Ekonomie mi z tzv. společenských věd, či věd o člověku, vždy připadala nejpodezřelejší. Zdálo se mi, že se v ní fixluje ještě mnohem více než v mé „rodné“ psychologii. Urážela mne například lehkovážnost, s níž tato věda mluví o lidských potřebách a motivacích, přičemž u nich bez jakékoliv analýzy všeobecně předpokládá jednostrannou utilitárnost a jistou racionalitu, která dle mých psychologických zkušeností prostě neexistuje. Odívání ničeho či velmi mála do zpupných matematických modelů nebo rozsáhlé využívání statistiky, snad aby se budilo zdání vědeckosti, je mi z psychologie rovněž dobře známé a myslím si o něm své. Obzvlášť odpudivá mi pak připadá zjevná poplatnost ekonomů mocipánům, politikům a pracháčům, zejména bankéřům. Ekonomové jsou nejčastěji arogantní dvořané, kteří přičinlivě leští kliky svým chlebodárcům. Ve Francii existuje štáb „expertů“ a „poradců“, tučně placených bankami, kteří jsou pravidelně zváni do televize, vystupují v novinách a jinde na veřejnosti, aby všude hlásali vždy stejné liberální evangelium, jehož verze se ovšem mění dle oportunních okolností. Jsou naprosto neprůstřelní i proti těm nejzjevnějším omylům a nesmyslům. I když se skoro vždy mýlí a jejich předpovědi se takřka systematicky vyvracejí, zváni jsou nadále a nelze se jich dost dobře zbavit, neboť jsou velmi dobře zavedeni u kamarádsky nakloněných novinářů, kteří jejich písničku přičinlivě papouškují. Když jsem si občas některého z nich „vygoogloval“, zjistil jsem, že dotyčný údajně nezávislý univerzitní učenec sice na nějaké univerzitě přednáší, ale kromě toho má poradenskou či auditní finanční firmu a zasedá ve správních radách zpravidla několika bank apod. Ekonomická věda pak vypadá především jako výnosný podniček ekonomů.

Tento nevábný obraz mi zkorigovala četba objemného svazku francouzského ekonoma Thomase Pikettyho Kapitál v 21. století (Le capital au XXIe siècle, Seuil, Paříž 2013, 970 s.), který ukazuje, že seriózní ekonomická věda je přece jen možná. Je příznačné, že kniha byla ve Francii přijata dosti chladně a zaběhlí recenzenti jí nevěnovali příliš pozornosti, zatímco v anglickém překladu se stala ekonomickým bestsellerem roku ve Spojených státech a Velké Británii. Oč v této knize jde? O nic menšího než o systematické zpracování majetkových a příjmových poměrů v hlavních západoevropských zemích (ale též v USA a Japonsku) za posledních zhruba 200–230 let. Série dat začínají koncem 18. století pro Francii a Anglii, později se rozšiřují o Německo, USA, skandinávské země (zejména Švédsko) a poněkud epizodičtěji i o státy jiné. Autor zpracovává zkrátka všechna data, která existují (podotkněme, že v předpočítačové době by takovýto výkon byl jednoduše nemyslitelný) – národní účty, údaje o státních dluzích, daňové registry, údaje o dědictvích, statistiky o příjmech etc. Kniha se tedy řadí do tradice seriální nebo také kvantitativní historie, která se ve Francii rozvíjela v padesátých až sedmdesátých letech minulého století a poslední dobou spíše vyšla z módy – hlavně kvůli tomu, že výsledné spisy zpravidla překypovaly nepřehlednými a obtížně stravitelnými statistikami, jež čtenáře odrazovaly svou suchopárností. (Zkoumala se v nich např. důležitost, kterou daná společnost připisuje vzdělání – tj. prezentovaly se statistické série zachycující v průběhu let např. počet učitelů, počet do škol docházejícího žactva, rozpočtové údaje na školství atd. Nebo historie zbožnosti, která se zkoumala mj. podle výše objednávek svíček ve farním účetnictví.) Předpokladem pro tento typ výzkumu je, že lze pro danou problematiku najít pertinentní ukazatele, o nichž existují dlouhodobá statistická data, která je možné organizovat do sérií podle času.

