Ivo Pospíšil, vedoucí autorského kolektivu Slovníku ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů (Libri 2001), ve svém úvodu k příručce konstatuje, že „conditio sine qua non každé slovníkové publikace tohoto typu je její aktuálnost, tj. novost, svěžest uváděných informací biografických a bibliografických. Měli jsme snahu a vůli, pokud to bylo v našich silách – a v řadě případů se to podařilo –, uvádět i literaturu z roku 2000.“ V případě hesla věnovaného životu a dílu ruského básníka Igora Cholina, kterým do Slovníku přispěl rovněž Ivo Pospíšil a jež svým rozsahem devíti řádek působí jako příklad svérázného žánru hesla-miniatury, byly snaha a vůle nejspíš slabé: datum Cholinova úmrtí 15. 6. 1999 v něm uvedeno není.

Cholinovu básnickou tvorbu Pospíšil charakterizuje jedinou větou: „Jeho sepětí s kruhem Liazonovské školy (podle lágru Liazonovo) se projevuje v chladném, nezúčastněném přístupu k realitě a v nezaujímání vlastního stanoviska.“ Liazonovo ve skutečnosti nebylo lágrem, nýbrž bylo a je čtvrtí na severovýchodním okraji Moskvy. V liazonovském bytu výtvarníka Oskara Rabina se od sklonku padesátých let scházeli přátelé básníci a výtvarníci, kteří byli jako „skupina“ poprvé uvedeni roku 1963 v policejním protokolu a pod tímto nechtěným označením vstoupili do dějin ruského neoficiálního umění.

Pokud slovníkovou definici básníkova „nezaujímání stanoviska“ konfrontujeme s jeho texty – například se čtyřverším „Nikdo z vás nezná Cholina / a není o co stát / Je to hnusná čubka / A kurva nakvadrát“ –, oceníme schopnost prof. PhDr. Ivo Pospíšila, DrSc., vedoucího Ústavu slavistiky na Masarykově univerzitě, na miniaturním prostoru svého hesla imitovat, byť asi nezáměrně, jeden z příznačných rysů Cholinovy básnické tvorby: jurodivě mimoběžnou grotesknost. Citované verše najdeme na přebalu prvního českého knižního výboru z Cholinových básní a próz (časopisecky Cholinovu tvorbu u nás představil v roce 1994 Tomáš Glanc v rámci bloku Spisovatelé země nikoho v Revolver Revue č. 25), nazvaného Nikdo z vás nezná Cholina (přel. Jan Machonin, Jakub Šedivý, Tomáš Vůjtek; nakl. Aleš Prstek 2012). Autorem doslovu k této knize je její editor Miroslav Olšovský, který naštěstí v tomto smyslu Cholinovu poetiku nenapodobuje. Naopak podává sumu podstatných biografických informací a pozornou interpretací postihuje osobité stylotvorné kvality Cholinových textů.

Nebudu zde sumarizovat Olšovského výklad, který se mi jeví poučený a dobře zdůvodněný, ani se pokoušet o jinou interpretaci Cholinova díla. Rád bych jen čtenáři, otřesenému děním posledních týdnů na Východě, který snad Cholina ještě nezná, doporučil se do knihy jeho textů co nejdříve začíst. Lze z nich čerpat nejenom smutnou jistotu – podpořenou i přiléhavým ilustračním doprovodem Viktora Pivovarova –, že v určitém prostředí jsou některé fenomény, jako třeba přímo gurmánské vychutnávání moci imperátorským mechanismem spoléhajícím na sílu vlastní bezostyšnosti, bohužel zřejmě nadčasové (pro tento účel se nabízejí zejména texty v oddílu Kremelské povídky, které jsme mohli ještě docela nedávno číst jako historický dokument, a dnes se opět stávají metaforami výstižně glosujícími aktuální stav věcí), ale také jistotu, že existují i osvědčené způsoby, jak se zvůli a jejím cynickým manipulacím bránit. Patří k nim zejména schopnost konkrétního, přesného pojmenování bezprostředně nazírané skutečnosti, deziluzivní nadhled, pokorná sebeironie a zejména neskrývaný a přitom naprosto nesentimentální cit:

„Slyšíte zvonit zvonec
A to je konec
Cholin
Se s vámi loučí
Cholin
Odchází
Ačkoli
Kdo s ním často bývá
Ví že všelijaké to s ním bývá
Možná že
Neodchází
Možná že
Právě ožívá“