Vrcholoví sportovci vydělávají peníze, které jim umožňují hovět různým koníčkům. Hokejista Jaromír Jágr je známý nejen obdivuhodnou tréninkovou morálkou, kterou jde příkladem o celou generaci mladším borcům, ale také tím, že se svého času rád zastavil v kasinu, kde podle novinových zpráv zanechal obnosy, na něž drtivá většina veleúspěšných umělců nedosáhne za celoživotní kariéru. Fotbalový „rebel“ Tomáš Řepka zase proslul nejen pověstnými „blikanci“ na hřišti (jak sám nazývá své záchvaty nepříčetnosti), ale také zálibou v luxusních vozech a hracích automatech. To vše je sice možné považovat za pošetilé vyhazování peněz, ale co je komu do toho – vydělali si je, ať si je tedy s pánem bohem také rozhazují. Petr Čech, brankář londýnské Chelsea, se baví hrou na bubny, v níž o peníze přijít nemůže, nepočítáme-li investici do kvalitní bicí soupravy, což je v jeho případě ovšem položka marginální – zde tedy v nejhorším případě hrozí pouze prohra umělecká.

Ivan Lendl, jak známo jeden z nejslavnějších tenistů v historii „bílého sportu“, byl výjimečný svou zarputilostí, cílevědomostí a racionalitou. Všechny tyto vlastnosti využil i ve svém mimosportovním hobby, při budování sbírky plakátů a litografií Alfonse Muchy. Pro dílo secesního umělce ho v osmdesátých letech nadchnul trenér Jan Kukal a od té doby se mu podařilo shromáždit úctyhodných 108 litografií a 116 plakátů, takže do kompletní kolekce mu dnes chybějí pouhé tři kusy. To je nejen obdivuhodné, ale především prozíravé. Lendl se tak stal majitelem sbírky těžko vyčíslitelné finanční hodnoty, při jejímž kompletování navíc jistě zažil sofistikovanější vzrušení, než skýtá čekání na to, jestli se kulička rulety zastaví na červené sedmičce, neřku-li zda se citrónky či jahůdky na obrazovce automatu objeví konečně v jedné řadě. Každou novou akvizicí Lendl skutečně vyhrával.

Současná výstava jeho sbírky v pražském Obecním domě je světovou premiérou, má však jednu zásadní vadu, kterou považuji za nesportovní, ač na první pohled svět sportu naopak nápadně připomíná. Mám na mysli její název – Ivan Lendl : Alfons Mucha. Evokuje tabuli se jmény soupeřů, na níž je Lendl domácím a Mucha hostem, zatím bez číselného vyjádření výsledku zápasu. I když je to možná jen marketingový tah, který má připomenout sběratelovu původní profesi, působí nesympaticky a megalomansky. Také Ivan Lendl má právo dělat si s vydělanými price money, co chce, a činí tak jistě s větší noblesou než Jágr nebo Řepka, ale první místo na plakátě by si za ně kupovat neměl, pokud ovšem skutečně nepovažuje svůj sběratelský počin za hodnotnější výkon než samotnou Muchovu práci. Pozorováno touto optikou by byl pro diváka výsledek utkání zřejmý a jeho číselnou hodnotu by šlo snadno doplnit – Lendl 30, Mucha 224. Trpká porážka, jejíž výsledek navíc jistě neodpovídá průběhu třicet let trvajícího „zápasu“.