Pokud Daniel Špinar inscenuje texty, u nichž divák očekává hlubší a náročnější významy, než mu pak režisérův výklad nabídne, přicházejí pro takového diváka potíže – tak pro mne v nedávné době třeba se Shakespearovým Othellem v Národním divadle. Pokud Špinar inscenuje text, o jehož významové „nasycenosti“ a interpretačních možnostech nemá divák beztak valné mínění, tento druh potíží v jeho očích odpadá – tak pro mne v případě Manon, která měla premiéru v únoru tamtéž.

Špinar Nezvalovu čítankovou hru, v místním prostředí velepopulární, inscenuje bez velkých ztrát, ba jde zcela po srsti jejího líbivého a snadno srozumitelného povrchu, pod nímž se, jak se na rozdíl od některých dřívějších i dnešních interpretů a recenzentů domnívám, mnoho podstatnějšího už neskrývá. Tohle je zdá se něco, čemu tento režisér dobře rozumí a umí dostát, s čím umí přirozeně souznít – což prozrazuje i absence odstupu, natož třeba náznaků ironie vůči výchozí textové látce nejen v inscenaci, ale i v průvodních slovech na webových stránkách divadla: „‚Ten zázračný románek mi učaroval, když mně bylo patnáct let, a jeho nepostižitelná hrdinka navštěvovala pak ráda moje snění,‘ napsal Vítězslav Nezval o románu abbého Prévosta. Ta hrdinka se jmenovala Manon a díky Nezvalovu dramatickému přepracování z roku 1940 si můžeme rozdírat srdce, milovat vášnivě a trpět nekonečně znova a znova. Jeden z nejvýraznějších příběhů lásky nevěrné a přitom oddané, plný napínavých zvratů a okouzlujícího rytířského světa, se na jeviště Národního divadla dostává vůbec poprvé, přičemž ale nic neztratil na své působivosti a síle.“

Jestliže Nezvalův text známe a v rámci masmediálního píár předem zahlédneme několik fotografií z inscenace, zásadní představu o ní si můžeme pořídit v klidu domova. V divadle nás už pak žádné velké překvapení nečeká. Většina hereček a herců je mladá a krásná (z alternující ústřední dvojice jsem viděla Janu Pidrmanovou a Patrika Děrgela), šikovné, leč povýtce kolovrátkové Nezvalovy verše z jejich úst plynou či duní s patřičným rytmem, Manon se brzy vyjevuje jako „hříšná světice“, takže její rytíř se dle očekávání čím dál tím víc cítí jako „zmoklá slepice“, ústřední a podstatná je však všeobjímající sexy vizualita: nejen těch mladých a krásných aktérů, nejen efektní scény (Lucie Škandíková), v níž se prostoduchý děj přehledně přesouvá z působivé obrazárny do pokoje splývajícího s obláčky a odtud zas do diskotékově pokleslého sídla neřesti, a nejen neméně efektních kostýmů (Marek Cpin) s dobře čitelnými symbolickými významy, ale i občasné nahoty a lascivních motivů, díky nimž se inscenace naší tak zvané první scény zas jednou dostala dokonce až na stránky bulváru pod nepřehlédnutelným titulkem „Porno“ v Národním.

Takto koncipovaný jevištní celek je suverénně zvládnutý, zůstává ovšem otázka, zda patří právě na prkna Národního divadla, resp. do divadla, u něhož lze předpokládat trochu jiné ctižádosti. Formou a výpovědí má inscenace nejvíc společného se světem přitažlivého kýče, snadno stravitelného muzikálu, popkulturního produktu s minimálními nároky na jeho konzumenta. Ostatně sám režisér v jednom z rozhovorů konstatoval: „Přál jsem si, aby Manon Lescaut byla hitovka, aby lidé byli spokojení.“ To se mu zdá se podařilo, repríza, kterou jsem viděla, byla zaplněná do posledního místa a potlesk neutuchající. Lidé se ve své většině jako spokojení jevili, zdá se, že dostali, co chtějí, ostatně vše mimořádně dobře ladilo nejen s celkovým novým „vizuálem“ Národního divadla, založeným na lepkavě líbivých stylizovaných barevných fotografiích, ale skvěle to zapadalo i do masivní bulvarizace a buranizace (termín Bohumila Doležala), jež v poslední době zas čím dál zřetelněji prorůstají českou společností ve všech úrovních. Nový šéf činohry Národního divadla, jenž je zároveň režisérem Manon, v citovaném rozhovoru připomněl i to, že „Národní divadlo má stále nějaké povinnosti, jako je péče o jazyk, předvádět něco náročnějšího, kultivovat“ a že by také „mělo posouvat hranice, určovat trend“. Nejen v souvislosti s jeho poslední inscenací zní to první jako pouhá povinná formalita a to druhé jako poněkud cynický vtip. Bylo by milým překvapením, kdyby se alespoň v budoucnosti ukázalo, že slova o „povinnosti předvádět něco náročnějšího a kultivovat“ myslel stejně vážně jako ta o aktuálním záměru udělat „hitovku“, jež v prostorách Národního divadla hranice skutečně v jistém smyslu zas o něco posunula.