V Revolver Revui č. 87/2012 vyšel příspěvek o vybraných normalizačních poštovních známkách a jejich tvůrcích. Ti po roce 1989 nejen nepocítili potřebu se za své výtvory s Husáky, Leniny, srpy, kladivy, spartakiádami, Vítěznými únory, oslavami KSČ, SSM, osvobození Rudou armádou a dalšími odpornostmi veřejně omluvit, ale ve své práci na obdobných zakázkách v polistopadovém režimu bez rozpaků pokračovali, přičemž je někdy neminula ani medaile od prezidenta Václava Klause. V měsíčníku Host č. 7/2012 se k příspěvku v RR polemicky vyjádřila šifra -jn- a věc uvedla na pravou míru: „Profesionála poznáš podle toho, že zvládne zpracovat jak výročí KSČ, tak tvář Václava Havla, to už jen tak mimochodem.“ Je to postoj vyjádřený po soudružsku a s chlapskou bodrostí, nikoli náhodou právě na stránkách časopisu s dramaturgií založenou na pojetí profesionality opravdu všeobjímající.

Že poptávka je holt poptávka, a říkat „ne“ je pošetilost, ví i Andrej Babiš, známý velkopodnikatel s komunistickou minulostí, usilující dnes o nápravu společnosti. V rozhovoru s ostrým názvem Jsem samotář a asketa (idnes.cz, příloha Xman, 18. 10. 2012) vysvětlil podobně stručně a jasně, jako to udělala šifra v Hostu, proč také dodává na trh nechutnosti, byť trochu jiného druhu než normalizační grafici a rytci: Obchodní řetězce „si přesně nadiktují, co chtějí, jak to má vypadat a podobně. Pokud to neumíme vyrobit, osloví někoho jiného. […] Často jsme tedy k něčemu dotlačeni. To, že v sobě uzeniny nemají tolik masa, prostě není chyba výrobce, ale obchodu. Chtějí salám za třicet korun, tak ho mají mít. A lidi to nakonec i kupují.“ To má logiku, kšeft si žádá své. A to v každé době, vždyť nejen lžisalámy dnes, ale i ty lžiznámky za normalizace po jejich dodavatelích vždycky někdo chtěl, a lidi „to“ nakonec kupovali, ony totiž tehdy navíc žádné jiné k dostání často ani nebyly.