V letní Revolver Revue (č. 111/2018) vyšla kromě jiného první část volného cyklu věnovaného mysliteli a disidentovi, psychologovi, překladateli, editorovi a publicistovi Jiřímu Němcovi. Kromě dosud nepublikovaných textů a dalších pramenů, svědčících v tomto případě o Němcově zaujetí dílem Borise Pasternaka, obsahuje i rozsáhlou stať, v níž Robert Krumphanzl, editor celého bloku, rekonstruuje pokusy o vydání Pasternakova románu Doktor Živago v komunistickém Československu od roku 1955, respektive 1956, do roku 1971. Uvedené letopočty vytyčují na jedné straně dobu, kdy autor knihu dopsal, na straně druhé rok, kdy u nás zhasla na bezmála dalších dvacet let naděje na vydání českého překladu, který krátce předtím dokončil překladatel Jan Zábrana. Z Krumphanzlovy studie dnes přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru ukázku.


Portrét Borise Pasternaka z roku 1957, fotografoval Emanuel Frynta. Reprodukce ze zvětšeniny, již měl Jiří Němec pověšenu ve své pracovně.

 

Po smrti Borise Pasternaka: vše kromě Doktora Živaga
Robert Krumphanzl

Kromě Doktora Živaga, ve spisovatelově rodné zemi zakázaného až do sklonku „perestrojky“ v osmdesátých letech, bylo Pasternakovo dílo velmi záhy po básníkově smrti 30. května 1960 v SSSR „rehabilitováno“. Už v roce 1961 v Moskvě publikovali první poválečný soubor jeho básní a poém, obsahující také šestnáct básní z románu (výtisk se dochoval též v knihovně Jiřího Němce), a o čtyři roky později v Moskvě a Leningradu první kompletní vydání básní s předmluvou Andreje Siňavského. Tyto skutečnosti otevřely možnost, aby Pasternakova díla – opět kromě zavrženého románu – byla uveřejňována s opatrným časovým odstupem také na území nejzápadnějšího slovanského satelitu. Tak v roce 1965 vychází samostatně knižně Pasternakova próza Glejt, přeložená Jiřím Taufrem, o rok později v překladu Karla Šiktance a Jiřího Šotoly výbor z Pasternakových básní nazvaný Modrý host, dále šestnáct Pasternakových básní ve výboru z „ruské básnické moderny a počátků poezie sovětské“ Kolo inspirace (s překlady J. Hory, L. Fikara, B. Mathesia, K. Šiktance a J. Šotoly; jeden ani druhý knižní výbor neobsahuje žádnou z Živagových básní) a v únoru 1969 novela Malá Luversová v překladu Taťjany Haškové.

V našem příspěvku se však soustřeďujeme na Doktora Živaga a vrátíme se ještě o trochu zpátky. Prvním doloženým veřejným uvedením úryvku z tohoto románu v šedesátých letech je úvodní slovo Emanuela Frynty k pořadu v pražském Divadle hudby, s premiérou 3. listopadu 1963, které je věnováno Pasternakově lyrice, ale končí citátem z Doktora Živaga ve Fryntově překladu, aniž je původ citátu zmíněn (tiskem vyšlo poprvé v Sovětské literatuře č. 2/1990 a znovu ve Fryntově knižním souboru 2013).

Překlad pro měsíčník Tvář, opět spojený s Emanuelem Fryntou, pravděpodobně vznikl v první polovině roku 1965. Tento překlad uveřejňujeme poprvé v rámci tohoto bloku. Jeho vydání bylo navrhováno – podle rukopisného zápisu Jiřího Němce, jenž jej inicioval – pro sedmé, zářijové číslo Tváře roku 1965. Nevíme, zda se redakce pokusila jej zařadit a byl cenzurou zakázán, nebo zda k zařazení do připravovaného čísla už vůbec nedošlo – například z taktických důvodů, neboť situace kolem časopisu byla čím dál dramatičtější a Pasternakův román, na nějž platil publikační zákaz pro celý sovětský blok, by byl nepochybně záminkou k jejímu zostření. Šéfredaktor Tváře Jan Nedvěd popisuje v rozhovoru (1993) negativní reakci ideologického oddělení ÚV KSČ, již vyvolalo uveřejnění překladu Martina Heideggera (dva jeho texty vyšly v č. 1 a 6/1965, první, Hölderlin a podstata básnictví, v překladu Věry Böhmové-Linhartové a Jana Patočky, druhý, Co je člověk?, přeložený Jiřím Němcem), a dodává: „To už ale bylo všechno po vyjití čísla a je na tom taky dobře vidět, jaká situace byla. Byla prazvláštní, všechno se odehrávalo jakoby až potom, strana měla vlastně cenzurní zpoždění, protože všechno vyšlo a oni mně nadávali za to, co už vyšlo. To se časem změnilo a už jsem dostával kapky za to, co teprve vyjít mělo, a to se potom změnilo v to, že to vyjít nesmí, a nakonec zanikl celý časopis.“ V rozhovoru, který jsem s Janem Nedvědem letos vedl, mě upozornil na cenzurní praxi, jejíž součástí bylo i to, že „každé číslo časopisu bylo ve stránkových korekturách předkládáno ke schválení cenzurnímu orgánu, tzv. Hlavní správě tiskového dohledu při ministerstvu vnitra, přičemž každá stránka musela mít po schválení razítko a neschválené články byly nahrazovány jinými, ale i přesto se stávalo, že obsah byl po vydání napadán ideologickým oddělením ÚV KSČ, pod nějž HSTD prakticky spadalo“. Samotný časopis Tvář byl na konci roku 1965 zastaven a znovu začal vycházet na krátkou dobu v letech 1968–1969.

