Následující příspěvek byl pronesen na Sympoziu 8 (Komunismus – elity – dnešek), které RR uspořádala ve spolupráci s nakladatelstvím Triáda a společností Post Bellum 27. listopadu 2018 ve Venuši ve Švehlovce.

foto © Ondřej Přibyl, 2018


„Držení pozic“ a „odvracení nedozírných následků“
Čeští intelektuálové a politici na počátku normalizace
Bohumil Doležal


To, co jsem schopný dát tu k dispozici, jsou spíš osobní vzpomínky než odborná úvaha. Navíc se týkají skupiny lidí, k nimž jsem patřil a kteří v hlavní linii našich „soudobých dějin“ od stalinismu přes socialismus s lidskou tváři, Chartu a disent a „sametovou revoluci“ až po „Velkou protikorupční revoluci“ z let 2013–17 hráli setrvale roli jakýchsi outsiderů. Tak například v letech 1968–9, po ruské invazi, držet pozice a odvracet nedozírné následky nechtěli, a to ze zásadních důvodů. Z toho ovšem taky plyne, že na problém, o němž budu mluvit, se dívám „podjatě“.

Pokud jde o držení pozic a odvracení nedozírných následků, budu se věnovat jednomu z dílčích, konkrétních případů, totiž osudu nakladatelství Horizont, které vzniklo v roce 1968 (vlastně ještě před ruskou invazí) jako „účelový podnik“ organizace zvané Socialistická akademie. Držení pozic a odvracení následků bylo velmi úspěšné: nakladatelství nejenže přežilo celou dobu normalizace, ale dokonce i sametovou revoluci – a zaniklo až v roce 2000 pro naprostou nečinnost. To je nepochybně český a zároveň československý rekord v držení a odvracení. Moji přátelé při tom už ovšem nebyli, vyletěli z něho hned na podzim roku 1969 (což k držení pozic a odvracení následků neodmyslitelně patřilo).

Mým handicapem ovšem není jen podjatost. Taky jsem nebyl do věci přímo zatažen, tj. nebyl jsem v nakladatelství přímo zaměstnán. Pracoval jsem tehdy v jiném outsiderském projektu, v časopise Tvář, který byl ovšem s Horizontem v jistém slova smyslu ideově spřízněn a personálně propojen. Pracovali tam mí přátelé, historik Emanuel Mandler, který nakladatelství v té pohnuté době doslova vydupal ze země, literární kritik Jan Lopatka, básník Zbyněk Hejda a publicista Jan Nedvěd. O věci vím od nich a zejména z autobiografické knížky Emanuela Mandlera Škodolibé úsměvy svobody z let 1955 až 1992. Od Mandlerova úmrtí uplyne příští rok v lednu deset let. Je tedy tento můj příspěvek zároveň jakousi pietní vzpomínkou na člověka, jenž byl tenkrát „v centru dění“.

Vymezení pojmů
Nejprve bych chtěl připomenout historický kontext a vymezit základní pojmy. Obě zásady (držet pozice a odvracet nedozírné následky) byly po ruské invazi prosazovány komunistickými papaláši, účastníky „obrodného procesu“ v KSČ.

To, co u nás proběhlo v prvních měsících roku 1968 (a připravovalo se už pár let předtím), byla jednoduše řečeno proměna funkční bolševické diktatury v nefunkční bolševickou diktaturu. Žít v té druhé bylo nezvyklé a po mnoha stránkách příjemné, zároveň k její podstatě patřilo a z mezinárodněpolitických okolností plynulo, že nemůže ani náhodou moc dlouho vydržet.

Záměry protagonistů „obrodného procesu“ v KSČ byly původně aspoň do jisté míry dobré: „mysleli to upřímně“, jak se dnes říká. I proto byli během invaze a po ní vystaveni brutálnímu tlaku z Moskvy a od svých tuzemských kolaborantských kolegů (před invazí taky, ale měli podporu veřejnosti a zároveň byli tak trochu i pod jejím tlakem). Z Moskvy se v srpnu 1968 vrátili velmi nalomeni (vydržel jen jeden). Požadavek na ně zněl: nefunkční komunistickou diktaturu je třeba co nejrychleji a co nejdůsledněji změnit zase zpátky v diktaturu funkční. Tj. „normalizovat“ ji. Zároveň to bylo z praktických důvodů třeba provést tak, aby si toho lidé příliš nevšimli, resp. aby si toho všimli, až když už bude pozdě.

