Výstava fotografií Jaroslava Prokopa Vladimír LXX Mišík v galerii Café Kampus skončila 14. května. Práce téhož autora, opět s hudební tematikou, představuje Leica Gallery pod názvem Portrét jednoho festivalu (aneb Pezinok 1976) do poloviny června.

Obě výstavy kromě jiného znovu otevírají otázku, jak vystavovat fotografii. V roce 2014 představil Jaroslav Prokop v galerii Kongresového centra Národní banky klasické zvětšeniny, letos digitální tisky. Je to kurátorské rozhodnutí Karla Halouna (výstavu v Leica Gallery s ním připravil Luděk Kubík, v Café Kampus se na ní kromě nich dvou kurátorsky podílel i Ivan Prokop). V Leica Gallery umožnil hrubě rastrovaný digitální tisk výtvarný efekt jinak těžko proveditelný. V Café Kampus byly využity typizované rámy formátu 100 x 70 cm, které má galerie k dispozici. Na klasické zvětšeniny takového formátu se nedostávaly prostředky.

Fotografie Jaroslava Prokopa z hudebního prostředí jsou známé z hudebních nosičů Vladimíra Mišíka, Marsyas, Hudby Praha, Skupiny Echt!, bratrů Ebenů a mnohých dalších. Prokopovy divadelní fotografie zná veřejnost z časopisů i výstav. Víc než dvě dekády je kmenovým fotografem plzeňského festivalu Divadlo (stejně jako tomu bývalo kdysi v Junior klubu Na Chmelnici), obdobně spolupracuje s festivalem Tanzsprache ve Vídni. Známy jsou i jeho reklamní fotografie. Také vede Ateliér reklamní fotografie na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, který zde vybudoval. Účastnil se projektu založení Národního muzea fotografie v Jindřichově Hradci. Výčet jeho aktivit by mohl pokračovat účastmi na workshopech a soupisem výstav domácích i zahraničních. Zároveň Jaroslav Prokop není typem člověka, který se dere na výsluní, natož pak za každou cenu. Odpovídá-li na otázky týkající se jeho práce, obvykle stočí řeč na hudebníky, atmosféru nebo na úspěchy svých studentů.

Výstava v Leica Gallery nazvaná Portrét jednoho festivalu (aneb Pezinok 1976) se vyrovnává s otázkou, jak vystavit fotografie v malém, téměř uzavřeném členitém prostoru tak, aby nepůsobily jako obvyklá řada malých obrázků na zdi. Prvním krokem tu bylo již zmíněné rozhodnutí reprodukovat fotografie digitálním tiskem ve velikosti, která návštěvníkům výstavy umožní přiblížit se pocitům přímých účastníků někdejšího festivalu. Druhým krokem bylo rozbití obrazu novinovým rastrem, který navozuje představu tehdejších novin, jež se ovšem o festivalu nezmiňovaly. Pro výstavu tak vznikl nový tvar, jehož základem byla někdejší diplomová práce Jaroslava Prokopa na pražské FAMU – tentokrát rozčleněná do oddílů Muzikanti, Publikum, Zákulisí, Noc a Apendix. Výstavu doplňují textové poznámky a vysvětlivky, mimo jiné identifikující některé z osob na fotografiích. Při vernisáži někdejší organizátor festivalu Ladislav „Agnes“ Snopko s humorem upozornil na to, že v popiscích je několik chyb. Zazpíval Vladimír Merta, jeden z dávných účinkujících. V následující diskusi popsal Jaroslav Prokop, jaké měl tenkrát pocity, když si uvědomil, že výběrem tématu diplomní práce poměrně riskuje. Neměl však na mysli možné důsledky plynoucí z tehdejšího politického kontextu, ale skutečnost, že vsadil na neopakovatelnou akci trvající pouhých dvanáct hodin. Závěrem autorsko-kurátorský tým výstavy prozradil, že vzorem mu bylo Maroldovo panorama bitvy u Lipan.

Výstava Vladimír LXX Mišík v galerii Café Kampus je z jiného těsta. Má vážnější ladění, je to bilanční pocta respektovanému hudebníkovi. Kromě letošního jubilanta zachycují fotografie také členy jeho značně proměnlivé skupiny Etc… a rodinné příslušníky. Digitální zvětšení nechává fotografiím dobře vyniknout i v kavárenském prostředí, které je samozřejmě roztříštěné, vyjma poslední, konferenční místnosti sloužící jako ucelený výstavní prostor. Fotografie se představují v plné kráse precizního zpracování a aranžování scén. Některé jsou známé z obalů vinylových desek i digitálních nosičů. Je to také jakýsi pohled do zákulisí práce na takových obalech, máme příležitost vidět i fotografie dosud nezveřejněné.

Zatímco v Leica Gallery upoutá práce s výstavním prostorem plošnými prostředky grafického designu, jimiž se podařilo nejen monumentalizovat velmi civilní fotografie, ale především vtáhnout diváka do hry, v Café Campus intimnější pojetí prospělo umírněnému obrazovému stylu. Obě rozdílné výstavy dobře vystihly hlavní kvality Prokopových fotografií – totiž civilnost, klid a střídmost prostředků, poutajících pozornost především k zvolenému námětu.