Dvousvazkový výbor z tvorby Ladislava Nováka, zvíci více jak půldruhého tisíce stránek, opatřil editor Petr Kuběnský lapidárním názvem Dílo (I: – 1963, II: – 1999; Dybbuk 2017). Mimořádnost edičního počinu již zhodnotil na stránkách i-kanon.cz Jiří Flaišman, který vyzdvihuje pozoruhodné editorovy objevy a upozorňuje i na nesamozřejmost některých jeho rozhodnutí. Přes svou monumentalitu zůstává tato čtenářská edice výborem – bezpochyby reprezentativním. Novákovu tvorbu představuje od ukázek juvenilií z poloviny čtyřicátých let přes výrazově povětšinou konvenční, spirituálně i surreálně laděné básně z „přípravné“, doposud takřka neznámé tvůrčí fáze, až k nejrozsáhlejší a nejzávažnější části Novákova díla, již tvořila od konce padesátých let zhruba do první půle let sedmdesátých poezie v širokém slova smyslu „experimentální“; tvorbu z pozdějších roků lze povětšinou pokládat za její více či méně invenční dozvuky.

Nemáme nejmenší důvod pochybovat o tom, že Flaišman právem vyzdvihl význam Kuběnského počinu pro všechny, kdo v budoucnu budou chtít „zacházet s Novákem“; nesdílíme pouze jeho názor, že edice je zároveň prvním „komplexním výkladem díla Ladislava Nováka“. Při četbě Novákova Díla jsem měl neodbytný pocit déjà vu: ze stovek stran přede mnou vyvstával barvitý a čím dál tím sytější obraz, který ale vlastně již ničím podstatným neproměnil utkvělou vzpomínku na jednou pevně načrtnuté kontury. Takto „definitivní“ skicu, jež s obdivuhodnou interpretační suverenitou vystihla niternou soudržnost i dramatickou logiku Novákova tehdy ještě zdaleka neuzavřeného díla, podal Jindřich Chalupecký ve své ani ne dvacetistránkové studii napsané již roku 1973 pro zahraniční katalog, která se s názvem Příběh Ladislava Nováka později stala jednou z kapitol v knize Na hranicích umění (Mnichov 1987). Právě v konfrontaci s Novákovým literárním dílem, představeným nyní v tak rozsáhlém výboru a v obou přítomných svazích doprovázeným sice nečetnými, ale dostatečně ilustrativními ukázkami z umělcovy výtvarné tvorby, dnes můžeme plně docenit bez nadsázky geniální prozíravost Chalupeckého průkopnické eseje. Petr Kuběnský knihu opatřil také zevrubným a zasvěceným doslovem o Novákově životě a díle; portrét umělce i díky němu nyní vidíme znovu a v něčem snad i lépe a můžeme na něm ocenit řadu pamětihodných detailů – v zásadě ale ani z doslovu nevyvstává jiná podoba, než jakou svého času vystihl Jindřich Chalupecký. Novákovu tvůrčí dráhu představil – opíraje se ovšem přitom o Novákovy vlastní psané vzpomínky – jako vpravdě dramatický příběh s několika body obratu: patřil k nim zejména iniciační vídeňský „úlovek“ publikace s informacemi o abstraktním umění, tehdy (roku 1957!) v Československu naprosto nedostupnými, či následné setkání s Jiřím Kolářem, díky němuž Novák teprve mohl zjistit, že své „samoúčelné“ experimenty na pomezí výtvarného a slovesného umění v Čechách neprovozuje coby zcela izolovaný a osamělý podivín.

K paradoxům uměleckého osudu Ladislava Nováka patří, že dnes sice bývá obvykle jmenován vedle Jiřího Koláře, Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové jakožto významný představitel takřečené experimentální poezie, která se u nás ve druhé půli šedesátých let nakrátko stala do určité míry tolerovanou – byť ovšem ortodoxními dohlížiteli nadále nevybíravě napadanou – součástí veřejného literárního prostoru; jmenován je však zpravidla jenom do počtu. V porovnání s hvězdným pražským triem Ladislav Novák byl a je asi podnes vnímán jako sice vcelku sympatický, ale z podstaty věci přece jen poněkud inferiorní maloměstský satelit.

O tom, jak se osobnost prosadí v dějinách umění, zřejmě nezřídka rozhoduje mimo jiné souhra všemožných náhodných jednotlivin, vytvářejících v konečném součtu osudovou konstelaci. Experimentální slovesné a výtvarné techniky, s nimiž pracoval (a které někdy i vynalézal) Ladislav Novák, nelze myslím v řadě případů označit za méně invenční než ty, které ve stejné době, nebo dokonce o něco později používal Jiří Kolář. Pražský umělec měl ovšem například i v dobách kulturní reglementace a represe díky spolehlivému kolegiálnímu zázemí, jehož příslovečným symbolem se stal stolek v kavárně Slavia, o poznání lepší podmínky k tvorbě než kantor z Třebíče, který před svými kolegy musel svou suspektní „mimopracovní činnost“ skrývat – jinak by v maloměstském prostředí neobstál. Kolářovo spektrum experimentálních postupů a technik je ve výsledku mnohanásobně širší nežli Novákovo; podobně by dopadlo třeba i srovnání nečetných, byť zdařilých Novákových překladů s překladatelským impériem Hiršal & Grögerová.

Za nanejvýš sympatický rys Novákova životního díla pokládám jeho věcné přijetí daných podmínek. Ladislav Novák bez naděje i na jen trochu širší odezvu na periferii periferie dostupnými prostředky rozbíjel literátské konvence a osvobozoval významové potence jazykové matérie v jejích vizuálních i fónických aspektech s radikalitou, která nijak nezaostávala za počiny jeho úspěšnějších souputníků – a to, jak svědčí některé zdokumentované ohlasy, dokonce i v mezinárodním kontextu. Současný čtenář ovšem leckterou stránku Novákova Díla nejspíš rovnou blazeovaně přeskočí coby redundantní doklad jednou nalezených postupů; ochudí se tak ovšem o hojné záblesky potutelného humoru a (sebe)ironie, jimiž Novákovy experimenty vynikají – na rozdíl třeba právě od leckdy až sveřepě vážného díla Kolářova. Zároveň je ale mimo pochybnost, že uznání vtipnosti jistých „proklamativně vtipných“ Novákových pasáží je věcí čtenářova úsudku, libosti a svobodné volby, stejně jako rozhodnutí, zda je u Nováka někdy až okázale vystupňovaná banalita textu rafinovaně budovanou stylizací, anebo spíše nezáměrným projevem autorské infantility.