Legitimita komunistického vedení v době „obrodného procesu“ byla legitimitou vypůjčenou, legitimitou na dluh. Nikdo je nevolil, lidem však nezbylo (zejména pak v onom srpnovém týdnu) než dát jim důvěru: nikdo jiný nebyl po ruce. Oni tu důvěru zklamali (zase opakuji, kromě jednoho jediného – což znamená: šlo to, důvěru si zasloužit, ale neudělali to). A lidé, veřejnost, se najednou octli v situaci, kdy i pro ně bylo velmi obtížné obstát. Elity propadaly čím dál tím rychleji do bahna kapitulantství, a veřejnost to do značné míry zlomilo. Nechci tvrdit, že by se po celých dvacet let „normalizace“ chovala nějak vzorně, jen upozornit na to, že řeči o tom, jak tehdy česká společnost uzavřela „nepsanou smlouvu s Husákem“, jsou vlastně drzost, pokud se zároveň jasně neřekne, že u toho podpisu stály po zuby ozbrojená ruská soldateska a domácí selhavší („obrodně komunistické“) elity, které se až na nepatrné výjimky vykašlaly na lidi, co jim z nezbytí dali důvěru a poskytli jim legitimitu, již původně neměli.

Na počátku morálního sesuvu komunistických elit, po němž pochopitelně následoval sesuv veřejnosti, stála dutě vznešená zásada: „Z této cesty (tj. z cesty obrozeného komunismu) živi nesejdeme!“ To, že a jak se z cesty scházelo, demonstrovaly a zároveň maskovaly další dvě zásady:

Za prvé: je třeba zuby nehty držet posty, jichž jsme předtím dosáhli (tj. křesla pod zadnicemi). Držet je bylo třeba proto, aby se na ně nedostali horší, než jsme my – to jest „ještě horší, než jsme my“: protože během toho držení křesel pod zadnicemi byli držící nuceni dělat to, co vlastně správně měli dělat ti (ještě) horší než oni. Tím se stávali stejnými, jako byli ti, před nimiž chtěli své pozice hájit. Moc si tím nepomohli, protože nakonec byli zpravidla ze svých pozic stejně potupně vykopáni. Ti, kterým takhle pomáhali zpátky k moci, je totiž stejně pořád považovali za nespolehlivé: prostě proto, že kdysi si dovolili být přece jen o fous lepší než oni.

Za druhé: je třeba odvrátit blíže nespecifikované nedozírné následky, jež nám hrozí. Nedozírné následky se odvracely tím způsobem, že se otvírala cesta následkům jiným, dozírným. Z nichž se pak nakonec skládaly nedozírné následky, jimž údajně chtěli odvraceči zabránit, jen si toho lidé většinou vůbec nevšimli. Byla to jakási kolektivní anestézie, z níž se společnost probrala zmrzačená. Poučení, které z toho plyne, je jednoduché: není třeba se bát nedozírných následků! Tedy zdaleka ne tolik jako těch, co jimi straší.

Držení pozic a odvracení nedozírných následků se postupně stávalo modem vivendi dalších a dalších lidí, zmocnilo se celé společnosti. Právě tím se nedozírné následky prosadily.

Případ Horizont
A teď k samotnému případu. Socialistická akademie, která od roku 1968 nakladatelství Horizont provozovala, byla organizací Národní fronty, formálně nezávislou, fakticky samozřejmě, jako vše, podřízenou komunistickému vedení. Jejím posláním byla popularizace vědy a komunistická propaganda (kdysi to měla přímo v názvu). V době prvního rozkladu bolševismu v ČSSR v šedesátých letech se jako mnoho podobných institucí postupně a částečně emancipovala. Vydávala publikace, např. mnohosvazkový přehled nejrůznějších vlastivědných informací Československá vlastivěda, a časopisy. Z nich nejznámější byly Dějiny a současnost, které se věnovaly historické problematice a jako první se už na počátku šedesátých let staly obětí administrativního zásahu ze strany komunistického vedení. V akademii pracoval jako redaktor Čs. vlastivědy Emanuel Mandler. V době „obrodného procesu“ se stal nejprve předsedou odborové organizace (ti se tehdy opravdu volili) a pak vedoucím edičního oddělení (jakýsi předstupeň nakladatelství, akademie do té doby vlastním nakladatelstvím nedisponovala). Mandlerovi se na poslední chvíli podařilo získat od hroutícího se Českého ústředí knižní kultury (původně knižní cenzura) nakladatelskou licenci. To se stalo, jak píše Mandler ve své výše zmíněné knížce, ještě před ruskou invazí. Tak vznikl Horizont, jeho ředitelem se stal on, šéfredaktorem historik Milan Churaň, někdejší redaktor persekvovaných Dějin a současnosti.

