Od roku 1836, kdy se s Májem pokusilo vypořádat několik recenzentů otřesených neobvyklým čtenářským zážitkem, zůstává Máchovo literární dílo trvalou výzvou pro interprety. Do dějin české literární vědy a textologie se obzvlášť výrazně zapsal spor o rozsah Máchova rukopisného i tištěného odkazu; podobu Máchových Spisů vydaných mezi koncem padesátých a počátkem sedmdesátých let 20. století v Knihovně klasiků opakovaně zpochybňoval Oldřich Králík na základě hypotézy, že velkou část rukopisů, které nevyšly tiskem za Máchova života, představují falsifikáty, „dvojnické patvary“ vzniklé v „posmrtné vydavatelské dílně“ řízené Karlem Sabinou. Králíkův radikální návrh očistit „skutečného“ Máchu od těchto „pseudo-textů“, o jejichž „podvrženosti“ má svědčit především jejich nižší umělecká úroveň, se u převážné části literárněvědné obce nesetkal s pochopením. Jako zásadní podnět pro máchovská bádání, neprávem zlehčovaný a přehlížený nedovtipnými „běžnými vykladači“, jej naopak ve svých studiích opakovaně vyzdvihovala Růžena Grebeníčková. Mnohaletou spletitou historii textologicko-interpretační „bitvy“, zde jen v nejhrubší zkratce načrtnuté, zevrubně zmapoval Michael Špirit v komentáři k edici jejích Máchovských studií (Academia 2010).

Alexandr Stich v recenzi legendárního sborníku Realita slova Máchova (1967, ed. R. Grebeníčková a O. Králík) na základě vlastní badatelské zkušenosti se Sabinovými zásahy do rukopisů jiných autorů ocenil jako zcela případnou Králíkovu pochybnost o „plné autentičnosti Máchova textového dědictví“, zároveň však varoval před Králíkovým zjednodušujícím pojetím „zralého“ Máchy, fungujícího od určitého okamžiku již napořád jako bezchybný stroj na dokonalé texty, takže díla jevící se dnes jako méně zdařilá podle Králíka musí být výtvorem z cizí ruky. V jednom posmrtně publikovaném dopisu z roku 1976 se Stich výslovně zmiňuje o takto „mechanickém pojímání psychologie tvůrčí osobnosti Máchova typu“, které Králíka, roztrpčeného marným úsilím o zdolání semknuté hradby „oficiálních“ máchologů, obvykle zavrhujících či bagatelizujících jeho podněty a nálezy, nakonec zavedlo „do absurdních krajností“.

Králíkovy hypotézy o neautentičnosti řady Máchových textů, v první řadě románu Cikáni, nedávno jako nepřesvědčivé odmítl Michal Charypar v komentáři ke čtenářskému vydání Máchových Próz (Nakladatelství Lidové noviny 2008) i na stránkách své knihy Máchovské interpretace (Filozofická fakulta UK 2011). Ve svém nejnovějším příspěvku k máchovskému bádání, knize Prameny Máchova Máje. Fakta a hypotézy (Akropolis 2018), podává poznatky vzešlé z přípravy vydání Máje v Kritické hybridní edici nakladatelství Akropolis (s Charyparem na ní spolupracovali Jiří Flaišman a Michal Kosák). Vzhledem k úžeji vymezenému tématu se Charypar ve své knize již „globálním“ sporem o autentičnost Máchových děl blíže nezabývá a Oldřicha Králíka zmiňuje, pouze když představuje obsah jeho nepublikované studie o „domnělém“ autografu Máchova Máje.

Michal Charypar v knize předkládá dostatek argumentů pro pravost tohoto Máchova rukopisu a zevrubně rekapituluje fascinující osud jeho nálezu a především vpravdě šokující okolnosti jeho dočasné „ztráty“; historie to sice dnes již není zcela neznámá, ale do širšího čtenářského povědomí asi ještě nepronikla. Podstatným Charyparovým přínosem je tu pak přesvědčivě podložená hypotéza, že autograf je opisem z již hotové sazby či výtisku Máje, který Mácha mohl pořídit za účelem daru či prodeje (což se ovšem vzhledem k relativně vysokému počtu opravovaných míst jeví diskutabilní), nebo pro vlastní potřebu, jako svého druhu analogii k čistopisu části svého Deníku.