Podle spisovatelova syna Daniela Frynty měl jeho otec vlastní exemplář Doktora Živaga v ruštině – jakým způsobem jej získal, není známo. V roce 1957, kdy navštívil Pasternaka v Peredělkinu, žádné ruské vydání neexistovalo. Přitom získat znění v ruštině nebylo možné běžným (neutajeným) způsobem, a nebylo to tudíž vůbec snadné, neboť kniha byla známým prohibitem, vydaným na Západě. Předpokládalo to zkontaktovat osobu, která přijela ze Západu nebo jela na Západ a zpět a zároveň byla ochotna takovou věc riskovat. Zhruba až do roku 1965 byly cesty československých občanů na Západ poměrně řídké; při případném zaslání poštou bylo riziko zadržení knihy vysoké vzhledem k tomu, že korespondence se Západem byla kontrolována, předpokladem i zde ovšem byla předběžná domluva s někým na Západě. (Netřeba snad zdůrazňovat, že žádná elektronická komunikace tehdy vůbec neexistovala a stejně jako mobilní telefony se začala rozšiřovat až od poloviny devadesátých let, přičemž všeobecně běžná byla až od jejich konce.)

Dalším pokusem uvést do zdejšího kontextu alespoň vybrané pasáže z prohibitního románu byl navrhovaný výbor z textů Borise Pasternaka o umění pro edici Otázky a názory, vydávanou nakladatelstvím Československý spisovatel. Jeho editoři, rusisté Miroslav Drozda a Jiří Honzík, zamýšleli – podle edičního návrhu z 23. června 1966, jehož kopie je uložena v archivním fondu Čs. spisovatele v PNP – ve třetím oddíle uveřejnit zhruba dvacetistránkový výběr úryvků z Doktora Živaga „vyjadřujících Pasternakovy názory na umění“.  Nakladatelství dále projednávalo podobu výboru s předkladateli návrhu pravděpodobně ještě v následujícím roce. Tehdy již také začala jednání s Janem Zábranou o překladu románu v úplnosti. Ve výsledné podobě výboru, již Jiří Honzík datuje ve své bibliografii rokem 1970 a který byl nazván Konfese, úryvky nakonec zařazeny nebyly. Vyřazeny mohly být vzhledem k ještě přetrvávající naději na brzké vydání překladu celého románu a z důvodu rozsahu výboru, který byl i tak oproti původně proponovanému překročen o více než sedmdesát stran. Důvodem rezignace na jejich otištění mohly ovšem být i komplikace se zajištěním autorských práv, ale jako pravděpodobná se jeví i třetí možnost, že na ně uspořadatelé rezignovali proto, aby se zvýšila šance na vydání výboru. K tomu ale stejně nikdy nedošlo a strojopis leží dodnes v Literárním archivu PNP – pohled na tento strojopisný skvěle komponovaný výbor, v němž jsou ze zjevně (auto?)cenzurních důvodů místy propiskou vyškrtány pasáže z Pasternakovy korespondence psané v letech 1956–1960 na Západ a týkající se kampaně, jež proti autorovi byla v těchto letech v Sovětském svazu rozpoutána, vyvolává i po padesáti letech trpké pocity.

