Patrick Chamoiseau, držitel prestižní Goncourtovy ceny (1992) za román Texaco, vydal na jaře roku 2017 esej s názvem Bratři uprchlíci (Frères migrants, Seuil 2017). Je to manifest, ve kterém martinický spisovatel opěvuje a chválí renesanční hodnoty tolerance, svobody a pohostinnosti a klade si otázku, odkud se vzalo dnešní zaslepení mnohého evropského občana vůči politické, humanitární, ale i, jak píše, „poetické“ pohromě, která ročně připraví o život zhruba dva tisíce mužů, žen a dětí. Jak je možné, že se Středozemní moře, bájná kolébka evropské civilizace, křižovatka cest za vzácným zbožím a ještě vzácnějším poznáním, topos snů o ráji, stalo nesmírným hřbitovem?

Patrick Chamoiseau, martinický spisovatel narozený v roce 1953, vstoupil na literární scénu románem Kronika sedmeré bídy (1988) o každodenním životě drobných zelinářů ve Fort-de-France. Svůj talent prokázal jak v Solibu Ohromném (1989), tak i v dalších románech (např. Crusoova stopa, 2012), kde se mimo jiné cyklicky opakují a doplňují jisté obrazy, přirovnání, asociace, které vytvářejí autorovu svébytnou metaforiku a nabízejí neotřelý pohled na dějiny i současnost Martiniku. Základním rysem imaginárna Patricka Chamoiseaua je metafora lodi. Otrokářská loď mu vyvstala na mysli rovněž při pohledu na potápějící se nafukovací čluny uprchlíků. Evropské literatuře je přitom obraz lodi dávno vlastní. Vzpomeňme jen na dílo Evropská literatura a latinský středověk (česky 1998) Ernsta Roberta Curtia, který kromě klasických plavebních obrazů Ovidia, Cicerona, Quintiliana rozebírá i zásadní Danteho verš: „čas volá a žádá, aby loď má opustila přístav, pročež napínám vratiplachtu (sic!) rozumu větrem své touhy a vyplouvám na širé moře“. Také Patrick Chamoiseau ve svém eseji píše, že metaforika lodí je v evropské kultuře od dob renesance zažitá jako obrazné vyjádření štěstí, zdravé touhy a rozšiřování vlastního obzoru. Z novější francouzské literatury to snad nejlépe ilustruje Rimbaudův Opilý koráb, kde se mladý básník „koupe v Básni moře“ a vydává se vstříc „nádherným městům“ fantazie.

Esej Bratři uprchlíci přináší nejen kritické zamyšlení nad tím, proč se tak náhle z hranic Evropy stala gilotina, zdůrazňuje rovněž, že výslovně odmítnout obraz potápějícího se člunu plného černošských uprchlíků není prázdným gestem, ale prvním krokem na cestě k nezbytné solidaritě. Když v roce 1997 Patrick Chamoiseau publikoval svou nejkratší prózu Otrok stařec a obří pes (1997), kde se poprvé zabývá tématem otroctví, neboť zde rozehrává archetypální scénu martinické historie – útěk starého otroka z plantáže do pralesů za svobodou –, byla již v obecném čtenářském povědomí martinická literatura nemyslitelná bez zralé tvorby Aimého Césaira i filosofické reflexe Edouarda Glissanta. Surrealistický básník Aimé Césaire se jakožto „Černý Orfeus“, obdivovaný pro vynikající francouzštinu André Bretonem, vyznal ve svém díle především z lásky k africkým kořenům, černé barvě pleti a temným vonným rytmům afrického světadílu, aby vyplul na své moře ozbrojen „zázračnými zbraněmi“ (francouzsky armes miraculeuses) neasimilovaného negra. Martinický filosof a přítel Patricka Chamoiseaua Edouard Glissant se jako ostrovan z Malých Antil, z Martiniku na svět díval pozemsky: v jeho rozsáhlém díle nehrála mateřská zem Afričanů zdaleka tak silnou úlohu jako u Césaira, přesto v sobě právě on našel odvahu podívat se na dno Atlantského oceánu a zamyslet se nad tím zvláštním „pokladem“, který tam objevil. Glissant k tomu použil výraz „hlubina“ (francouzsky gouffre), Rabelais by spíše napsal břicho (francouzsky ventre): nespočet ztroskotaných otrokářských lodí naplněných Afričany během tří dlouhých století obchodování s lidmi mezi Francií, Senegalem a Antilami. V úvodu ke svému eseji Bratři uprchlíci Patrick Chamoiseau tvrdí, že nafukovací čluny jsou zároveň Glissantovou hlubinou i Dantovým peklem. Je zřejmé, že s nimi znovu vyplouvá na povrch stará noční můra martinické historie. Autor na jiném místě píše, že v době osvícenství, století rozumu, se proti zločinům otrokářství z velkých filosofů neozval téměř nikdo. I z tohoto důvodu v kauze uprchlíků on mlčet nechce: 

