„Méně výstav a více umění!“ – „Umění je nemnoho, ale mělo by ho býti mnohdy ještě méně. Mělo by býti méně výstav; střídá se jich v Praze tolik, že pro spoustu obrázků už není vidět umění.“ Tímto titulkem a citovanými větami začíná Josef Čapek svůj text z roku 1922, který čtenářům Bubínku Revolveru níže připomínáme. Stejným titulkem nazvala Pavla Pečinková svůj výbor z Čapkových referátů (1999).

Méně výstav a více umění! Výstižněji asi nelze reagovat na situaci ve zdejším výtvarném provozu ani dnes, bezmála po sto letech. Změnil se na závody. A nestačí na nich vystavit obraz, sochu či jiné dílo, musí se k tomu šaškovat na všemožné způsoby. Kritiku přitom v drtivé převaze vystřídalo suverénní kdákání bez obsahu a informování o prodejních cenách – ty patří k nejvzrušivějším zprávám o díle. Znáte nějakého výtvarného referenta, který tu v současnosti pravidelně píše v rozsahu srovnatelném s autorem citátu a lze ho brát vážně? Fotografie z výstav, které proniknou do větších médií, se čím dál častěji neobejdou bez pózujících autorů. Jako cvičené opičky stojí, leží, tančí a jinak exhibují u svého artiklu. Mediálně asi nejnechutnějším a zároveň nejoblíbenějším je tu v poslední době věhlasný čínský kejklíř, který se svým cirkusem úspěšně zakotvil i v Čechách. Medializační a sebemarketingová nemoc ale postihuje bohužel už i umělce, kteří se vůči ní ještě donedávna jevili jako imunní. Méně výstav a více umění!

V současné době máme jen v Praze, o níž pojednává Čapek, výstav jako nikdy v její historii. Čapkovy časy jsou s těmi našimi nesrovnatelné. Výstavy se pořádají ve státních, příspěvkových, soukromých, neziskových i dalších galeriích a institucích. Když k tomu připočteme všechny kavárny, vinárny, vinotéky, hospody, divadelní foyer, kostely, školy a jiné ústavy či kluby, kde se výstavy dnes s oblibou také uskutečňují, lze hovořit o výstavní tsunami. Výstava na takovém místě přitom většinou vypadá tak, že v přítmí blokováno stoly či v úzkých chodbách cosi visí. Jít na kafe pak může znamenat nevyžádaně hledět na výtvarné sračky: célinovská „estetická trýzeň“ plus teplý nápoj. Mít dnes takovou výstavu je velmi dostupné, což znamená nejméně každý měsíc novou dávku trýzně. Příslovečné výjimky i tady jen potvrzují pravidlo. Snadná možnost mít výstavu se samozřejmě netýká zavedených a profesionálních výstavních prostor, resp. těch z nich, u kterých lze mluvit o výstavní koncepci hodné toho označení. Jsou tu ovšem i zavedená a profesionální výstavní místa bez koncepce. A také skvělé výstavní prostory, jako třeba Nová síň, kde koncepci určuje platba pronájmu a podle toho to vypadá.

V každém případě nabrala výstavní inflace u nás již apokalyptických měřítek. Není neobvyklé, že dnes má jeden výtvarník v Praze i několik samostatných výstav v jednom roce. Probíhající výstavy se vzájemně překřikují, mailové pozvánky se derou z několika adres. Pak to přijde ještě na papíře poštou. Slibuje se občerstvení a interesantní doprovodný program. V hlavním městě někdy bývá v jeden den hned několik vernisáží, komentovaných prohlídek, setkání s autorem, křtů monografií a katalogů, koncertů u příležitosti výstav, jejich derniér atd. Blbnutí na všechny způsoby je přitom přímo žádoucí. Přijďte si nakreslit nebo vymodelovat něco do našeho edukačního centra! Také autor sám vás často zve na komentovanou prohlídku své vlastní výstavy, což znamená jeho či kurátorovo mnohdy nesnesitelné žvanění. Kurátorem přitom, jak se čím dál častěji potvrzuje, může být dnes už opravdu kdokoliv – to je ovšem kapitola sama pro sebe. Samozřejmě, stejně jako výstavy se občas vyskytnou i komentované prohlídky a jiné doprovodné akce, které mají smysl a kvalitu – ztrácejí se ale v převažujícím a všudypřítomném balastu.

