Výbor z díla germanisty Kurta Krolopa (1930–2016) nazvaný Studie o německé literatuře (ed. Jiří Stromšík, Triáda 2018) obsahuje čtyřicet literárněhistorických statí. Svědčí nejenom o autorově dokonalé znalosti díla pojednávaných spisovatelů, ale především o jedinečném rozhledu po dobových pramenech, z nichž Krolop vynáší na světlo četná témata a fakta, jež dosavadní bádání přehlížela anebo pojednávala jen okrajově. Ta se mu stávají impulsem k brilantním literárněhistorickým výkladům; v době jejich publikace jimi Krolop posouval hranice oborového poznání a nezřídka zásadním způsobem revidoval zažité představy o německojazyčné literatuře a zejména o dějinách česko-německých literárních a kulturních vztahů.


Kurt Krolop

Jako kritiku „běžné“ práce s literárněhistorickými fakty, jíž Krolop bezděky postihl podstatu vlastního „badatelského programu“, můžeme číst jeho příležitostný výrok: „Není hlubší nevzdělanosti než té, jež se projevuje v historických vědomostech bez poznání historie. Taková plytkost myšlení však neustále ovládá veřejný život doby, jež pozbyla pochopení, že logika vyplývá z etiky, tj. z vůle logicky myslet.“ Logické myšlení u Krolopa nedegraduje – jak je to dnes bohužel i ve společenských vědách docela běžné – na pohodlné ilustrování nalinkovaných schémat selektivně zvolenými příklady, ale uskutečňuje se zásadně „zdola“, promyšlenou interpretací známých či nalezených faktů a její konfrontací se stávajícím odborným míněním. Tímto přístupem, autorsky náročným, navenek neefektním a badatelsky nanejvýš přínosným, si Kurt Krolop v druhé polovině 20. století na germanistickém a literárněvědném kolbišti vybudoval pozici respektované autority.

To platí zejména pro jeho studie o vzájemném působení a vlivech mezi českou a německou slovesnou kulturou. Krolop tyto obousměrné vztahy zkoumá z nejrozmanitějších úhlů pohledu, z nichž se namátkou můžeme zmínit třeba o strukturním rozboru synchronních analogií mezi Haškovým Švejkem a Krausovými Posledními dny lidstva, o zevrubném mapování německých překladů české poezie, na nich se na počátku 20. století podíleli přední němečtí expresionisté, či o rozborech přelomového významu českých divadelních inscenací, jako byl Kafkův Proces v režii Jana Grossmana nebo Goethův Faust v režii Otomara Krejči.

Krolopovy výklady často zaujmou volbou důvtipného interpretačního přístupu, který při vší neotřelosti účelně rezonuje s pojednávaným předmětem a nikdy nemá povahu samoúčelné metodologické exhibice. Bachtinova teorie „redukovaného smíchu“, založená na úvahách o redukci životní plnosti na literární projev, se tak například Krolopovi stává klíčem k objasnění určitých konstitutivních prvků Kafkových próz.

Hlavním předmětem Krolopova zájmu je literární život v nejširším slova smyslu a ve své mnohotvárné komplexnosti, nazíraný jako nepřestávající plodný svár vývojových konfliktů. Kurt Krolop ve svých studiích tento dynamický pohyb průběžně „zabírá“ především prostřednictvím panoramatických náhledů na „bitevní pole“, jež v 19. a 20. století tvořila zejména hustá a pestrá síť uměleckých periodik, v nichž nastupující a proměňující se generace artikulovaly své názory a v nesmiřitelně ostrých, zároveň však fundovaných a duchaplných polemických půtkách tříbily svá stanoviska – pohled na tyto mnohdy dechberoucí myšlenkové a umělecké zápasy v nás ve věku ovládaném digitalizovanými parodiemi na komunikaci může snadno vyvolávat nostalgické pocity respektu a úžasu.

