Lidové noviny se v posledních několika letech snaží vybřednout ze svízelné pověsti média ovlivňovaného Andrejem Babišem a přitáhnout čtenáře mimo jiné zdánlivě únikovými a neutrálními tématy, například z české historie. Svou jednu stranu už několikrát věnovaly historickým seriálům na pokračování (T. G. Masaryk, atentát na Heydricha atp.), jejichž kvalitu měla zaručovat spolupráce s několika vědeckými institucemi, pro něž se zřejmě zdá být tato popularizační forma vítanou příležitostí pro vlastní prezentaci.

Nyní se redakce LN rozhodla na svém webu připomínat stoleté výročí samostatného Československa seriálem nazvaným CK Telegraf, který byl na začátku března mohutně propagován na titulní straně elektronické verze novin. V jeho úvodním textu se píše: „Letos uplyne 100 let od vyhlášení samostatného Československého státu. K tomuto momentu ale vedla dlouhá cesta. Připomeňte si spolu s námi nejdůležitější události roku 1918 moderní formou. Jaké by to bylo, kdyby před stoletím tehdejší osobnosti komunikovaly na sociální síti tak, jako to dělají dnešní politici? Zkusili jsme si to představit…“

Už první příspěvky dávají tušit, že tentokrát nepůjde o více méně standardní popularizaci historie, ale její nevtipnou a nevkusnou infantilizaci. Stylizace různých historických událostí do facebookových příspěvků a komentářů jejich hlavních aktérů není ani humorná, ani ironická, ale těžkopádná a urážející. Autoři využívají primitivní fotografické koláže – na ty se totiž nevztahuje autorské právo – a doprovázejí je banálními komentáři facebookové stylistické úrovně. V prvních příspěvcích se tak objevil třeba portrét Aloise Rašína zakomponovaný k pověstnému zelenému tílku právě propuštěného Jiřího Kajínka („Ten pocit, když se můžeš svobodně nadechnout…“), smajlíky u commentu k fotografii legionářů v polním ležení, facebookové vzkazy Jana Masaryka svému otci: „Šťastnou cestu, tati. A všechno nejlepší k dnešním narozeninám!“ A do toho všeho televizní kuchař Babica, Švejk, Bart Simpson, filmová důchodkyně Jechová… Ironie? Žertovné pojetí dějin? Snaha přitáhnout k historii mladší generaci? Rozumí této formě sdělení vůbec někdo? Můžeme mít řadu výhrad třeba k populárním komiksovým Opráskům sčeskí historje, nelze jim však upřít jistou míru invence, kreativity a vtipu. Vše ostatní je věcí vkusu. Především ale formát komiksových stripů poskytuje čtenáři zřetelný kontext pro dešifrování významů, ze své podstaty se tato forma sdělení nemůže vydávat za něco jiného, než čím doopravdy je – komiksem sarkasticky interpretujícím dějiny. Nabízí se i srovnání s karikaturami současných politiků třeba na obálkách časopisu Reflex – když tam může mít Babiš na obálce čapí hnízdo na hlavě, proč by potom nemohl být v Lidových novinách Karel Kramář se samopalem? Jenže rozdíl mezi karikaturou minulosti a současnosti je zásadní a Jiří Bigas jako autor seriálu i ostatní v LN to musí moc dobře vědět.

Celá věc by nestála za pozornost, kdyby tato „facebookizace“ historie nezapadala do kontextu současných manipulativních praktik velké části politické reprezentace (a jim spřízněných médií), která se nyní přetahuje o moc (hnutí ANO, SPD, KSČM a prezident Zeman). Pohlédneme-li totiž podrobněji na zvolený „moderní“ způsob komunikace ze sociálních sítí (tweety, tagy, výkřiky, „lajkování“, fake profily atp.), zjistíme, že tímto prismatem se historie jeví skutečně v nápadně jiném světle – totiž neškodně, ochočeně, banálně, virtuálně, jako něco, co jde pouze „lajkovat“, co se v reálu v podstatě možná ani nestalo a co nemá žádný dopad na současnost. Její relevance (v historii se totiž na rozdíl od facebooku skutečně něco dělo) se rozmlžuje a zaniká ve virtuálním prostoru, v němž mizí rozlišovací hierarchie, v jedno splývá pravda a lež, podstatné a nepodstatné, důležité a banální atd. A v tom je kámen úrazu. Historie zasazená do takového kontextu se proměňuje v lhostejnou směs plkání a banalit v předem připravených hodnotových rámcích. Na síti si lze obvzlášť snadno každou historickou událost přizpůsobit vlastnímu vidění světa a ještě snadněji pak manipulovat s realitou.