Protože zhruba v téže době Svaz čs. spisovatelů se spoustou hloupých řečí obnovil zakázaný časopis Tvář (vůdčí postavou v jeho dřívější zázračné proměně z amatérského plátku „mladých autorů“ Svazu v nezávislý časopis, který pak komunisté ovšem zlikvidovali, byl rovněž Mandler), rodilo se něco, co by se snad bylo mohlo v budoucnu stát jakýmsi zárodkem nějakého nezávislého mediálního útvaru. Pak ovšem přijely ruské tanky a situace se začala postupně měnit. Ne ovšem ze dne na den: tak např. Tváři (měsíčníku) se podařilo vydat do zákazu v roce 1969 osm čísel. Nakladatelství byla za „totáče“ podstatně méně pružná. Přesto Horizont pokračoval v ediční činnosti Socialistické akademie a vydal např. dokumenty OSN o lidských právech (Člověk a lidská práva). Jako kasaštyk, který měl nakladatelství opatřit prostředky, tam rovněž vyšly (v několika sešitech, na pokračování) Dějiny sexuality (o sexualitě se za bolševismu taky moc psát nesmělo).

Na jaře 1969, po nástupu Gustáva Husáka do čela KSČ, začala situace houstnout. V létě represivní orgány brutálně potlačily demonstrace k prvnímu výročí ruské invaze. A ještě předtím začala řádit nově zřízená cenzura (v české části federace Český úřad pro tisk a informace).

Tři časopisy, které vydával Horizont, dostaly na jaře „výstrahu“, která signalizovala budoucí zákaz. Někdy v létě se pak v nakladatelství rozšířila „zaručená informace“, že ovšem jak časopisy, tak celé nakladatelství lze zachránit, a to jednoduchou operací: ředitel Mandler a šéfredaktor Churaň musí ze svých funkcí odejít, v nakladatelství však mohou zůstat. Oba tedy oznámili Socialistické akademii, že na své funkce rezignují. Hned na druhý den ovšem ČÚTI všechny tři ohrožené časopisy zakázal.

Nato Mandler a Churaň vzali své rezignace zpátky (ukázalo se, že rezignování nepomáhá). V tuto chvíli vstoupilo do hry vedení Socialistické akademie (v čele stál historik prof. František Kavka). Byla svolána „Rada pracujících“ nakladatelství (orgán byl výdobytkem „obrodného procesu“ a opravdu reprezentoval zaměstnance) a ta Mandlera a Churaně odvolala z funkce. Nato ovšem Mandler a Churaň dali výpověď z podniku a připojilo se, pokud vím, dalších deset lidí (Horizont měl několik desítek zaměstnanců).

Příznačné pro dobu ovšem bylo, že těm, co se rozhodli odejít (formálně vzato nemuseli, tedy ne teď hned, byli by je vyhodili o něco později), to jejich kolegové vyčítali. Mandlera pozvalo na „rozlučkový večer“ jedno oddělení redakce a vyčítali jemu a vůbec těm, co odcházejí, že jednak nedrží pozice a kapitulují, a jednak stavějí ty, co tam zůstali, tj. je, do nepříznivého světla („necháváte nás v tom samotné“: podobnému chování se totiž tehdy mezi těmi, co neměli úplně čisté svědomí, říkalo „morální teror“).

Tyto tři etapy v tehdejších čistkách: za prvé mocenský tlak zvenčí, či chcete-li „ze shora“, za druhé selhání vedení instituce, na niž se tlačí, byť dosud „nenormalizované“ („normalizovala“ se vlastně teprve tímhle způsobem, přičemž mnohým z těch, kteří v ní seděli, pak ani to nepomohlo; např. prof. Kavka sám vyletěl nedlouho poté), a konečně za třetí naprosté nepochopení kolegů, kteří „nedržení pozic“ považovali za nestandardní až nevhodné, nebyly v té době netypické. Že by to bylo vysloveně typické, se ovšem asi nedá říci, protože netypické bylo tehdy zejména nedržet pozice a odejít.

Instituce takto upravená (další „personální korektury“ obvykle, a ostatně také v případě Horizontu, ještě následovaly) se pak stala vhodnou pro to, aby mohla existovat neomezeně dlouhou dobu (Horizont např. vydržel, jak jsem už řekl, až do roku 2000). Už na něm totiž vůbec nezáleželo.

Epilog
V časopise Tvář, kde jsem pracoval jako redaktor, to bylo o něco jednodušší. Byli jsme tam zaměstnáni jenom dva. Ředitel nakladatelství Československý spisovatel Ladislav Fikar (dostal se na své místo během „obrodného procesu“), velmi slušný člověk, nám nabídl, že nám umožní v nakladatelství pracovat dál, samozřejmě dokud zůstane ve funkci. Moc jsme mu poděkovali a té laskavé nabídky jsme nevyužili, odešli jsme. A počínaje 1. říjnem 1969 jsme společně s kolegou Mandlerem montovali jako dělníci VD Universa jakousi nesmyslnou malou halu v Ouholičkách u Roztok. Pana Fikara vyhodili ze necelý rok. Kritiku toho, jak jsme nedrželi pozice, jsme se dozvídali jen z druhé ruky.