Charypar dále podrobně popisuje všechny známé textové prameny Máje, v první řadě tzv. Náčrt Máje – ten rovněž představuje v lineární transkripci, která respektuje rozložení textu na stránce, a může tak být solidním východiskem pro přítomné i budoucí interpretační úvahy. Zvláštní pozornost Charypar věnuje tzv. Výkladu Máje, který byl doposud obvykle chápán jako mystifikační text sloužící k oklamání cenzora. Charypar v návaznosti na průzkum dobové cenzurní praxe, který recentně podnikl Petr Píša, odkazuje tradovaný příběh o rafinovaném českém básníkovi a natvrdlém reakčním cenzorovi do říše literárních klišé. Předkládá dobré důvody pro hypotézu, že Výklad Máje vznikl až jako básníkova reakce na některý z recenzentských ohlasů, a to nejspíš na kritiku Jana Slavomíra Tomíčka v České včele; zároveň mohl posloužit jako „návod ke čtení“ pro anonymního recenzenta lipského časopisu Unser Planet, kde byl v červenci 1836 Máj představen daleko vstřícněji než v českém tisku. Karel Hynek Mácha – kterého mimochodem Růžena Grebeníčková ve svých statích opakovaně vykresluje jako zdatného, organizačně schopného a společensky protřelého muže – se ve světle tohoto docela pravděpodobně působícího příběhu jeví jako básník, který si je velmi dobře vědom své ceny a neváhá po neslavném přijetí, jehož se Máji dostalo od „vlasteneckých“ recenzentů, podniknout rázné kroky pro vydobytí mezinárodní reputace.

V úvodu ke knize, z jejíchž témat zde upozorňujeme na ta, která nás obzvlášť zaujala novátorským pojetím, Charypar uvádí, že jeho hlavním záměrem bylo prostřednictvím „shrnutí textologických faktů a hypotéz“ zmapovat „předpolí pro budoucí interpretace“ Máchova Máje. Možná záměrně, možná bezděky tu „vojenským“ termínem nepřímo navazuje na reflexe Oldřicha Králíka, který se nejednou (a nikoli bezdůvodně) stylizoval jako osamělý bojovník proti jednotné frontě „oficiálních“ máchologů. Stojí za zaznamenání, že Charypar, který nesdílí Králíkovy nekompromisní názory o neautentičnosti řady textů pojatých do Máchových Spisů, nechce v přítomné knize nic víc a nic méně než představit „očištěný“ Máchův obraz na základě jeho „skutečných“ textů – takový záměr by Oldřich Králík mohl beze všeho podepsat. Králík se tu opět jeví jako někdo, kdo je v jistém smyslu směrodatný i pro ty z máchovských badatelů, kteří se od jeho konkrétních závěrů distancují – jak ukázal Michael Špirit, tento paradox „kritického následnictví“ platí přinejmenším i pro část máchovských studií Růženy Grebeníčkové. Michal Charypar své odpovědi na máchovské otázky sympaticky explikuje jako „provizorní a přístupné dalším diskusím“. Na kritické výkony budoucích diskutérů se těšíme. V tuto chvíli Charyparovi nejsme s to vytknout víc než chybu onoho typu, bez níž se zřejmě ironií osudu práce věnovaná textologii prostě neobejde; na str. 18 čteme doslova: „neuvedl však pro na podporu svého úsudku“.  Vcelku pak Prameny Máchova Máje vnímáme jako signál, že emoce provázející textologické a literárněvědné spory jednou nevyhnutelně odvane „času vztek“, a to, oč v nich nakonec šlo především – totiž neporovnatelná Máchova báseň – může díky poctivému interpretačnímu přístupu před našima očima zase jednou vyvstat v zřetelnějších obrysech.