To ale neznamená, že by si Krolop předchozí epochy jakkoli idealizoval; naopak, právě svým výkladem o velice složitých vztazích mezi německou a českou kulturou fatálně kulminujících v první polovině 20. století ukazuje přesně a bez retuší, jaké předsudky, neporozumění a vzájemné animozity ovládaly i demokratickou veřejnou debatu. Opět jen namátkou tu můžeme pro příklad zmínit „zatracující odsudky Arne Nováka a F. X. Šaldy ohledně oprávněnosti existence německé literatury v Praze či v celých Čechách“ nebo „náladu loučení“ příznačnou pro řadu textů pražských německých autorů.

O to cennější jsou pak Krolopovy doklady o plodných výsledcích mezikulturní symbiózy. K těm nejpozoruhodnějším patří stať o Karlu Krausovi coby „učiteli“ Karla Čapka v bojovém umění polemiky: oba novináři brilantně užívali odzbrojujícího gesta citace, již dokázali protivníkovi sebrat z nevymáchaných úst a dokonale jej tím demaskovat. Vnímáme tu, že Karl Kraus byl i Krolopovým mentorem; Kurt Krolop totiž uvedené citační strategie nejednou užívá jako neokázalého, ale účinného prostředku v zápasech s nekulturně arogantními nositeli moci. Pro rozpoznání jejích podpásových prostředků má velmi vytříbený cit. O českých umělcích, jimž se ve „zlatých šedesátých letech“ údajně otevřely neomezené obzory, tak například zcela přesně konstatuje, že leckteří z těch, kteří tak docela „nešli s proudem, byli ještě pořád svázáni a podmaněni politickým a kulturním kontextem, ve kterém se jim samotný fakt, že jsou trpěni, musel jevit jako důkaz tolerance a otevřenosti“. Teprve se zpožděním jim docházelo, že „toto období vzájemného neútočení nebylo šancí na přežití, ale lhůtou před popravou“.

Strhující a bohužel nadčasový je Krolopův minuciózní výklad motivů ticha a odmlčení se v díle Karla Krause za nástupu nacismu k moci. Krolop tu mimo jiné subtilně vymezuje „ticho mezi šokovanými a ochromenými svědky a ticho obětí donucených k mlčení násilím a vydíráním“; zvláštní pozornost pak na základě textové analýzy Krausových příspěvků v jeho časopise Pochodeň věnuje němé omámenosti těch, jimž „nejen samotná událost, nýbrž i její pozorování sebralo řeč“. Pro zločiny eskalující moci se vší svou arogancí, prolhaností, fanatismem, iracionalitou a surovostí je příznačné, že jakmile dovrší určitou míru své nehoráznosti, zdá se, že se začínají vymykat i samotné možnosti popisu, neboť se ze samé své nekulturní podstaty vzpírají ztvárnění tak výsostně kulturními prostředkem, jakým je literární slovo. Právě v této situaci se umělec podle Krause – a Krolopa – musí rozhodnout, zda se všem vědomým i podvědomým formám umlčování dokáže vzepřít, anebo zda chce opravdu raději vyhovět svůdným našeptávačům, kteří jej můžou dovést jedině k prostituci ducha a proměně na „chodící reklamní poutač“.

Jako opět nadčasově platný prostředek obrany proti těmto vábničkám Krolop u Krause a jemu podobných – v neposlední řadě u „vzdorně se smějícího“ Franze Kafky – rozpoznává postoj, jejž nazývá „reálným humanismem“. Ukazuje nám na něm způsob, jak si ve světě plném „kafkáren“, jejichž vlastní zdroj Krolop rozpoznává v nesouměřitelnosti absolutna a žité reality, lze zachovat mravní pevnost a nezkalený pohled na rozmanité formy intelektuální nepoctivosti. Jádrem svého literárněhistorického díla tak Kurt Krolop přesvědčivě dokládá i pro nás nanejvýš aktuální fakt, že výrok o literatuře jako zbrani není pouhou frází.