Nesnáze spojené se získáním ruského originálu ještě v polovině šedesátých let ukazuje i následující historie: spisovateli a překladateli Janu Zábranovi přivezla ruský originál Doktora Živaga jeho manželka Marie Zábranová ze zájezdu redaktorů Státního nakladatelství krásné literatury a umění (od roku 1966 Odeon) do Itálie. Na upřesňující dotaz mi sdělila: „Odeonský zájezd do Itálie byl na jaře roku 1965, nedávno jsem to ověřovala do korespondence Zábrana/Přidal, kterou vydá Torst. Historka o obstarání Živaga byla už někde zmíněna: šlo o to, že jsme se obávali, aby tabuizovanou knihu u mě nenašli. Překladatel Radovan Krátký, který spolupracoval se Světovou literaturou, mi poradil, ať koupím něco, co odvede pozornost při prohlídce na hranicích – jeli jsme tenkrát podnikovým autobusem, provázel nás kunsthistorik Jaromír Neumann kvůli odbornému výkladu. Celníci při cestě zpátky skutečně leccos prohlíželi, ale jejich pozornost výrazně upoutal dětský skládací kočárek, zakoupený pro dceru právě na radu R. Krátkého. Knihu nenašli. Zábrana měl v té době doma německé, anglické, italské a [později] slovenské vydání. Ruský text měl na jakési filmové pásce“ (2018; srov. s prací L. Klimeše).

O původu ruského originálu, zřejmě fotografické kopie (L. Klimeš píše o „celuloidové pásce“ s nahrávkou), kterou Jan Zábrana údajně vlastnil již předtím, než mu knížku dovezla z Itálie manželka, nevíme nic, nicméně i ta musela být dopravena přes železnou oponu, případně fotografována z propašovaného výtisku.

„K zájmu o tuto knihu mě nepřivedla ani tak atmosféra senzace kolem ní, jako spíš četba ruského textu, který se mi dostal do ruky v roce 1963. Už v roce 1964 jsem z knihy přeložil (bez úvah o eventuální publikaci) dvě kapitoly: Varykino a Epilog, a také několik básní, z nichž některé byly u nás už časopisecky publikovány,“ věcně shrnuje Jan Zábrana v závěru svého Edičního návrhu na vydání Pasternakova románu v nakladatelství Čs. spisovatel z 12. března 1968. „Po domluvě se s. Šandou (v květnu 1967), který mi sdělil, že nakladatelství Čs. spisovatel perspektivně uvažuje o vydání knihy, pracoval jsem na překladu dál, takže prvopis překladu je dnes hotový ze dvou třetin. K dokončení překladu a pořízení definitivní verze (včetně veršů, které tvoří jako fiktivní literární pozůstalost Doktora Živaga poslední kapitolu románu) bych potřeboval čtyři až pět měsíců intenzívní práce. […] Konečnou verzi překladu bych mohl odevzdat v listopadu či prosinci tohoto roku – a zdá se mi, že by to byl první překlad této knihy, který nevznikal v horečném spěchu a nemusel se proto omlouvat (jako většina západních překladatelů), že zůstal mnoho dlužen Pasternakovu jazykovému géniu.“

Redaktor Československého spisovatele Jaroslav Šanda v lektorské průvodce doplňuje: „Opci na tento román máme od r. 1957 [sic], kdy se v čas. Znamja objevily Živagovy verše. Dopisem ze 14. 7. 1965 nám Dilia potvrzuje prolongaci opce. V květnu 1967 jsme po dohodě se s. Kristkem požádali Jana Zábranu, aby pokračoval v překládání románu s tím, že jakmile to situace dovolí, uzavřeme s ním řádnou překladatelskou smlouvu. Upozorňuji, že Odeon zařazuje tento román do třísvazkového vydání Spisů B. P. […]“ (18. 3. 1968).

Smlouvu na vydání překladu v ediční řadě Svět nakladatelství Československý spisovatel podepsal s Janem Zábranou 1. dubna 1968 Jan Pilař – z pozice šéfredaktora Literárních novin, v níž psal článek odsuzující Pasternakův román, přešel v roce 1959 na místo ředitele Československého spisovatele a zde o necelých deset let později podepisoval smlouvu na vydání českého překladu. Jan Pilař zanedlouho ve Spisovateli skončil a na místo ředitele se vrátil v devětapadesátém vyhozený Ladislav Fikar. Doslov k románu v rozsahu asi deseti stran měl napsat Jiří Honzík.