Dnes u nás v politice vládne populismus a s ním účelová manipulace s převážně mlčící masou, a to i skrze nejrůznější průzkumy veřejného mínění nebo právě prostřednictvím sociálních sítí, které se staly nejvhodnějším prostředkem nejen pro iluzorní „vytváření reality“, ale i projekce údajné „pestrosti názorů“. A v takové situaci máme sledovat v Lidových novinách potměšilou facebookovou hru na historii, která je ale tak trochu i současností. Nebo se tu má ukázat, že i v historii bylo všechno relativní a pravdu vlastně měly všechny strany, tak copak teprve dnes? Zřejmá paralela s příspěvky „mluvčího“ rakouského císaře, který v seriálu po „ovčáčkovsku“ komentuje dění okolo Edvarda Beneše a T. G. Masaryka, v podstatě ukazuje na mediální metody, které se od jisté doby užívají nejen v Ovčáčkových komentářích, „diskuzní“ žumpě na Novinkách.cz, ale i v celých Lidových novinách, zejména v části redakčních sloupků a komentářů. Rozřeďování debaty nepodstatnými podrobnostmi, manipulativnost, snaha odvádět pozornost k zástupným problémům, lživé útoky na názorové oponenty – s tím vším se setkáváme nejen na facebooku, ale i ve většině médií včetně LN, připomeňme jen tamější upachtěnou snahu o skandalizaci Jakuba Patočky z konce loňského roku.

Volba formátu facebookových příspěvků, do níž jsou přetaveny historické události, nikdy nepovede k tříbení názorů, rozlišování pravdivého a lživého, správného a nesprávného ani k věcnému poučení, třeba i popularizační formou. Jednotlivé facebookové výkřiky se tu bez hierarchie nepřehledně mísí a třeba reakce císařského mluvčího na Benešovu zprávu o přestěhování sídla Československé národní rady v Paříži („Pařížská kavárna?! Ubohost! Jste jen ukřičenou menšinou.“) se nejeví ani duchaplně, ani ironicky. Vrátíme-li se k paralele se současností, kterou se zde autoři seriálu snaží inscenovat – příspěvky mluvčího prezidenta by se ve formě, jež by jim správně měla náležet, nikdy součástí seriózní veřejné debaty stát nemohly, tento status jim poskytla až média. Ovčáček (coby „mluvčí císaře“), Masaryk, Beneš, Lenin, všechno se to mele ve směsi facebookových výkřiků, kde je každý hlas domestikován virtuálním prostředím, tedy doslova virtualizován, zneskutečněn, přičemž se všechny takové hlasy ocitají na stejné rovině a čtenář jen marně hledá vodítka pro rozlišování. Takto však veřejná debata fungovat nemůže a nikdy tak nefungovala ani věcná interpretace historických událostí. Protože rozlišovat pravdivé od falešného, důležité od nepodstatného by mělo být hlavní náplní nejen historické, ale i novinářské práce, což se v současných novinách vydavatelství Mafra rozhodně neděje, důvody jsou zřejmé.

Lidové noviny se zejména v meziválečném Československu podstatně podílely na kultivaci demokracie, společnosti, politického myšlení i jazyka. Je smutné pozorovat, jak v současné době na tuto funkci již zcela rezignovaly. Členové prvorepublikové redakce (Peroutka, Čapek, Bass, Valenta ad.) měli odvahu zaujmout k různým událostem jasný osobní postoj a čelit veřejné kritice, debatovat, přít se o svůj názor a třeba i uznat chybu. Jejich politická pozice byla transparentní a zřetelná. To se v současném beztvarém chaosu zpochybňování a manipulace v „apolitických“ Lidových novinách neděje a „historický“ seriál se na tom svým způsobem podílí též – kromě toho, že ponižuje historii její nevkusnou bulvarizací. Tato nedůstojná prezentace našich dějin nás „moderní formou“ zřejmě bude “vzdělávat” celý rok… Odkazy na prokliky k dalším informacím u jednotlivých příspěvků už celou situaci nemohou zachránit.

Proč tedy ne facebooková historie? Protože nás konejší falešným pocitem, že se události dějí kdesi daleko, bez potřeby naší aktivní myšlenkové účasti. Jenže také v minulosti se o podobu přítomnosti muselo zápasit – a to může bolet a něco to opravdu stojí. A platí to dnes stejně jako před sto lety.