„Irák Sýrie Eritrea Afghánistán Súdán Libye… jsou podřezané žíly. (…) Světadíl Afričanů z hlubiny Atlantiku – světadíl bez adresy, kde se v podpalubí otrokářských lodí po celá dlouhá staletí vesele drtil samotný základ Afriky, starších bratří lidského plemene – se za stejného zděšení prolíná se svým dvojníkem ve Středozemním moři. Ledová modř, zapomenuté světlo! Je to jako obří škytavka, křeč našich dějin, jasné zvratky – opravdu nový začátek ne toho, co tady už jednou bylo, ale znovu vypuštěných, obecně schválených, sil hrůzy.“ 

Chamoiseau si vybírá látku ve Francii málo zpracovanou (např. ekologie v románu Devatero svědomí ptáka Malfini), na pomezí sdělitelnosti (např. otrokářství v románu Neděle ve sklepě), bez možnosti nahlédnout do písemných pramenů (např. orální historie Martiniku v románu Texaco), na hranici historického poznání, kde věcnost historika sousedí s imaginací romanopisce. Metaforika lodi jako plavby na palubě básnictví je v evropské literatuře poměrně prozkoumaná. I nekonvenční Rimbaud šel či plul vstříc zemím, ze kterých dnes černí uprchlíci z různých důvodů masivně utíkají opačným směrem s nejistou vyhlídkou na úspěch, nebo holé přežití. Patrick Chamoiseau se v textu Bratři uprchlíci jako skutečný écrivain engagé po vzoru Emila Zoly a v logice svého životního díla proti barbarství ozval. Bratři uprchlíci jsou již dvanáctým esejem, kdy tento spisovatel lyrizujícím způsobem zastává stanovisko k zásadním politickým problémům současnosti. Předcházejí mu např. Chvála kreolství (1989), Kreolská literatura (1991), nebo Až zbouráme zdi (2007). Autorův přínos spočívá především v tom, že se na evropské společenské a politické problémy dívá z jiného břehu, přičemž je přesvědčený o tom, že dobře zaběhaný, ale pasivní způsob myšlení by měl být pravidelně reflektován a oživován, ať už silou básnické fantazie, nebo silou zdravého rozumu:

„Césaire měl nápad, jak nepropadnout beznaději, znal to od kreolských venkovanů. Bloudili v noci po polních cestách a viděli kolem sebe houf létajících ohnivých brouků, které jim neposvítili ani na nebe, ale ani na zemi, natož pak, že by jim ukázali, jakou cestou se můžou vydat dál. Rozzlobeně křičeli: ty světlušky si tady snad svítí jenom samy na sebe! Právě Césaire si všimne, o kolik jsou malé světlušky vzácnější než megaprojektory či romantická svítání. Už jen tím, že tam jsou, proměňují temnotu noci. Cestu neukázaly, ale dávaly tak najevo, že existují hbité, svérázné, trvalé možnosti, a je jich tolik, kolik je světýlek, a že když ty se nedají, i tahle noc v sobě odkryje poklad budoucnosti.“

Patrick Chamoiseau sice patří mezi velké romanopisce martinické literatury, nicméně v českém kulturním kontextu existují dodnes pouze tři překlady. Hned v roce 1993 vyšel Solibo Ohromný (Atlantis), v roce 2005 Otrok stařec a obří pes (Volvox Globator) a v roce 2017 Kreolské pohádky (Baobab).