Z dokumentů z nakladatelského archivu uloženého v Památníku písemnictví vyplývá, že jednání o udělení autorských práv k českému vydání probíhala ještě nejméně čtvrt roku po podepsání smluv s překladatelem a autorem doslovu. V dopise Spisovateli od Dilie z 10. července 1968 je citováno vyjádření Ernsta Geisenheynera, zastupujícího v jednání Feltrinelliho nakladatelství, podle něhož není připraven prodat československému nakladatelství právo vydat román, a to nikoli z finančních důvodů, ale proto, že v současné době nesouhlasí s publikací románu v ČSSR. V situaci, kdy italský majitel práv nebyl zdejšímu vydání nakloněn, vedla rozsáhlou korespondenci s milánským nakladatelstvím Marie Zábranová, podle jejích slov (2018) v jednání o udělení autorizace „velkou roli sehrál italianista Zdeněk Frýbort, který měl za ženu Italku, občas se dostal do Itálie a jednal přímo s Feltrinellim. Svou přímluvou napomohla italská amerikanistka Fernanda Pivano, překladatelka beatniků, Hemingwaye aj., též žačka básníka Cesare Paveseho. Feltrinelli, jehož vztah k ČSSR nebyl v té době nikterak vstřícný, Fernandě Pivano vyhověl. F. Pivano si se Zábranou dopisovala kvůli Ginsbergovi a byla o situaci informovaná, i o tom, kdo vede nakladatelství, které chce Živaga vydat.“

Doklady o tom, jestli byla smlouva nakonec skutečně podepsána, se nám nepodařilo najít. Ze sdělení Marie Zábranové (2018) však vyplývá, že důvodem neochoty italského nakladatele nemusela být vůbec nedůvěra ke zdejším vydavatelům: „To hlavní, proč byl Živago blokován, pocházelo ze zákazu ze SSSR, platil pro celý východní blok, když u nich román nebyl vydán. […] Feltrinelli zřejmě nechtěl s Rusy mít žádné další problémy, šíleli z toho, že udělal své vydání v ruštině, to jim vadilo vůbec nejvíc. Alespoň to říkal i jeho syn [Jevgenij Pasternak], kterého jsem navštívila (roku 1976 kvůli rozpracované korespondenci pro Světovou literaturu ,Zázrak poetického vtělení‘, vezla jsem mu ke kontrole korektury. Byla to úmorná výměnná akce Odeonu s nakladatelstvím Sovětskij pisatěl).“

Vydání českého překladu Doktora Živaga bylo podle lektorské průvodky plánováno na ediční rok 1969/1970. Překlad, respektive jeho první verzi, odevzdal Jan Zábrana redakci nakladatelství ve druhé polovině prosince 1968. V průvodním dopise ze 17. prosince 1968 poznamenává: „Pokud byste to však nedávali hned teď do výroby, byl bych rád, kdybych mohl na některých partiích překladu ještě dál pracovat, hlavně bych se snažil vylepšit některé ty filosoficko-historické pasáže, ve kterých Pasternak užívá velice svérázné terminologie. Samozřejmě by možnost ještě jedné revize českého textu prospěla i veršům […].“ Z básní v poslední kapitole románu, jak známo, přeložil Jan Zábrana pouze pět, ostatní převzal od překladatele Jiřího Kovtuna z exilové knižní edice Básní doktora Živaga (1959), na což ovšem v nastávajícím období po sovětské okupaci pochopitelně nebylo radno upozorňovat. Zřejmě nezávisle na Zábranovi šest básní v Kovtunově překladu uveřejnil pražský časopis Obroda 21. května 1969 (v č. 11, s. 7–8), překladatel byl uveden iniciálami J. K.

Redaktor Jaroslav Šanda na Zábranův dopis odpověděl 27. prosince 1968 a předběžně souhlasil s návrhem pokračovat ve vylepšování překladu, „protože vydání rukopisu v nejbližší době nepřichází v úvahu“. Není pravděpodobné, že by příčina odkladu vydání v této době, tj. před začátkem konsolidace v dubnu 1969, a při stávajícím obsazení redakce – ředitelem byl opět Ladislav Fikar – byla politicko-cenzurní. V úvahu připadají důvody ekonomické a zejména se nabízí vysvětlení, že stále ještě nebyla dojednána smlouva o udělení autorských práv, k čemuž však nemáme žádné pozdější doklady, než jsou výše uvedené.

Už roku 1970 se s nástupem „normalizace“ situace znovu obrátila: vyhozen byl opět Ladislav Fikar (nahradil ho Ivan Skála) a Jan Pilař se do Spisovatele vrátil na místo šéfredaktora, ředitelem se opět stal od roku 1982 či 1983 do roku 1989, kdy odešel do důchodu. Jak dokládají dokumenty uložené v archivu Československého spisovatele v Památníku písemnictví, Jan Zábrana pracoval na revizi překladu Doktora Živaga až do jara 1971. Dopis vypovídající smlouvu se Zábranou na vydání odevzdaného překladu je datován 11. května 1971 a podepsán Janem Pilařem.