Piketty tedy v jistém smyslu tento směr výzkumu obnovuje. Výhodou pro něj je, že o ekonomii, peněžnictví, majetku, národních účtech, dědických řízeních, příjmech obyvatelstva atd. existují v hlavních evropských zemích vyčerpávající statistické zdroje anebo je lze na základě druhotných pramenů věrohodně interpolovat. Aby autor svoje dílo odlehčil a umožnil četbu nezatíženou podrobnými odkazy a statistickými tabulkami, publikuje paralelně k vlastnímu textu knihy, který je už do značné míry syntetický a interpretační, obsáhlé internetové stránky, kde se nacházejí všechna data, prameny, primární statistiky a databáze, z nichž kniha vychází. Tak se autorovi podařilo v tištěné podobě nepřesáhnout tisíc stránek textu bez obtíží čitelného i pro laika.

V knize se pak Piketty pohybuje na pomezí historie a ekonomie, a tím částečně napravuje jeden z obvyklých hlavních hříchů ekonomie, tj. zanedbávání historického rozměru (pravděpodobně v důsledku odstrašující zkušenosti s marxismem a jeho „historickým materialismem“), který je přitom v ekonomickém chování nepochybně důležitý. Piketty se vyhýbá i jednostranné převaze okamžitého, konjunkturálního, nebo v nejlepším případě jen velmi krátkodobého hlediska v ekonomické analýze, zatímco v pracích jiných ekonomů se tyto čistě konjunkturální reakce často vydávají za jakési „abstraktně bezčasové“, „věčně platné zákonitosti“. Piketty se snaží pohlížet na současný kapitalismus jako na celek, který má své trvání – zatím zhruba oněch dvě stě let, ovšem v perspektivě, jak jsme zmínili, přísně empirické a popisné. Kde jsou prameny neúplné, tam nás na to autor upozorňuje a nijak neskrývá nerozhodnutelnost některých otázek. Piketty nejprve synteticky popisuje dvě stě let fungování kapitalismu, jak se odráží v majetkových a příjmových poměrech jednotlivých stratů populací, a z daného popisu vyvozuje určité důsledky, prognózy pro budoucnost (zejména pro daňovou a bankovní politiku etc.). Dodejme hned, že právě tato část jeho díla se zdá nejvíc diskutabilní, ovšem autor se s faktem, že jde o tvrzení a návrhy, která jsou právě k diskusi určená, nikterak netají.

Z řady zajímavých skutečností, jež se z knihy dozvídáme, tu připomeňme jen několik zvlášť překvapujících zjištění. Například o ekonomickém růstu Piketty uvádí, že pro kapitalismus v zemích, které se nacházejí v té či oné době na špici technologického a vzdělávacího pokroku, je za neúčasti jiných faktorů charakteristický růst zhruba 1–1,5 % HDP ročně. Pro celé 19. století bylo typické právě takové tempo růstu. Poválečná konjunktura v Evropě (a Japonsku) s ročními tempy růstu zhusta blízkými 5% HDP (ve Francii se mluví o „třiceti slavných letech“, /trente glorieuses/, která se situují do intervalu let 1950–1980, a tato doba pořád ještě slouží jako reference, jak by „měla“ ekonomika fungovat i dnes) byla v dlouhodobé historické perspektivě výjimečná a její příčinou bylo podle autora dohánění destrukcí způsobených válkou. Tomu nasvědčuje i to, že ve Velké Británii (která byla ve srovnání s kontinentální Evropou zničena podstatně méně) a v USA (jež na svém území vůbec zničeny nebyly) byla v tomto období tempa růstu podstatně pomalejší. Vysoká tempa růstu v dnešních „vynořujících“ se ekonomikách (Čína, Indie, Brazílie, Jižní Afrika ad.) jsou rovněž fenoménem „dohánění“ technologické a vzdělávací úrovně. Až se tyto země dostanou technologicky a vzdělanostně na úroveň dnešních vedoucích států, tempo růstu se zpomalí a bude se pohybovat na oné typické úrovni 1–1,5 % HDP ročně. Nutno dodat, že toto jedno procento se sice zdá málo, ale přitom jde o obrovský pokrok ve srovnání s předprůmyslovou rurální společností, kde se růstová tempa od neolitu až do 16.–17. století počítala v nejlepším případě na desetiny procenta, nebyla-li vůbec nulová nebo negativní (po zhroucení Římské říše a následujícím demografickém úpadku, při velkých epidemiích nebo při dlouhotrvajících válkách – v Českých zemích a Německu hlavně válka třicetiletá, ve Francii válka stoletá atd.). Dostávají-li se hlavní rozvinuté země v posledních dvaceti třiceti letech na růstovou úroveň okolo 1–1,5 % ročně, nejde tedy o žádnou krizi, ale o návrat k „standardnímu“ fungování kapitalismu.

