Autorské vyznání Ondřeje Hejmy v úvodu jeho autobiografické knihy Fejsbuk (Eminent 2012) svou žoviální dialektičností připomíná myslitelskou důslednost Josefa Švejka: „vím, že lhát se nemá, ale na druhou stranu člověk nemůže vykecat všechno […] je totiž důležitý, aby tý pravdy nebylo zas tak nějak zbytečně moc.“ Pokud bychom si při pokusu o žánrové vymezení Hejmova textu ještě posloužili haškovským slovníkem, mohli bychom knihu označit jako mírnou zpověď v mezích sebelásky. Neobyčejně výmluvný vypravěč v něm totiž o sobě sděluje samé hezké věci, a pokud na sebe přece jenom prozrazuje něco zdánlivě problematičtějšího, mění se to v jeho podání jen v roztomilé hříšky, jimiž si rozverně přizdobuje vlastní pomníček.

Že o pravdu Hejmovi vskutku „zbytečně moc“ nejde, dosvědčuje už to, jak zachází se snadno ověřitelnými fakty. Karel May je pro něj „nepoučitelný východoněmecký (sic!) fantasta“, který všechny své romány napsal, „aniž by na vteřinu opustil rodný Krušnohoří“. Nudné skutečnosti, jako že May psal a publikoval i během toho a poté, co absolvoval bezpočet přednáškových turné po celém Německu, nechal si zbudovat vilu Shatterhand v Radebeulu, odkud je to do Krušných hor notný kus cesty, a na přelomu století se vypravil dokonce až na Sumatru, zřejmě musely ustoupit před floskulí, již ve spojení „ani na vteřinu jsem nezaváhal“ s oblibou uplatňuje český politik, kterého autor Fejsbuku na mnoha stránkách familiérně adoruje.

Nepřekvapí proto, jak Ondřej Hejma zachází s fakty, která se ověřují daleko hůře. Z omylu bude rychle vyveden čtenář, který by snad naivně očekával, že se v autorově komentáři vlastního angažmá pro StB setká s něčím jiným než s obvyklou – viz např. podobně nestatečné reakce Jima Čerta či Jaromíra Nohavici – směsicí mlžení, místy houstnoucího v neprůhledný blábol („Rohatej bezostyšně předložil svou účtenku, kterou psal dvacet let, a lidový soud rozhodl, že je třeba zaplatit“), ublížené sebelítosti a blazeované agresivity.

Kromě několika málo takto ošemetných stránek se ovšem Hejma především věnuje mnohem příjemnějším tématům, v první řadě vlastní úspěšné kariéře a vychutnávání z toho plynoucích požitků. Představuje se jako neomylný seismograf kvalitního zboží, který například už v padesátých letech díky prominentnímu kamarádovi věděl, jak – na rozdíl od trapných tuzexových riflí – vypadají „regulérní ‚štrausky‘“, a v letech osmdesátých dokázal díky svým mnohostranným aktivitám „finančně kejchat na záda i tehdejší elitě zelinářů a hospodskejch“. Nepřekvapí proto, že dnes je zván na golfové „srazy smetánky“ či na konference, jichž se účastní výhradně „crème de la crème české ekonomie a politologie“. Tyto a mnohé další životní radosti v knize popsané lze Ondřeji Hejmovi jedině ze srdce přát; pokud se mám ovšem vyjádřit k literární stránce věci, nezbývá mi než konstatovat, že s takto obsesivním zdůrazňováním vlastního V. I. P. statutu (včetně jeho nasvícení apartní formulkou créme de la créme) jsem se doposud setkával pouze v pamětnických textech Pavla Kohouta.


Možná to není úplná náhoda: přesvědčení Pavla Kohouta, že strůjci skutečného zla byli vždy ti druzí a že on sám kupříkladu na počátku padesátých let odvedl coby šéfredaktor Dikobrazu spoustu užitečné práce, není tak daleko třeba od Hejmova názoru, že Michal David je dobrý muzikant, který „fakt nemůže za to, že svůj zlatej hrad vybudoval v nerovnejch podmínkách, v nesportovním boji, dalo by se říct. Dělal, co uměl, a nikomu nic nezakazoval. Tu špinavou práci dělali soudruzi.“ Zde promlouvá znalec dobových poměrů a bylo by zajímavé, kdyby podobně znalecky okomentoval své vlastní aktivity v osmdesátých letech, kdy mimo jiné „podepsal se Správou služeb diplomatického sboru ve Voršilský ulici smlouvu, že budu pracovat pro AP a budu podávat ‚objektivní a ničím nezkreslené zprávy o své socialistické vlasti‘“. Předpokládám, že Hejma tu sám sebe vidí v roli toho, kdo „dělal, co uměl“ (píše doslova, že při uzavření kontraktu „jásal“, že je „konečně svobodnej a svůj pán“), ale nevyjadřuje se bohužel k otázce, kdo v tomto případě odvedl špinavou práci.

Ale bylo by asi pošetilé vyžadovat zajímavé a k jádru věci jdoucí vyjádření od autora, který popsal – docela podobně jako Pavel Kohout – stovky nudně sebestředných stran jenom proto, aby čtenáře nebo sám sebe přesvědčil, že na svůj život může být pyšný.