Nedávno jsem v knihkupectví bezděky vyslechl rozhovor dvou návštěvníků, „že ten Standa Motl to v posledku v tom Bubínku dostává pořádně sežrat“. „To je dobře, však si to zaslouží za to, jak je na lidi přechytračelej. Druhej takovej je Zdeněk Mahler. A jak ten dycky poulí voči, aby vypadal věrohodnější!“ – Ani o jednom ze jmenovaných jsem tak nikdy nepřemýšlel, ale poznámka o „poulení očí“ mi připomněla strategii, již Mahler zvolil při prezentaci svých dvou knih na lidické téma. Předloni vydal ve druhém vydání Nokturno (poprvé Primus 2000, 108 s., podruhé Labyrint 2011, 132 s.) a zároveň v prvním vydání titul Muž, který přežil Lidice (Jota 2011, 96 s.). Už podle názvu čtenář před druhým titulem poněkud znejistí. Původní, poeticky zastřený a věcný se změnil na obsahově jednoznačný a formálně novinový titulek s přídechem bulváru.

Tento příběh rozplizlosti je popsán na záložkách a v anotacích knih: „Téma lidické tragédie původně autor zpracoval v knize Nokturno (2000), ta se stala předlohou českého filmu Lidice. Verze Muž, který přežil Lidice je autorovým rozšířeným textem, v němž jediné úpravy učinil sám autor. V této podobě vychází poprvé.“ – Jako by se tu nenápadně připomínalo, že Mahlerův scénář k Lidicím přepsala Alice Nellis a že autora změnami nejspíš rozčílila, a současně zdůrazňovalo, že na úpravy v díle má právo pouze autor. V literárním sólu jistě, film je ovšem dílo kolektivní. Proč Mahler změny přidělával? Cítil-li, například po zkušenosti se vznikem scenáristické verze příběhu, že jich je třeba – na čemž není nic špatného –, nač to zdůrazňovat? Druhé vydání Nokturna k odpovědím nepomůže, doprovází ho totiž ještě zamotanější záložka: „V roce 2000 vyšlo ‚Nokturno‘ v podobě, v jaké je v této knize – o látku se zajímali filmaři, zpracování jsem nazval ‚Muž, který přežil Lidice‘ – tvar se oprostil: polyfonie se změnila v žalozpěv. Tím jsem se s osudovým tématem rozloučil.“ – Jak rozumět textu, který poslední větou říká, co považovat za definitivní verzi, a předposlední větou běduje, že výsledek je vlastně nanic? Hořkost zdůraznění předešlého tónu textu cizím slovem a možné dvojaké čtení českého přídomku pro novou verzi jsou zjevné.

Kupodivu ani jedno vydání Nokturna neztrácí řádky s představením obsahu novely, Mahler rovnou valí oči (jistě on, jelikož anotace druhého vydání je citát a anotaci vydání prvního Mahler signoval). Zmíněná záložka druhého vydání je v zájmu zaručeného úspěchu doplněna sérií vzletných bezobsažných přívlastků: „Nokturno je sugestivní dokumentární rekonstrukce skutečného příběhu. Soukromá tragédie jedné rodiny na pozadí velkých událostí. Podle této knihy vznikl scénář k filmu Lidice. ‚Téma, na jehož úroveň jsem se léta pokoušel propsat: lidický osud nebyl pouze historickým mezníkem, ale i signálem z budoucnosti – je v něm obsaženo podobenství a memento… (…) Doba se posunula: k takovým zběsilostem dochází běžně. Zneužitím boha, národa, rasy a třídy je vytvářena výbušná směs a vražedný přetlak – z teroru se stává banalita…‘“ – pokorou a věcností se z kontextu vymyká jen věta o úrovni zvoleného tématu. Jako osvěžení potom působí úvod anotace Muže, který přežil Lidice: „František Šíma zabil v hádce vlastního syna. Byl za to odsouzen do vězení. Když se vrátil domů, zjistil, že Lidice byly vypáleny…“ – Nebylo by třeba dodávat k tomu nic, leč lichotky pappenheimských jsou nakonec neodolatelné.

Ambivalentního autorského postoje je škoda kvůli mimořádnosti Nokturna. Kdyby Lidice někdo natočil tak, jak je Mahler napsal, nevzniklo by sterilní sci-fi o všestranné národní hrdinnosti, nýbrž nepohodlný film úsporného výrazu a naruby převrácených čapkovských figurek. Kolem novely však nadvakrát zavládlo ticho, a třebaže na ni jako na literární podklad filmu odkazovali recenzenti, až na výjimky ji četl málokterý z nich. Přehlédnutí kvalit Nokturna může být druhý důvod, proč Mahler napsal novou verzi, jíž naředil to dobré. Jeho šlápnutí vedle je rovno nedochůdnosti filmových tvůrců Lidic a dalším dokladem toho, že českým autorům chybějí bystří a přísní dramaturgové a redaktoři. Ostatně jak vidno v tiráži prvního vydání Nokturna, na ty rezignovali i v nakladatelství Primus. Druhé vydání Nokturna mlží větou „k vydání připravil Joachim Dvořák“. Toť otázka: smí recenzent po autorech oproštěných supervize požadovat zdařilé řemeslo, nebo nedej bože důvtip?