Řeč pronesená v pražském kostele sv. Havla 25. 3. 2014 při posledním rozloučení s dramaturgem, překladatelem, esejistou a signatářem Charty 77 Karlem Krausem (28. 1. 1920 – 15. 3. 2014).
Ve své pracovně soustředěně nakloněný nad textem, který právě překládá. Silné kafe a pravidelná cigareta. Nakrabatělé čelo. Pedant, co v textu nepropustí slovo, které by nesedělo. Jeden z obrazů, který se mi stále vrací.
Nebo jiný: Začátek devadesátých let, podzemní kancelářská špeluňka Divadla za branou II. se světlíkem do Jungmannovy ulice, obklopená banánovkami s archivem. Hned vedle malá místnost dramaturga Karla Krause. Nepoučuje. Tak třeba mám napsat pro měsíční programový leták krátké charakteristiky jednotlivých inscenací. Morduji se s tím dva dny a výsledek obřadně položím na dramaturgův stůl. Pan doktor si texty čte. Pak jen suše pronese: „Pane Doležale, pane Doležale…“, moji snaživinu zahodí do koše a už slyším cvakání jeho psacího stroje. Vedle v divadelním sále zkouší režisér Otomar Krejča. Plížím se nenápadně do tmavého prostoru a přikrčen v poslední řadě hlediště sleduji zkoušku – gejzír režisérových výkladů, podnětů a iniciací. Přichází fotograf Josef Koudelka, scénograf Josef Svoboda, skladatel Jan Klusák. Živě se debatuje. Najednou to vše není divadelní provoz, ale dílna, jakási huť, kde je každý nějak zapojen a má vložit svůj opracovaný díl.
A pak jiný obraz z devadesátých let: Prostorná kancelář ministerstva kultury, intarzovaný nábytek, vzrostlý fíkus, dramatické chvíle a Karel Kraus zachovávající podivuhodně klidnou mysl, jako kdyby ho už nic nemohlo překvapit. Před ním všelijací bezvýznamní úředničtí glumové a „nekolní“ hystericky ruší Divadlo za branou II., neboť když si Krejčovo divadlo na sebe nevydělá, tak má podle nich přepustit místo perspektivnímu souboru, jinak tam prý raději naženou vietnamské trhovce.
Dovolte mi dnes, v tomto kostele a nad rakví muže, kterému bylo dopřáno dožít se s jasnou myslí devadesáti čtyř let, divadelního dramaturga, esejisty, překladatele, editora i inspirátora, knihkupce v čase protektorátu a signatáře Charty 77 v normalizační prašivině, Evropana i poutníka, přítele i přísného, nekatedrového učitele, doktora Karla Krause, dovolte mi nahlas si připomenout, kým tento muž byl. Mohli jsme se s ním přátelsky a pracovně setkávat, ptát se i nesouhlasit, nahlížet mu někdy přes rameno, všímat si důkladnosti, učit se od jeho zaujetí i vyhraněnosti, která kráčela proti „srsti doby“, číst jeho vybroušené překlady a eseje…
Byl inspirativní ve své sebekritičnosti, stálých pochybách a také tím, jak nezahořkl, přestože jeho životní příběh byl plný diskontinuity, neustálého začínání či obnovování a zas vyhazování odněkud či rušení divadel, které spoluvytvářel. V roce 1950 musel odejít z Vinohradského divadla, v roce 1961 z Národního divadla, v roce 1972 a pak znovu v roce 1994 ministerstvo kultury zrušilo Divadla za branou. Na jeden profesní život nemálo zátarasů. Čelil jim houževnatostí – situaci zahnaného do kouta řešil tvůrčím způsobem. Současně k němu patřila skromnost a zdvořilost, uctivé grandseigneurství. Nevybíral si první lavici, stával v pozadí, nenápadný či skrytý. Připomínal tím středověkého mistra, pracujícího v tiché anonymitě.
Byl podnětný svým nasazením pro věc, v umění rozlišovat hodnoty od dobových výkřiků a schopností vystupovat kriticky, bylo-li třeba pozvednout hlas nebo říci otevřeně svůj názor, i když se třeba jednalo o práci přítele. Jeho kompetence vyrůstala ze vzdělanosti a znalosti, nikoli z prosazování sebe sama. Způsob, jakým se blížil k jednotlivým autorům a jejich dílům, je v českých poměrech málokdy vídaný. Tvorba pro něj byla čímsi závažným a závazným, něčím, co „vylučuje polovičatost“.
Karel Kraus byl vzácným spolupracovníkem a rádcem – jeho středoevropská zkušenost protínala takřka celé 20. století a navzdory válce a železné oponě nezůstala vězet na domácím dvorečku, ale neustále usilovala sledovat evropský horizont. Jeho svět byl od dětství formován povědomím o evropském domově, které pak zcela přirozeně promítal do své divadelní práce a myšlení vůbec. S otcem, který patřil k zakladatelům ČTK a zahraničního vysílání Československého rozhlasu, pobýval za první republiky několikrát ve Francii. Na léto zase rodina jezdila pravidelně vlakem do matčina rakouského rodiště Feldkirchu. I v Krausově postavě a tváři bylo přítomno cosi evropsky noblesního, intelektuálně pevného, soustředěného – rozvážný pohled, nezaměnitelná dikce. Patřila k němu také radost rozmlouvat, vést dialog s druhým. Krausova dialogická vstřícnost souvisela i s jeho odvahou chápat velké dějinné události – křesťanství a koncept Evropy – jako pokus, dílo otevřené, putující ke smyslu a svěřené součinné odpovědnosti člověka neseného nadějí.