Další důležitý závěr, který s poznatkem o tempu růstu úzce souvisí, je fakt, že výnos kapitálu se situuje – ve standardním fungování kapitalismu – okolo 4–5 % ročně, a je tedy systematicky vyšší než ekonomický růst. Výše výnosu
cca 4–5 % ročně platí dokonce i pro průměrnou pozemkovou rentu v předkapitalistické ekonomice. (Piketty kalkuluje rovněž i výši kapitálového výnosu z vlastnictví otroků, zejm. v otrokářské společnosti amerického Jihu v 19. století, který byl také na této úrovni). V jistém smyslu se tedy potvrzuje Marxova teze o tendenci kapitálu k nekonečné akumulaci, která je asymetrická s reálným rozvojem ekonomiky. Druhá část Marxovy teze, totiž že tato akumulace automaticky povede ke zhroucení kapitalismu a jeho nahrazení rovnostářskou společností s řízenou ekonomikou, je ovšem mnohem spekulativnější a nelze ji na základě daných údajů dle Pikettyho nikterak dokazovat. Výsledkem je spíše vyhraněně nerovnostářská společnost s typickým profilem, který je patrný po celé 19. století až do počátku století dvacátého, kdy 10 % obyvatel vlastnilo vše, co bylo v dané společnosti k vlastnění, a zbývajících 90 % vůbec žádný kapitál nemělo, přičemž 1 % nejbohatších vlastníků vlastnilo 90 % celkového kapitálu, jenž obnášel ekvivalent 9 let HNP v rozvinutých evropských zemích, jako byla Francie a Anglie. Piketty ve své studii na základě podrobných dat ukazuje, že přibližně od osmdesátých let 20. století existuje výrazná tendence k obnovení této situace. Zpomalení ekonomického růstu v industrializovaných zemích, které se nikterak netýká kapitálových výnosů, jejichž růst zůstává navzdory moderním daňovým politikám v podstatě pořád stejný (4–5 % ročně), vede k rekonstituci patrimoniálního kapitalismu velkých vlastníků. Zatímco v poválečných letech byl poměr kapitálu k výrobě zhruba dvojnásobný (existující kapitál představoval 200 % ročního HNP), počátkem 21. století je již šestinásobný (tj. představuje 600 % HNP) a zejména v anglosaských zemích se začíná blížit situaci z počátku 20. století (kdy byl, jak jsme uvedli, devítinásobný).

Při zhroucení majetkových poměrů v evropských zemích ve 20. století pak hrála podle Pikettyho nejvýznamnější roli válečná destrukce během konfliktů ve dvou světových válkách, a nikoliv hypotetická tendence kapitalismu k automatickému nastolení rovnováhy spojenému s vynořením „střední třídy“, postupem vzdělanosti a technologie apod., jak se snaží tvrdit některé ekonomické teorie. Poměr kapitálu k ekonomickým výsledkům a produkci v evropských společnostech tedy sleduje ve 20. století křivku ve tvaru „U“ – na konci se ocitáme v situaci pozoruhodně připomínající poměry patrimoniálního rentiérského kapitalismu v období secese, či, jak se ve Francii říká, „belle époque“. Tutéž křivku pak sleduje vývoj vztahu odměn za práci k příjmům z kapitálu (což z výše uvedeného ostatně vyplývá), jakož i podíl dědictví na společenském bohatství dané společnosti. Řešení problému, který Balzac formuloval prostřednictvím Rastignaca – „je výhodnější pracovat, nebo se oženit s bohatou dědičkou, byť i za cenu vraždy?“ –, se znovu přiklání k druhé alternativě, neboť prací, a to i na velmi dobře placeném místě (Rastignac byl studentem práv, mohl tedy uvažovat o kariéře soudce, prokurátora či advokáta), není nikdy možné dostat se na úroveň opravdových velkých vlastníků. Tu je možné pouze zdědit.

Jde tedy o návrat k rentiérské společnosti zahálčivých vlastníků, jimž slouží dav služebnictva, jak ji známe z literatury 20. století (Piketty cituje kromě Balzaca i Jane Austenovou a ukazuje, že jejich údaje o finanční situaci protagonistů jsou velmi přesné)? V podstatě ano, ovšem s jistými rozdíly. Jedním z nejpodstatnějších je vynoření (díky nutnosti dohánět válečné destrukce a potažmo zhodnocovat kvalifikovanou práci) střední třídy, již Piketty kvalifikuje jako ty lidi, kteří něco mají (zpravidla vlastní dům či byt, k čemuž se případně pojí další nemovitá vlastnictví a sem tam nějaké úspory a finanční vklady), ale přesto musejí pracovat, aby se uživili. Představují dle něj asi 40 % společnosti (ovšem s velkými příjmovými rozdíly i uvnitř této kategorie). K nim se pojí 10% skupina s vysokými příjmy (z nichž 1 %, tj. 99. centil, si z těchto příjmů přivlastňuje 60–80 %) a konečně 50 % lidí, kteří nevlastní nic. Dalším rozdílem je vynoření nepříliš početné vrstvy lidí s vysokými nebo velmi vysokými příjmy „za práci“ – špičkoví manažeři, bankéři, sportovci, novináři, „poradci“, některá svobodná povolání apod. –, jejichž společným rysem je to, že se ocitli v pozici, kdy si v podstatě sami určují vlastní plat, který, jak Piketty ukazuje, nemá k jejich „produktivitě“ žádný přímý vztah.

