Dne 12. 12. 2012 vysílala Česká televize na druhém programu v přímém přenosu předávání Cen paměti národa. Když jsem k televizi přišel, uviděl jsem tvář Františka Stárka-Čuňase. Nejprve v zadním plánu, na dobové fotografii se zdviženou rukou, později – po drobné televizní taškařici – přímo na scéně s moderátorem, resp. výpravčím. Celé se to totiž odehrávalo v Národním divadle a bylo to jako na nádraží, zřejmě mělo jít o metaforu různých životních cest. Jako by nestačilo, čím si oceňovaní prošli. Ještě je takhle trápit. Ale chápu, že televizní zadání je televizní zadání. Vše se musí hýbat, blikat a vlastně nakonec tak trochu vesele nám ty smutné příběhy zprostředkovat, aby nás moc netrápily a mohli jsme na ně co nejdřív zapomenout. Mou pozornost však udržely texty, které Stárka charakterizovaly. Nejprve to byl dobový „portrét“ psaný Státní bezpečností, který končil citací písňového textu, pak následoval čtený portrét současný. Protože byl na TV úroveň mimořádně inteligentní, ocituji z něj: „Kromě toho, že František Stárek vulgo Čuňas podepsal Chartu 77, vydával taky nejrozšířenější samizdatový časopis v komunistickém Československu – undergroundové Vokno. Jeho otec byl v padesátých letech komunisty vězněn. Čuňas jako výraz své osobní svobody nosil háro, což bolševiky a spořádané občany přivádělo k nepříčetnosti. Jeho příběh docela průkazně vyvrací čím dál rozšířenější představu, že na konci sedmdesátých let a v osmdesátých letech byla v Československu už málem svoboda. Františka Stárka zavřeli během ,mírného husákovského socialismu‘ hned třikrát. Ještě 25. listopadu 89 dřepěl ve vězení v Horním Slavkově a sametovou revoluci sledoval v televizi na kulturce.” Vše, co pak v následujícím interview s výpravčím František Stárek řekl, znělo chytře a sympaticky, jen Stárkovu kladnou odpověď na otázku, zda underground trvá, bych viděl méně jednoznačně, ale chápu, že tu nešlo o diskusi nad tímto zajímavým tématem.

Pak jsem neprozřetelně přepnul na ČT 1, kde – vlastně paralelně s tou Stárkovou – dominovala jiná tvář: „lovce nacistů“ Stanislava Motla, a to v jeho pořadu Stopy, fakta, svědectví (v Českém rozhlase, na ČR 2, má Motl ještě pořad Stopy, fakta, tajemství), jehož tématem byla otázka, kdo chystal bombu na T. G. Masaryka. S muži, kteří chystali bomby, má Stanislav Motl společného víc, než pořad napovídal.

Oba muži, jejichž tváře se na obrazovce ČT ten večer souběžně objevily, jsou stejné ročníky (1952). „Lovec nacistů“ Motl byl však za normalizace spíš na straně „lovců disidentů“ a těch, kdo se lidi jako František Stárek snažili „převychovávat”. Motl konkrétně „lovu disidentů“ napomáhal v časopise Federálního ministerstva vnitra s názvem Signál, jemuž šéfredaktoroval Pavel Minařík, chlapík, který připravoval atentát na rozhlasovou stanici Svobodná Evropa v Mnichově. Zde doporučuji kliknout a pak si prohlédnout i pdf přílohy: http://www.knize-kinsky.cz/?t=4&d=1&idc=124. Sousedství Stárek–Motl pak v daných souvislostech představuje děsivou komparaci, neboť ji umožňuje současná veřejnoprávní televize, která vedle sebe na stejnou úroveň ve stejnou chvíli klade právě oceňovaného politického vězně normalizačních let a svého spolupracovníka, jenž totalitní moci napomáhal lidi jako Stárek za normalizace „odhalovat“.

To, že Stanislav Motl není žádná normalizační malá ryba, shledali i autoři projektu Jeden svět na školách, v jejichž knize Příběhy bezpráví (kapitola Nástroje normalizační moci, s. 171–172) je rozbor a ukázka Motlovy reportáže pro vnitrácký časopis Signál z Palachova týdnu v lednu 1989. V knize se sice nepíše nic o reportérově polistopadovém působení, nicméně o tom, že jistý problém tu je, ví zřejmě moc dobře Motl sám i Česká televize. Dokládá to Motlova profesní bibliografie na stránkách ČT: týká se jen období po roce 1989, viz http://www.ceskatelevize.cz/lide/stanislav-motl/. Kde jinde než v médiích, natož veřejnoprávních, by mělo víc záležet na profesním životopisu lidí ovládajících dnes veřejné mínění důsažněji než politici? Ohledně Motlova CV se ovšem v jistém smyslu nelze ničemu divit: vždyť Milan Uhde nám svou nezaměnitelnou dikcí jako předseda rady ČT uvedl do ředitelské funkce současné české veřejnoprávní televize Petra Dvořáka, chlapíka, který vstupoval do KSČ, jak se dalo dočíst i v novinách, v době, kdy už i bázlivější baviči podepisovali petici Několik vět. Dramatik a disident Uhde je v tomto případě ukázkou tolerance, vycházející pravděpodobně z vlastního mladického selhání, jinak si to nedovedu vysvětlit. Asi ale bude ještě hůř. Prezidentská volba je tady a bývalí členové totalitní KSČ, strany s krvavou minulostí, která kolaborovala s okupačními vojsky, patří k jejím favoritům. A většině národa, soudě podle veřejných průzkumů, je tento děsivý fakt lhostejný, podobně jako před minulostí ředitele ČT přivíral oči zmiňovaný předseda rady.

O mnoho líp než Česká televize na tom není ani český veřejnoprávní rozhlas. Vždycky mi zkazí náladu, když mě na tamním Radiožurnálu o něčem zpravuje Jan Pokorný, dnes jeden z velitelů této stanice. Naskočí mi totiž osmdesátá léta a normalizační atmosféra nemalé bezmoci vůči tehdejším mediálním strojům zvaným Československý rozhlas či Československá televize, potažmo vzpomínka na Pokorného tehdejší veselé moderování například Televizního klubu mladých, které sám Pokorný ve svém CV na stránkách Českého rozhlasu opět příznačně neuvádí. Býti čuňasem v Čechách lze zkrátka různým způsobem.