Karel Kraus byl také neúnavným iniciátorem, bez jehož energie a vkladů by nevznikla řada podstatných děl a počinů – od založení estetické edice v nakladatelství jeho strýce ve válečných letech, přes vznik Divadla za branou v polovině šedesátých let až třeba po samizdatový sborník O divadle v letech osmdesátých. Bez Karla Krause a jeho přátelsky podnětné účasti by také nevznikla řada původních českých her, které z autorů – od Josefa Topola až po Františka Hrubína – trpělivě doloval. Josef Topol k této pověstné Krausově neúnavnosti kdysi podotkl: „Jemu člověk sotva odolal. Tak dělal svou dramaturgii. Až jsem si nad ním říkal: Ten by vymámil z jalové krávy tele. A co jsme se při naší spolupráci nasmáli. Až nám tekly slzy. Taky jsem mu jednou řekl: Ty, když se směješ, tak pláčeš. Ale co děláš, když pláčeš? A Karel Kraus na to odpověděl: To nepláču.“
Pro podobu a směr Krausova životního i profesního příběhu jsou osudová dvě setkání a obě se odehrála ve Vinohradském divadle. Tam si ho po válce režisér Jiří Frejka vybral jako spolupracovníka a následně jej seznámil s hercem a režisérem Otomarem Krejčou, s nímž od té doby bude Kraus tvořit nerozlučnou tvůrčí dvojici. Jako by se tehdy na rozbouřeném moři doby srazily dvě lodi a vydaly se pak po desetiletí stejným směrem: Každý z nich byl jiný – Krejča zemitý, robustní venkovan, pocházející z chudých vysočinských (skrýšovských) poměrů, levicově poblouzněný a teprve hledající svůj směr, Kraus subtilní městský intelektuál, s oporou ve vzdělaném rodinném zázemí, přirozeně čelící budovatelskému optimismu. I kvůli těmto rozdílům se ti dva dokázali tak znamenitě doplňovat. Krausova divadelní dramaturgie, která vsadila na silné básnické slovo, přesně mířila k naléhavým otázkám dějinného okamžiku i do lidského nitra, aniž by si jakkoli zadala s vyžadovanou ideologičností. Ostatně ani v Krausových textech z padesátých let nenajdeme žádné ideologické kontaminace a řada z nich nedávno mohla jako dodnes platná vyjít v jeho knižní sumě nazvané Divadlo ve službách dramatu – jak vzácné v jeho generaci! Pouhý výčet Krausovy dramaturgické „české řady“ původních her (Topolova dramata Jejich den, Konec masopustu, Kočka na kolejích, Slavík k večeři a Hodina lásky, Hrubínovy Srpnová neděle a Křišťálová noc, Návrat Josefa Heyduka, Zápas s andělem Františka Pavlíčka, Majitelé klíčů Milana Kundery a Mlýn Zdeňka Mahlera) i jeho překladů zásadních světových dramat (Sofoklův Oidipus, Moliérův Don Juan, Čechovův Ivanov, Beckettovo Čekání na Godota, Goethův Faust a tak dále – co autor, to jiný vesmír) zřetelně naznačuje, k jakým maximám směřoval, s vědomím spoluodpovědnosti za utváření a smysl divadla. Byl člověkem, který v tajemných střetech básnických metafor i drásavých tvůrčích předtuch dokázal nalézat řád vyšší logiky, spravedlnosti i lásky.
Samuel Beckett, kterého Karel Kraus překládal od osmdesátých let, vyryl obraz pomíjejícnosti v jedné své pozdní básni, která začíná: „jsem písek který protéká / mezi dunou a oblázky pláže / můj život smáčí letní déšť / mne a můj život jenž mi uniká jenž je mi v patách / a skončí až bude na začátku“.
Tyto verše mi připomínají, co jsem s Karlem Krausem a jeho paní Ludmilou zažil před několika lety na společné výpravě k hrobu Arnošta z Pardubic do polského Kłodzka. Při cestě nazpátek jsme náhodně odbočili do kopců a strání. Vystoupili jsme z auta a vydrápali se na jedno návrší. A tam, v slivoňovém sadu, na konci všech kotárů, spatřili malý dřevěný kostelík se hřbitovem. Došli jsme k němu úzkou pěšinou a k našemu překvapení byl otevřený, bez lidí, s dřevěným stropem barevně vymalovaným lidovými ornamenty a bíle vyzdobený, plný lučních květin, vůně a letního světla. Stáli jsme tam dlouho: tak zapadlý kout světa a taková krása. Říkali jsme si, to jsou snad dveře do nebeského Jeruzaléma. Při odchodu Karel Kraus začal z ničeho nic hovořit o tom, že teprve v posledním čase v sobě vnímá přítomnost svých rodičů. „Pro mne,“ řekl tehdy, „je takové vědomí či volání útěšné, prožívám občas jakási letmá setkání, pocit zvláštní spřízněnosti. Je to snad předzvěst?“
Samuel Beckett citovanou báseň končí podobně:
„V řidnoucí mlžné cloně
vidím tě vytoužená chvíle
kdy sestoupím z těch pohyblivých prahů
abych žil časem dveří
jež se otevřou a zavřou.“
(Pro účel publikace upraveno.)