Konečně poslední rozdíl spočívá ve zdanění, potažmo vzato v existenci „sociálního státu“. Piketty ukazuje, že souhrnná úroveň zdanění okolo 20 % stačí zhruba na zabezpečení hlavních funkcí státu (bezpečnost, obrana, justice, provoz a výstavba základních infrastruktur, administrativa, základy školského systému), kdežto sociální zabezpečení, zdravotnictví, rozvinutý školský systém a solidarita ve stáří a nezaměstnanosti si žádají zdanění zhruba dvojnásobné, tj. na úrovni okolo 40 %. Dále v knize předkládá zajímavé údaje o dějinách daně z příjmů, která se zrodila velmi postupně před první světovou válkou, a rovněž o vývoji dědických daní. S překvapením se kupříkladu dozvídáme, že vynález progresivního zdanění je záležitostí anglosaských zemí, že až do sedmdesátých let 20. století byly daně ve Francii a v Německu podstatně nižší než v Anglii a ve Spojených státech (kde od Rooseveltova New Dealu nejvyšší daňová sazba z vysokých příjmů sousedila se 100 % a zdanění se běžně pohybovalo na 80 %), a mnoho dalších zajímavostí. Zdanění se daří nejlépe uniknout právě nejbohatším vlastníkům, kteří si mohou dovolit platit štáby fiskálních odborníků (vynaložené sumy jsou ve srovnání s miliardovými příjmy nepatrné), a největším společnostem, jež mají možnost zašít své příjmy v globalizované ekonomice do zemí s daňově nejvýhodnějšími podmínkami. Poznamenávám tu mimochodem, že dle statistik daň ze zisku ve francouzských špičkových průmyslových společnostech, které jsou součástí burzovního indexu CAC 40, je 8 %, kdežto nejnižší sazba daně z příjmu pro soukromého daňového poplatníka činí 12 %. Piketty si rovněž povšiml, že hodnota celkové celosvětové platební bilance je negativní: měla by být logicky nulová, ovšem 10–15 % jejího obnosu se „ztrácí“, což – vyloučíme-li nepravděpodobnou hypotézu, že tuto část pozemského majetku vlastní Marťané – poukazuje na významnou roli „finančních rájů“.

Poměrně utopická mi připadá závěrečná část Pikettyho knihy, která se snaží odpovědět na otázku „co s tím?“ a formulovat návrhy, jak by se dalo fungování dnešního kapitalismu vylepšit a alespoň trochu harmonizovat, a předejít tak hrozivým asymetriím, k nimž jinak jeho vývoj dle autora povede. Hlavním návrhem je zavedení progresivní daně z kapitálu, jež v globalizované ekonomice předpokládá centrální informační bankovní systém, který by byl schopen přesně zachytit a restituovat patrimoniální situaci každého. V dnešní počítačové éře je věc technicky možná a závisí na politické vůli rozhodujících zemí takový systém bankám, jež samozřejmě budou protestovat, vnutit. Existují tu dokonce už zárodky např. v dědické dani nebo v dani z vysokého majetku, jak funguje ve Francii. V prvém období by bylo možné zavést tento systém např. v rámci Evropské unie, případně v rámci jiných regionálních celků. Tato daň by redukovala primární kapitálovou asymetrii a byla by konstruovaná tím způsobem, že by zabraňovala nebo alespoň výrazně redukovala akumulaci kapitálu a uváděla jeho výnos do vztahu k růstu reálné ekonomiky. Tím by se předešlo závratnému růstu nerovností ve společnosti a nebezpečným tenzím, které mají za následek. Připadá mi velmi nepravděpodobné, že by dnešní politické reprezentace byly schopné k něčemu takovému přistoupit, tím spíše, že se dostávají stále více do závislého postavení pouhých bankovních zřízenců skutečných nositelů ekonomické moci a že politické mandáty slouží stále více jako pouhý předstupínek k pozdější lukrativní kariéře.