„Topinky ulic, přetírané / česnekem davu, lehce čpí“ 

Tato jedinečná metafora, kterou Vladimír Holan vsadil do třetí strofy své rozsáhlé skladby První testament, přivedla Vladimíra Justla k tvrzení, že se „do veršů dostalo v poesii dotud nepřítomné slovo česnek“. (Báseň jako příběh, doslov k společnému vydání Holanových skladeb První testament a Toskána ve svazku Testamenty, edice Květy poesie, MF 1996; tentýž text je též součástí knihy Vladimíra Justla Holaniana, Akropolis 2010.) 

Kvalitu veršů ani autoritu Vladimíra Justla (jehož zásluhy o dílo Vladimíra Holana jsou nedocenitelné) jistě nijak nesníží pokus o podání důkazu, že tomu s tím prvenstvím tak není. Vezměme to jako podnět k malé výpravě za česnekem v českém básnictví. Na její úvod nechť zazní úryvek z projevu Vítězslava Nezvala, předneseného na II. sjezdu československých spisovatelů v dubnu roku 1956: „Kdyby Otokar Březina, který jistě svou potencí je geniálním básníkem, býval měl humor, jeho poesie by patřila nám všem a celému národu daleko víc než bez něho. Nebylo by tam všechno vizionářsky strnulé. Mně se strašně líbilo, když jsem překládal Mallarméa, že Mallarmé, básník stejně výlučný jako náš Březina, má v jednom svém čtyřverší slovo ,česnek‘. Poesie, ve které neobstojí slovo 'česnek', je trochu odlehlá člověku.“

Zmíněné čtyřverší je čtvrtým oddílem básně Popěvek a nese název Obchodník s česnekem:

Zlou povinnost jít na návštěvu
Česnečka aspoň oddálí.
Pláč vetře se i do úsměvu,
Když rozloupneme cibuli.

Nezvalovy překlady Stéphana Mallarméa vyšly jako osmý svazek edice Prokletí básníci, vydaný Rudolfem Škeříkem v roce 1931, kdežto Holanův První testament u Fr. Borovéh  roku 1940. Už to by stačilo jako důkaz, že Holan uvaděčem této zeleniny do světové poesie nebyl. Co víc, rok před vydáním Mallarméa publikoval Nezval své překlady Arthura Rimbauda a jako první do češtiny převedl báseň V zelené hospůdce (v originále Au Cabaret- Vert), která nabízí „tu šunku růžovou a krásně navoněnou / štiplavým česnekem, a holbu piva s pěnou“.

Pojďme ještě dál proti proudu času a nahlédněme do díla jednoho velkého rakouského lyrika, kde verš „kluzké ropuchy se do česneku rozlézají“ uzavírá třetí strofu básně Jasné jaro. Jejím autorem je Georg Trakl a o české znění se postaral Bohuslav Reynek, jehož překlady spatřily světlo světa už roku 1917 (Jiří Trakl – Básně, Dobré dílo).

Dalo by se namítnout, že se všechny dosud uvedené ukázky týkají jen poesie zahraniční a tudíž Holanův verš drží prvenství alespoň v tvorbě původní. Této případné námitce stojí v cestě velmi půvabná (název nenesoucí) báseň neprávem pozapomenutého Josefa Holého, obsažená v jeho debutové sbírce Památník a skokády (1897). Stačí ocitovat její úvod:

Když poprvé na světlo vyhlédli spol,
ona něžná a on neurvalý,
když poprvé ke stvolu skláněl se stvol,
jak se milovali
Česnek a Karfiol.

Ivan Wernisch, poté co Josefa Holého představil ve své první antologii zapomenutých a opomíjených Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (Petrov 2000), sestavil z jeho díla výbor Papírové lodičky (BB Art, 2003), kde je báseň o Česneku a Karfiolu na str. 17 k nalezení.

U Wernischových antologií se ještě pozdržme. Do Písně o nosu (Petrov 2005), druhého svazku zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných, zařadil anonymní text z Veselého zpěváka – Sbírky rozmarných písní (1862). Jmenuje se Kramářská a tvoří ji sáhodlouhý veršovaný výčet rozličného zboží. Česnek nalezneme mezi plátnem a vidlicí v deváte sloce. Pochopitelně toto obskurní (byť půvabné) dílko nestavím do jedné řady s výše uvedenými autory, ale je třeba v rámci tématu brát v potaz nezanedbatelné množství básní a říkanek humoristických (na něž jsou bohaté zejména časopisy 19. století), kde se výskyt tak profánního výrazu dá předpokládat.

Netroufám si tedy určit, kde vyrostl česnek v dějinách poesie úplně poprvé. Ovšem kolik básníků před Vladimírem Holanem (jemuž jak nyní víme „česnekové prvenství“ nenáleží) použilo slovo „topinka“, nechám na bádání jiných.

(Za upozornění na příslušné místo v Nezvalově projevu a výskyt česneku v Rimbaudově a Mallarméově básni děkuji Pavlu Kostiukovi, který mne též upozornil na verš T. S. Eliota z oddílu Burnt Norton jeho skladby Čtyři kvartety: „Safíry v blátě s česnekem / na zasazené nápravě.“ Přeložil Jiří Valja.)