Kolega Karel Štindl, další člověk z Tváře, dal nedlouho po nás výpověď na Filosofické fakultě (vyhnul se tak mj. „prověrkám“, stejně jako my; nádeníci se tehdy neprověřovali). A vyslechl si při té příležitosti rovněž kritiku za „nedržení pozic“ a útěk od praporu. (Je komické, že s podobnou kritikou ze stejného směru jsem se setkal já o mnoho let později, když jsem přestal psát do Babišových LN a MfD a dal jsem to veřejně najevo. Dnešní doba není v lecčems zase až tak moc jiná než tehdejší. A ani lidé, zejména někteří, se moc nezměnili.)

A poznámka docela na okraj
Politické čistky po roce 1968 zasáhly větší či menší měrou několik set tisíc lidí. A to, že člověk odněkud odešel, byl vlastně jen začátek.

Lidé se většinou instinktivně drželi své branže, prostředí, jež znali. Z povahy věci plynulo, že to byly právě oblasti, kde čistky řádily nejvíce. A tak se z redaktorů, když měli kliku, stávali korektoři, prodavači v knihkupectvích a antikvariátech, skladníci v knižních velkoskladech atp. Další posuny směrem na „okraj společnosti“ pak přinesly hysterické represe po Chartě 77.

Z perspektivy pronásledovaných se společnost dělila na „mlčící většinu“, která uzavřela nepsanou smlouvu o toleranci s Husákem (rozuměj s režimem), a na druhé straně na nepočetné prostředí, které se tak či onak snažilo vzdorovat (Václav Benda mluvil o „paralelní polis“; v trochu jiném smyslu se říkalo aspoň části z toho „underground“; myslím, že se to dá vztáhnout i na celek). Bylo to vlastně něco vynuceného a zároveň tak trochu i projekt. A Havlova parabola o zelináři, který se vymaňuje z většinového „světa lži“ a odchází do „světa pravdy“, načrtává cestu, kterou je třeba sledovat. V reálu se po ní vydalo jen velmi málo zelinářů. To všechno je ovšem velmi zjednodušený obraz české společnosti v době normalizace.

Pár lidí z toho okruhu, o němž jsem psal (patřil jsem k nim; iniciátorem byl Emanuel Mandler), volilo trochu jinou cestu. Opustili jsme oblast „kultury“ a pokusili jsme se zavést napřed v jednom předměstském podniku odbytově atraktivní malovýrobu. S tím, že si tam vybudujeme jakousi autonomii, že nám to umožní přežít nejhorší dobu a dělat přitom věc, na níž jsme byli zainteresovaní a která nás (i proto) bavila.

Zavést výrobu se podařilo (přežila nakonec o fous i sametovou revoluci), s autonomií byl strašný problém: načalstvu to bylo zároveň nepochopitelné, krajně nepříjemné i strašně podezřelé. Po necelých čtyřech letech jsme skončili a přešli jsme, tentokrát už ne skupinově, do prostředí o patro vyššího, do „výpočetní techniky“ (velmi nám tehdy pomohl někdejší kolega z Tváře Jan Sokol, právem uznávaný odborník v oboru).

Dělal jsem tu práci patnáct let a musím říci, že jsem ji dělal rád, bavila mne a myslím si, že nebyla zase až tak na nic. Prostředí, v němž jsem se octl (vysokoškoláci, středoškoláci), bylo také méně náročné, pokud jde o komunikaci. Pro řadu mých kolegů z „paralelní polis“ bylo ovšem naše jednání nepochopitelné a iritující (někteří z nich to brali jako formu kolaborace s režimem). Přitom jsme (kromě tohoto angažmá) dělali „bytové“ diskusní večery a dávali dohromady ineditní sborníky a připravovali se na lepší dobu, která přišla. A v posledních dvou letech před převratem jsme se prezentovali veřejně jako nezávislá iniciativa s politickými ambicemi. Při tom při všem nám šlo mj. i o to překlenout nějak příkop, který ve společnosti vznikl mezi „paralelní polis“ (resp. undergroundem) a „mlčící většinou, co uzavřela smlouvu s Husákem“. Bližší kontakty nikoli s „mlčící většinou jako třídou“, ale s jednotlivými lidmi vedlo člověka ke střízlivějšímu pohledu na ně i na sebe sama. A vybudovat demokratickou společnost bez takové střízlivosti jsme měli za nemožné.

Bohužel, po listopadu 1989 se to podařilo jen nedokonale. A neslavné zhroucení české demokracie, které začalo v roce 2013 a vrcholí, vlastně uzavírá se právě teď, je jedním z důsledků toho počátečního selhání.

Chtěl jsem jen vysvětlit, o co nám šlo v době normalizace a že se na sám její rozpuk dívám právě z tohoto hlediska. Snad tak bude moje stanovisko srozumitelnější.