Petry Hůlové by se myslím dalo inscenačně pracovat jinak. Hněv mé buňky se týká toho, že inscenátoři projevili mizivou míru interpretační zvědavosti na to, zda se něco skrývá za chrlivou intelektuální ekvilibristikou. Další otázkou, která se v souvislosti s Buňkou číslo nabízí, se týká politického divadla, ostatně autorka sama tímto přívlastkem svůj text označuje. Zdá se totiž, že obecenstvo je vděčné už za samo téma – a otázka hloubky jeho zpracování i jevištní interpretace je pro ně už vedlejší. Oblak tématu tu však pouze sugeruje závažnost – pod ní se choulí myšlenková i tvůrčí bezradnost.
Nadějné ovšem přese všechno je, že se na českých jevištích začal objevovat nový autorský hlas. Petra Hůlová už má za sebou jevištní adaptace svých románů, adaptaci McEwanovy Betonové zahrady ve Švandově divadle (viz Bubínek Revolveru, 13. 6. 2016) a nyní i svou prvotinu psanou přímo pro divdlo. Její texty se vyznačují hutnou energií, která ale zatím nemá situační ani dialogický rozměr, autorka k němu však podle mého názoru může dospět – pokud najde silné a kritické inscenátory-partnery pro svá silná a kritická témata. V Buňce číslo Hůlová píše: „Myslet nikdy netáhlo tolik, jako cítit se fajn, pokud budeme hovořit v banalitách, pokud ne, prohlásíme, že veřejný prostor je koridou myšlenek a my tři zde v buňce jsme jejími býky, rudými hadry nebo kopími, co má to zvíře zabodnuté do šíje a čím hlouběji pod povrch, tím lépe.“ Inscenace Hrdinů má blíž spíš k první části citace. Druhá tu vyznívá jedině ironicky, ostatně jako všechen zápal místy na scéně projevený. Ironie jako by byla hlavní postavou Buňky. Ona je hrází, která zaručí, že se nikdo do ničeho nenamočí.
Vedla jsem po zhlédnutí inscenace dlouhý rozhovor s jinou rozhněvanou divačkou. Když jsem se zeptala, jak je možné, že toto divadlo je tak v kurzu, řekla: „To je tím, že lidi nevědí, že mají nárok na katarzi.“ Tím došla naše buňka k rezoluci, kterou tímto posílám do ústředí.