Výstavy se též odehrávají ve veřejném prostoru. To se pak například těžkými panely zasere nějaká pěší zóna nebo náměstí a připomínají se nějaké významné události. Často je tématem utrpení, které je navíc zpracováno v pekelné grafické podobě. Když se to ještě k tomu hýbe, úspěch je zaručen. Je to vlastně novodobá forma nástěnkářství. Příznačné jsou také invaze trojrozměrných předmětů do veřejných prostranství, často nesmyslně označované jako výstavy soch. Vymyslíš projekt, seženeš grant a instalace či výstava je na světě. Jak prosté. Také výstavy ve veřejném prostoru mají svou tradici a mohou mít jistě smysl, ale v současných Čechách se spíš setkáváme s nedobrými pokusy, které jen zmnožují výstavní přebujelost, přičemž na rozdíl od výstav v interiérech se jim lze hůře vyhnout.

V rámci výstavní strategie je pak dnes asi nejúspěšnější uvažovat metodou Niklových Hnízd her. Expozice proměněná v zábavní park-atrakci. Je-li vstup zdarma, tím líp. Získat jako diváky matky s dětmi je přitom přímo terno. Pozor, důležité je občerstvení! Možnosti dětského skotačení ve výstavních sálech nemohou určitá díla, například sochy hodné toho slova, vůbec konkurovat. Jedině snad vystavit jejich sádrové odlitky a nechat do nich návštěvníky mlátit, vrtat, sprejovat na ně atd. – komentované prohlídky by v takovém případě mohl dělat Vladimir 518, zatímco Kateřina Šedá by v rámci svých reality shows mohla přivézt jako publikum nějaké venkovany.

Jedním z důsledků tohoto vyvádění je třeba to, že i výstavu zcela výjimečnou v podstatě zastře převažující výtvarný smog. Takovou obětí byla například opravdu mimořádná olomoucká výstava Zbyňka Sekala. A přitom: pokud bychom ji a její knižní katalog vzali jako měřítko, co vedle nich obstojí?

Myšlenky Josefa Čapka v dnešní době nelze vztahovat pouze k výtvarnému, platí pro umělecký provoz vůbec, a vybízejí kromě jiného k tomu založit mezinárodní den bez pozvánek, vernisáží, derniér, komentovaných prohlídek, workshopů, galerijních nocí, křtů katalogů a dalších, nejen výtvarných kulturních akcí. Den kulturního klidu. Den, kdy ticho připomene, že umění není všechno to, co se za něj vydává. Navrhuji Den kulturního klidu slavit 23. března, spolu s narozeninami Josefa Čapka.

 

Josef Čapek
Méně výstav a více umění!

Umění je nemnoho, ale mělo by ho býti mnohdy ještě méně. Mělo by býti méně výstav; střídá se jich v Praze tolik, že pro spoustu obrázků už není viděti umění. Brno si na takový nadbytek jistě nemůže naříkati, ale Praha měla nyní výstav mnohem více, než bylo prospěšno.

