V prosinci minulého roku jsem znovu navštívil Artdokfest, moskevský festival dokumentárních filmů. Připadal mi lépe organizovaný než předloni a myslím si, že k vidění tu byly i lepší filmy, jen diváků mnoho nechodilo. Možná za to mohl pád ruské měny; o víkendu, kdy festival vrcholil, se v některých směnárnách prodávalo euro až za 120 rublů a lidé měli možná v tu chvíli jiné starosti, než je nějaký festival. Pokud jde o mé divácké zážitky, všechny je pak zastínil jeden, který se kupodivu týkal hned několika filmů. Poprvé jsem totiž měl možnost setkat se ve skutečnosti s efektem zákona (který vstoupil v Rusku v platnost 1. července 2014) zakazujícího používání „nenormativního slovníku“, lidově zvaného zákon proti sprosťárnám.

Roskomnadzoru, úřadu dohlížejícímu na ruské spoje, sdělovací prostředky a informační technologie, je tímto zákonem (resp. článkem, který je součástí zákona O státním jazyce Ruské federace) uloženo sledovat média, provádět jejich jazykovou analýzu a za porušení zákona ukládat dost vysoké pokuty. Zákon nutí vydavatele revidovat texty knih, a to včetně klasických textů, tištěnou i audiovizuální produkci je nadále v Rusku možné prodávat pouze ve zvláštním zapečetěném balení s nálepkou „obsahuje necenzurní nadávky“, starší i novější filmy obsahující vulgární výrazy je třeba přeozvučovat, distribuce filmů, které takovým přeozvučením neprojdou nebo v nichž nejsou nenormativní výrazy vypípány, je zakázána. Leviatan, mezinárodně oceňovaný film režiséra Zvjaginceva, bude tedy od února distribuován v kopii s upraveným zvukem, což, jak ujišťují experti, nijak nezmenší jeho umělecký účinek.

Šťastní, šťastní tvůrci hraných filmů!, říkal jsem si u vědomí těchto souvislostí při sledování skvělých dokumentů Ruský závod o dostizích psích spřežení na Kamčatce a Nula objekt o jedné z nejpozoruhodnějších postav leningradského undergroundu konce osmdesátých let, excentrickém výtvarníku Timuru Novikovovi. Hraný film lze konec konců přeozvučit, předabovat, ale dokument? Co počít, když aktér nebo svědek události, která filmaře zajímá, prostě nenormativní slova používá? Vypípat, jistě, to je snadné, jenže co dělat v případě, kdy daný člověk neumí bez nenormativního slovníku říct vlastně vůbec nic? Když ani jiná slova než necenzurní nadávky k vyjádření toho, co vyjádřit chce, nenalézá? Když jiné než nepublikovatelné výrazy možná ani nezná nebo znát nechce, nebo dokonce znát nepotřebuje? Jak v té souvislosti nevzpomenout na ode všeho lexikálně přebytečného oproštěný, a přece každému zúčastněnému v dané situaci srozumitelný vojenský žargon, schopný prostou větou „Nepičuj tu, pičo, máš na piči piču!“ sdělit strukturálně mnohem komplikovanější realitu, totiž: „Neválej se na lůžku, vojíne, máš na bráně dámskou návštěvu!“

Vypípat, vypípat a ještě jednou vypípat! Zákon mluví jasně a – naštěstí – normativně. Byl jsem tedy v moskevském kině v naprostém úžasu, když jsem mohl sledovat dlouhé vteřiny a minuty filmu, kdy se sálem neslo jen jedno dlouhé a nepřerušované (nebo přerušované pouze zákona poslušnými předložkami, spojkami a číslovkami) píp. Usnesení expertů, že takový zásah umělecký dojem z filmu nesnižuje, mohu potvrdit. Moje představivost v tu chvíli pracovala na plné obrátky a představivost ostatních diváků nepochybně také, protože čím delší píp zaznělo, tím silnější, chápavější a vědoucnější byl i smích v sále. Film se pro nás v tu chvíli stával v jistém smyslu ještě srozumitelnějším, než by byl za normálních okolností, zároveň ovšem také nepopiratelně záhadnějším. Pokud vím, v den, kdy zákon vstoupil v platnost, neexistoval žádný oficiální soupis slov, kterých by se zákon měl týkat, a ačkoli nepochybuji, že státní expertní komise byly schopné se s tímto nedostatkem čestně vyrovnat, rozsah jejich působení zůstal obecenstvu utajen. V důsledku tedy nebylo zcela zřejmé, kam až ve své působnosti zacházejí, což při sledování filmu vyvolávalo jeden otazník za druhým. Bylo jen zjevné, že jak závodníci na psích spřeženích, tak i leningradští nonkonformisté poskytli pro tento nový perspektivní směr v ruské dokumentární kinematografii mimořádně bohatý materiál.

Je proto v té souvislosti téměř závratné pomyšlení, kam až může ruské umělce a vydavatele přivést nový aktuální impuls ze strany Roskomnadzoru, který hbitě využil teroristického útoku na redakci Charlie Hebdo a požádal sdělovací prostředky, aby se pro příště zdrželi veškerého publikování karikatur religiózního charakteru, tímto jasným prohlášením: „Šíření karikatur s religiózní tematikou v masových sdělovacích prostředcích může být Roskomnadzorem hodnoceno jako ponižující a urážející důstojnost představitelů náboženských vyznání a spolků a kvalifikováno jako podněcování národnostní a náboženské nesnášenlivosti, což je přímým narušením zákonů ‚O hromadných sdělovacích prostředcích‛ a ‚O potlačování extremistické činnosti‛.“ Bude-li v této chvíli ještě možné v Rusku vydat ilustrovanou Puškinovu Pohádku o popovi a jeho dělníku Baldovi, je samozřejmě nejasné, ale člověk to musí pochopit. S extremismem je rozhodně třeba bojovat. Očekávám proto, že už brzy tu bude zase beze zbytku platit to, co platilo v této sovětské anekdotě: „Víš to, že Brežněv sbírá anekdoty o sobě?“ – „Opravdu?“– „Jo. I s těma, co je vyprávěj.“