Úvodní slovo k výstavě, která v galerii GASK potrvá do 13. května 2018: 
Mám velkou radost, že dnes zahajujeme výstavu neopomenutelné postavy českého výtvarného umění a kultury posledních skoro šedesáti let. Mluvím ovšem o malířce, kreslířce, grafičce, ilustrátorce, výtvarné pedagožce a publicistce Daně Puchnarové. V rámci výstavního programu GASK nazvaného Přesahy grafiky představujeme komorní průřez autorčiným dílem od roku 1961 až po rok 2017, a to nejen dílem grafickým – protože cílem zmíněného programu je poukazovat na úzký vztah grafiky s jinými tvůrčími disciplínami a na její schopnost vést podnětný dialog v širších souvislostech. V tomto smyslu si možná nelze představit vhodnější osobnost než Danu Puchnarovou, která po celý svůj dosavadní umělecký život soustavně čerpá inspiraci z vnitřního rozhovoru s literaturou, hudbou, filosofií, evropskou i mimoevropskou, především indickou. Neméně intenzivní je živá rozmluva mezi její grafickou tvorbou a prací kreslířskou, malířskou i prostorovou, přičemž se celé její dílo příznačně vyvíjí v dlouhodobých, komplexně propracovaných tématech a cyklech.


Dana Puchnarová, foto © Karel Cudlín

Výstava s názvem Pokus o překonání hranice stručně představuje téměř všechny zásadní etapy autorčiny tvůrčí cesty. Stejně vhodné by ale bylo tuto výstavu pojmenovat názvem jiného jejího díla, Moje putování, neboť je koncipována ve více rovinách jako putování dále a výše, v životě, v myšlení a následně v hmatatelné rovině výtvarného projevu. Ta cesta začíná na této výstavě strukturálně, místy až tělesně cítěnými grafikami ze začátku šedesátých let, které pojednávají existenciální situaci člověka způsobem jakoby pramenícím z lidského pradávna. Od tohoto „bludiště“, archaického a přitom kafkovsky současného, prochází autorka temnotou chaosu směrem ke světlu vyššího řádu, který ve svém díle naplno konkretizuje od poloviny šedesátých let. Je to duchovní řád „věčné geometrie“, v čem Dana Puchnarová nachází meditativní základ, stavbu a prostor veškerého lidského bytí. Nevnímá barvu, rytmus a dynamismus vizuální kompozice pouze jako rozumové a optické cvičení, ale jako symbolikou nabité zviditelnění všudypřítomné energie vnitřního rozměru lidské mysli a vnějšího rozměru přírody a kosmu. Geometrii v tvorbě Dany Puchnarové můžeme proto vnímat jako univerzální princip propojující duševní život člověka a jeho přírodní a civilizační prostředí do jednoho provázaného celku. Všimněme si, že motiv křivky zde není jen abstraktním prvkem, ale často i obrysem lidské bytosti.

Jasné vědomí toho, jak zranitelná je celistvá rovnováha mezi člověkem a jeho prostředím, vedlo autorku v druhé polovině sedmdesátých let k ostré kritice mravní i ekologické devastace způsobené tehdejším normalizačním režimem. Grafický a sochařský cyklus Pomníky, který jsme umístili na závěr první části výstavy, však dnes není jen historickým odsudkem otrlosti komunistické totality, ale také neméně aktuálním varováním dnešnímu světu, jemuž stále více a více hrozí sebezničení. (Další dílo z tohoto cyklu, obraz Vize zničené civilizace z roku 1976, můžete vidět ve stálé expozici GASK Stavy mysli / Za obrazem v okruhu Skepse.)

Poslední část výstavy Dany Puchnarové je pojata jako kontemplační prostor. Můžeme zde sledovat, jak se určité „fyzické“ umělecké dílo stává ohniskem vnitřního rozjímání. Autorčiny vrstvené litografie adjustované do plexiskla a pověšené do prostoru se odhmotňují, osvobozují se od klasického rámce závěsného díla a blíží se k pojetí metafyzické světelné barevnosti, jak ji známe například z vitráží gotických katedrál. Nabízí se tu představa dialogu mezi autorčinými litografickými „okny do duše“ a nedalekým chrámem svaté Barbory.

I když je tato výstava nevelká rozsahem, je významná jako ucelená ukázka výjimečného svědectví Dany Puchnarové. Koná se u příležitosti jejího životního jubilea (narodila se 22. ledna 1939), proto si autorce dovoluji popřát mnoho dalších šťastně naplněných let. Ať „planetka Puchnarová“ putuje dlouho a zářivě po své vesmírné dráze!
11. února 2018