„Tento rok [1629] Všemohoucí bohatě požehnal na všech plodech a bylo teplé léto i podzim. Bylo málo vína, ale velmi dobré. Všemohoucímu Bohu budiž chvála, velebnost, sláva a dík za všechny jeho bohaté dary, zde dočasné a tam věčné.“

 „15. [září 1630] byla namlouvána moje dcera Maria a měla zásnuby s Casperem Niednerem, hrnčířem z Kynšperka. […] Bože, dej jim štěstí a požehnání.“

„22. [října 1630] v noci jsem ze vzteku bodl svou ženu hluboko do pravé nohy nahoře, protože mi beze vší příčiny tak strašně vyhubovala. Bože, pomáhej, aby jí to neuškodilo a brzy se vyhojilo.“

„24. [března 1631] mi udělal Jacob Walther, truhlář z Cínovce, postel s nebesy. […] Bože všemohoucí, pomáhej, abych v ní se svou ženou pokojně spal a žil v míru a jednotě až do našeho konce.“

„11. [května 1635] byly vysety na poli mojí [ženy] Elisabety 2 strychy ovsa, ¼ hrachu, ½ věrtele čočky. […] 12. zapálili vojáci dům Chriestofa Tietericha v Horní Krupce, zcela vyhořel. Bůh je ztrestá.“

„26. [června 1644] se mi v noci zdálo, že před mým domem leží velká hromada hnoje a já jej pěchuji na vůz a pořád ještě vynáším další. Bože, obrať to k lepšímu.“

„25. [února 1648] ve Freibergu fárali horníci do šachet, blýskalo se tak silně, že se horníkům na hlavě zapalovaly a hořely vlasy, byl vrhán oheň velký jako sudy, nebe se otevřelo. Nemysleli jinak, než že přichází soudný den. Bože, buď nám milostiv a milosrdný.“

„11. [srpna 1649], když jsem ráno v 6 hodin ležel u svého okna, se mi na hlavu posadila vlaštovka. Bože, pomáhej dále, aby to bylo dobré a šťastně to odplynulo.“

Text vydaný pod názvem Paměti krupského měšťana Michela Stüelera (1629–1649) (ed. Jan Kilián, Teplice 2013) obsahuje mnoho set lapidárních datovaných záznamů tohoto typu. Michel Stüeler (asi 1583–1656), představený cechu koželuhů v severočeské Krupce, jimi vytvořil svérázný žánrový amalgám privátního deníku a městské kroniky, který dnes můžeme číst především jako neobyčejně názorný a bezprostřední dokument, fascinující doklad o existenci a mentalitě člověka raného novověku. Stüeler zapisuje ke každému datu to podstatné, čím je nesen a formován jeho život. V první řadě je to péče o polnosti, louky a sady: v pravidelně se opakujícím každoročním rytmu se tu zaznamenávají pracovní úkony od setby ke sklizni. Příležitostně je autor zápisků prokládá pranostikami, zprávami o magických rituálech (čtenáře dnes zřejmě nebude šokovat fakt, že pisatel několikrát věcně zaznamenává i manželský akt, jako to, že tak činí vždy v bezprostřední souvislosti se zmínkou o výsadbě nějakého druhu zeleniny), přítomny jsou i záznamy o přízni a nepřízni počasí. Stüeler pečlivě registruje narození, svatby a úmrtí nejenom ve vlastní rodině, ale v celé krupské obci; dětem u Boha vyprošuje dlouhý život, novomanželům požehnání a zesnulým milost.

O životních podmínkách člověka za třicetileté války a o jeho vztahu k vlastnímu existenčnímu horizontu podávají výmluvné svědectví takové okamžiky, jako je třeba Stüelerovo díkuvzdání za léta strávená s první ženou, z jejíchž deseti dětí zůstala po její smrti naživu dvě. S nemenším zaujetím než o klíčových životních událostech svých blízkých včetně příslušníků celé městské obce se pisatel zmiňuje i o nákupech či darování předmětů denní spotřeby, vydařeném honu či o sousedské pitce. Nechybějí záznamy o rozmanitých obchodních transakcích, kriminálních deliktech a jejich trestních postizích, válečných útrapách, často předjímaných či provázených děsivými nebeskými úkazy, ani zprávy o „velké politice“ (současného čtenáře nepochybně zaujme, jak osvěživě působí jejich skrovný počet) či zápisy o „malých“ sousedských rozmíškách a příhodách, znepokojivých znameních a matoucích snech. Obsahově rozmanitý text je nesen a sjednocován cyklicky návratnými motivy i pravidelností větného rytmu, zaznamenávané události se autorovi stávají podnětem k niterné reflexi, nabývající zde zpravidla podoby zpytavého či chvalořečného dialogu s Bohem – troufám si říci, že touto dvojlomností subjektivně uchopené události s její záznamovou a reflexivní složkou Stüelerův text již předjímá podstatnou část moderní deníkové literatury.

Stüelerovo dílo z němčiny přeložil a k vydání připravil Jan Kilián; dvojjazyčnou edici rovněž opatřil zevrubnou předmluvou, poznámkovým aparátem a rejstříkem osob a míst. Překlad originálu oplývajícího archaickými dialektismy se mi jeví jako zdařilý, ediční aparát poskytuje veškerý potřebný servis pro porozumění textu a dobových souvislostí; průběžný poznámkový aparát je však snad až předimenzovaný, „vysvětlivky“ lokací, jako je Praha či Bílá hora, působí lehce bizarně a četné případy, kdy se osobu nepodařilo identifikovat, by bylo možné ponechat bez poznámky a sumárně je „ošetřit“ jednou větou v komentáři. Nehledě k těmto detailům je třeba ocenit, že editor svazkem zpřístupnil neobyčejný „ego-dokument“, který je nejen přínosný pro disciplinu historie mentalit, ale poskytuje nečekaný a intenzivní čtenářský zážitek.