V původním edičním návrhu z března 1968 Jan Zábrana píše: „Ta skutečnost, že Pasternakův román dodnes v SSSR nevyšel a že ministryně Furcevová loni v interview prohlásila, že se o vydání zatím neuvažuje, znamená – po mém soudu – jen tolik, že jedna křivda chronicky plodí druhou. Román se za těch deset let nezměnil; změnilo se všechno kolem; ale právě proto, že byl kdysi nespravedlivou kampaní zprofanován, je mu činěna křivda další. […] nejde totiž dnes vůbec o knihu, ale o to, že se kolem ní kdysi udělala kampaň a že by se dnes pochybenost této kampaně musela uznat. Abych nemusel připustit staré chyby, raději se dopouštím nových. […] tohle vše jsou aspekty výhradně sovětské, zcela mimoliterární, aspekty momentální kulturní situace a atmosféry, které jsou vnitřní sovětskou záležitostí a které mimo hranice Sovětského svazu není třeba brát v úvahu.“

Jan Zábrana tu vyjadřuje svobodný postoj, který koncem šedesátých let umožnil prolomení absolutního zákazu. Přestože celý román u nás knižně vyšel až s pádem sovětského impéria o dvacet let později a poté, co byl oficiálně publikován v Sovětském svazu, stačily z něho vyjít v Zábranově překladu rozsáhlé ukázky.

První z nich otiskl v červenci 1968 měsíčník My 68 – ukrytu, totiž bez upozornění na obálce, a dokonce i bez uvedení v obsahu. Následována byla pokračováními v pěti dalších číslech (přičemž alespoň v obsazích se informace o nich již objevují). Jednotlivá čísla obsahují tyto pasáže: č. 7: kap. 5 Loučení s minulostí, části 3, 7, 10; č. 8: 14 Znova ve Varykinu 14–16; č. 9: pokr. 16, 17, 18; č. 10: kap. 15 Závěr 12–14; č. 11: pokr. 14, 15–17; č. 12: 16 celý Epilog 1–5. V červencovém a srpnovém vydání, s redakčními uzávěrkami 22. května a 25. června 1968, byly vybrané ukázky doprovozeny Zábranovým textem Pasternak a jeho román – tento text se zas nedostal do výboru ze Zábranových esejů a úvah Potkat básníka, který vydal Odeon v roce 1989 na sklonku režimu i sovětské okupace. Není však alespoň zatajen v připojené Zábranově bibliografii.

Pod titulem Pasternakova symbolická autobiografie a doprovozeny třemi průběžnými komentujícími vstupy Jiřího Honzíka a výtvarným doprovodem Mikuláše Medka uveřejnila ještě počátkem roku 1969 revue Světová literatura v č. 1 celou sedmou a devátou kapitolu (Na cestě, Varykino) a dva kratší citáty z kapitol třinácté a patnácté (Naproti domu se sochami a Závěr).

Uvědomíme-li si povahu režimu a charakter závislosti Československa na Sovětském svazu, který byl stvrzen srpnovou okupací, byla obě časopisecká zveřejnění výrazem odvahy, byť se projevila v atmosféře vzepětí občanské odpovědnosti a společenské solidarity, nesrovnatelné s jakýmkoli obdobím od roku 1956. Měsíčník My, vydávaný Mladou frontou, byl po vydání čtvrtého čísla již v květnu 1969 zastaven, stejně jako další časopisy nejvýznamněji spjaté s pokusem o demokratizaci v Československu jako Reportér, Listy, Tvář či Plamen. Šéfredaktor Vladimír Mates nesměl dále publikovat a v době „normalizace“ pak pracoval jako stavební zámečník. Zákazem publikovat a profesními omezeními byli v dalších dvaceti letech postiženi také zástupce šéfredaktora Michal Novotný či redaktor Petr Feldstein. Časopis Světová literatura, vydávaný nakladatelstvím Odeon, byl od podzimu 1969 opět cenzurován a nezanikl sice, ale redakce byla v roce 1970 vyměněna a obsah revue se stal velkou měrou poplatným ideologickým schématům „normalizační“ moci. Redaktorky od významnějšího postihu uchránila – podle vzpomínek Václava Daňka – „takzvaná rotace kádrů, dobře vymyšlená šéfredaktorem Odeonu Janem Řezáčem“, při níž v roce 1970 „přeřadili Evu Kondrysovou, Evu Pilařovou, Majku Zábranovou a Lídu Duškovou do nakladatelství, když naopak přemístili několik redaktorů do normalizační Světovky“. Také Jan Vladislav, který se stal šéfredaktorem Světové literatury v průběhu roku 1969 (tedy až po otištění ukázek, o nichž píšeme), byl své funkce následujícího roku zbaven.