V literatuře lze nacházet odpovědi na otázky vyvolané tím, co žijeme. To není nic nového. Některé postřehy a myšlenky svou pronikavostí osloví výrazně. Pomohou někdy i dlouho potom, co byly vysloveny. Jednu takovou odpověď-analýzu jsem si v tomto roce často připomínal. Byla zformulována již v minulém století.

Dnešní normalizační revival přímo volá po takovýchto odpovědích. Řada těch, co znají staré odpovědi, nebo by mohli formulovat nové, opět umlkla, tak jako v sedmdesátých a osmdesátých letech. Máme sice, proti vůli nebohého mrtvého, Cenu F. X. Šaldy, ale kritiků hodných tohoto označení minimum. Věnovat se kritice zpravidla přináší řadu problémů, a to přece po nikom nemůžete chtít.

Kdo první určí, kdo je autorem citovaného textu, dostane ode mne grafický list, který s dnešní hádankou-otázkou úzce souvisí.

Především bych chtěl atakovat slovo „spisovatel“. Žádní spisovatelé neexistují, anebo chcete-li, každý člověk, který umí psát, je spisovatel. Často se stává, že lidé, kteří nikdy nepsali knihy, náhle vytvoří veledílo. Znám i mnoho průměrných lidí, kteří ustavičně vyrábějí svazky zaplavující knižní trh. Velikost literatury spočívá právě v tom, že každý člověk používá jazyk a může se vyjádřit. Psaní tedy není povolání. K psaní je nezbytná osobnost a vyšší stav ducha.

Podle mne je směšné uznávat psaní za veřejnou funkci, která má být odměňována. Píši to, co chci. Píši pro vlastní potěšení. Píši na vlastní riziko. Můj úkol je tedy ryze soukromou záležitostí. A pokud někdo mé knihy kupuje, tím lépe. Pak teprve mám právo se tohoto obchodu zúčastnit, ale to není důležité, nemá to nic společného s opravdovou literaturou, literaturou ducha. A proto je byrokratický systém panující ve Východní Evropě, kde spisovatel má být něčím jako mistrem nebo mluvčím, nejlepší metodou, jak zabít výraz. Opakuji, že literatura je záležitost zatraceně individuální. Spisovatel nikdy nemůže zaručit, že se neprojeví jako hlupák. Není to žádná vyšší bytost, je to jen bytost, která touží stát výš, je to kandidát na člověka nadřazeného. To musí být řečeno jasně a kategoricky, abychom se zbavili utilitaristické a funkcionářské trivializace, která dnes paralyzuje skutečné talenty.

V situaci, kde se to, co je veřejné, staví proti tomu, co je duchovní, je jakákoli tendence zdůrazňující společenskou roli spisovatele odsouzena k směšnosti. Není nic iluzornějšího, komičtějšího a více ponižujícího než ty sjezdy spisovatelů, které popravdě nejsou ničím jiným než cynickým způsobem, jak si zařizovat příjemné cestování pomocí proslovů.

Když na ulici vidím umělce, přejdu na druhý chodník, protože umělec by měl být sám. Nesnáší „soudruhy“ i „kolegy“ apod. Umění je soukromým rozhovorem mezi dvěma osobami: mezi tím, kdo mluví, a tím, kdo poslouchá. Nic méně a nic více. Právě proto jsou dnešní snahy zespolečenštit literaturu, všechny ty kompenzace, ceny, posty a vyznamenání spíše zhoubné než prospěšné. Ceny přiznávané některým umělcům nejsou ničím jiným než falšováním hodnot. V porotách, které podle statutů mají za povinnost brát zřetel pouze na literární hodnotu díla, se veřejně diskutuje o důvodech, které nemají s uměním nic společného: „Dejte mu cenu, teď je na řadě Jižní Amerika“ nebo „Dejte mu cenu, on je chudý“ anebo „Dejte cenu tomuhle, protože je starý a nemocný“ či z těch či oněch důvodů politických.

Rád bych věděl, co by se stalo, kdyby nějaký dobrý advokát jednoho dne zažaloval porotu, jejíž členové veřejně přiznali, že cenu udělili z důvodů politických, humanitárních či jiných, jež se statutem vůbec nesouvisí. Myslím, že by to mohlo vyvolat řetězovou reakci, neboť by všichni umělci, kteří by se cítili poškozeni, požádali o odškodnění za způsobenou křivdu. A žalovat by mohla i veřejnost, pokud je cena, která má být považována za poctivé ocenění opravdového talentu, ve skutečnosti přiznána z jiných důvodů, což znamená, že porota udělala na veřejnost dlouhý nos.

Pokud máte chuť na dnešní hádanku/dnešní otázku odpovědět, pište na: sekretariat@revolverrevue.cz. Předmět zprávy: odpověď na hádanku-otázku.