Kdo pročítá výstavní referáty z Prahy, ten nepochybně se již na výčtu jmen vystavovatelů přesvědčil, co nicotných výstav přijde na jednu významnou. Jistě, není v Praze zrovna přebytek pěkných výstavních místností, ale je tu výstavních sálů přece jen tolik, že vyžadují si hodně mnoho výtvarnické produkce. Jsou sály v Obecním domě, místnosti ve sněmovně, kde střídají se nyní výstavy v rychlejším tempu třínedělním, je tu „Mánesova síň“ ve Vodičkově ulici, kde původně proponovány byly dokonce výstavy čtrnáctidenní, je tu Salon Topičův a Rubešův, Umělecko-průmylové museum, výstavní sály v Havlíčkových sadech, ba někdy je vystavováno i v místnostech hotelových, v ateliérech a v aukčních síních. Spotřeba obrazů a soch je tedy po této stránce velmi veliká, a přitom výstava opravdu dobrá je vzácnou událostí.

Jsem dalek myšlenky, že by se snad měla výtvarné produkci jakkoli omeziti cesta k veřejnosti. Veřejnost je svou povahou hodně netečná, umění si všímá málo a, jak víme, musí býti k zájmu o umění tuze často burcována a přímo nucena velikým voláním, stesky i prosbami. Zvláště mladým umělcům bývá těžko proraziti a dosáhnouti zájmu, který by pro ně znamenal aspoň povzbuzení a oporu morální. Bilance výstav tohoto roku však ukazuje, že většina nových jmen, jež se objevila na těch různých výstavách, neznamenala naprosto žádný cenný přínos umění. Nechci vypočítávati jména, neboť nemíním nikoho cejchovati na špatnou a zbytečnou hodnotu; vím, že to bolí. Pravdou však je, že dříve, když bývalo výstav méně, bylo v nich více těch dobrých. Znamenaly především již mnoho po stránce výchovné; obecenstvo se učilo dívati se na dobré věci, jež mu byly podávány s vážným úmyslem. Špatné a bezvýznamné zboží svezlo se pak naráz ve větších uměleckých jarmarcích, a nevylézalo na světlo boží každé tři neděle, jako je tomu teď.

Následky tohoto nevalného výstavního nadbytku budou nedobré. Obecenstvo nezískalo nikterak stykem s touto nízkou úrovní a je přesyceno ustavičnými výstavami, jež ostatně není schopno zkonzumovati. Skoro až paradoxní na této výstavní horečce je to, že z velké části je toto přehojné vystavování marné a zbytečné, neboť nikterak nesplňuje očekávaných prospěchů. Jako divadelní konjunktura není již skvělá, i zájem o knihu poklesá, tak vykazuje dnes i trh ve výtvarnickém zboží ohromné poklesnutí. Válka a ještě doby bezprostředně po válce byly zlatým dolem pro špatné umělce. Lidé, kteří od syrečků nahoru zbohatli a keťasové bez kultury a vkusu ukládali bez výběru přebytečné peníze v nejbídnějších obrazech, v bezcenných kýčích, jen když hověly parádnickým rámem nebo plytkou líbivostí nejnižšímu vkusu. Konzum špatných obrazů a soch byl vskutku namnoze neuvěřitelný a z této konjunktury profitovali paumělci, jimž pro tento styk s obecenstvem nebylo ani třeba obraceti se na výstavní trh. Nyní konjunktura poklesla, v ateliérech, hostincích a holičských a papírnických krámech není již poptávky po obrazech, snaží se tedy i toto nejšpatnější umění vejíti v nový styk s obecenstvem, povzbuditi jeho zájem a koupěchtivost pořádáním samostatných výstav. Ale nejen že není poptávky, nýbrž i zájem publika je vyčerpán a návštěvy takových výstav jsou obyčejně žalostné. Je nepochybno, že tímto stavem bude trpěti namnoze i těm nemnoha výstavám dobrým. Půjde o nové neznámé jméno, za nímž může býti práce pozoruhodná a velmi poctivá, půjde o výstavy, jež nejsou kryty jmény běžnými, vyběhanou dobrou populární pověstí, a omrzelé publikum je mine. Bude pak mnohdy těžko odvážiti se pořádati dobré výstavy, neboť při nedostatečné návštěvě nemožno uhraditi výstavních výloh. Tak i pro umění dobré vytvořena situace nepříznivá.