Když jsme se vrátili do Prahy z Magorova pohřbu, pustil jsem si internet. V Blesku již psali, že si básník přál, aby v den jeho pohřbu sněžilo, a že se tak opravdu stalo. Což zaznělo i v jiných, takzvaně nebulvárních médiích, takže je poměrně pravděpodobné, že se tento symbolický detail stane součástí historie. Pohřeb byl 19. listopadu v Kostelním Vydří a nesněžilo.

Když jsme s T. stáli u hrobu a kněz citoval Magorovu báseň, ve které se píše i o kecání duchovních, na závěr vtipně pronesl, že přestane kecat, a v návaznosti na básníkovo přání, aby v den jeho pohřbu sněžilo, konstatoval, že nesněží. Nato vykřikl Petr Placák, že sněží. Salesián, uvyklý na práci s dětmi, odpověděl: Tak tedy sněží. Vnitřně ve mně nějak sněžit začalo. Asi i v jiných. 

Já si k smrti dolezu sám 

Já si dolezu k své smrti
a nebudu potřebovat ani
úmrtní list
tím jsem si jist
a nebude mě už zajímat
zda nad mou rakví
sněží
či padá podzemní listí
ani mě zajímat nebude

zda nad mou rakví
kecají kněží

Nicméně doufám
že bude sněžit 


Několik dní poté jsem líčil v redakci RR tento zážitek s kanonizací „Magorova sněhu“ kolegovi a přítomnému kamarádovi, kteří se mě pak zeptali, zda jsem četl v LN sloupek o tom, jak chtěl Magor komusi rozbít hubu, ale než si stačil sundat košili, napsal namísto toho báseň. Při zmínce o jméně autora sloupku se mi vybavilo Jericho 14. 12. 2010, kdy jsme oslavovali Slavojovu knihu, resp. loučili se se Zdeňkem Vašíčkem. Sloupkař byl tenkrát totiž přítomen. A Magor tam zavítal krátce poté, co se vrátil z Ameriky. 

Věc se měla takto: Stojím s Márou K. u baru, přijde opilý Magor. Mára ho chce potěšit, a tak mu řekne: Magore, pustil jsem si Kajínka a moc jsem na tebe myslel. V tu chvíli se M. vrhá na druhé M. a řve cosi o zkurveném českém národu, který se dojímá nad vrahounem, a jedním dechem vše dává do souvislosti se svými kriminály a s tím, že vrahy typu Kajínka zná. Neboli: Nesrovnávej mě s takovým zmrdem! 

Celou dobu se snažím znemožnit bití Máry, což se daří jen částečně, neboť ten nechápe, v čem šlápl do hovna, a snaží se věc „vysvětlovat“, čímž jen zvyšuje básníkovu nasranost. Nadále se pokouším jednoho umlčet a druhého uklidnit. Venku je už dvacet centimetrů sněhu a mráz, stále mohutně sněží. Magor se začíná odstrojovat, má toho na sobě poměrně dost. V rámci možností mu v tom zabraňuji a stále melu cosi o tom, jak to myslelo to druhé M. Magor si však náhle, tuším, že od číšnice, půjčuje tužku a cosi začíná psát. Pak nám totálně ochraptělý čte verše, kde zazní i: Máro, málem jsi skončil na marách
 
Nahlas podotýkám: Máro, málem jsi dostal na hubu, ale místo toho o tobě Magor napsal báseň. V historce je přítomno, jak Magor-básník vždy a všude chápe slovo-báseň jako možný kondenzát toho, co právě zažívá. V této souvislosti není náhoda, že Magor je autorem, který neobyčejně velký počet svých básní dedikoval. Žil intenzivně mezi lidmi a mnoho jeho veršů bylo adresných. 

Ve vzpomínkách pisatele z „novin osobností“ vypadá ta příhoda hodně jinak. Ale třeba mu křivdím a to, co popsal pár hodin po smrti básníka, zažil úplně jinde a jindy.


Na přání autora textu z Lidových novin připojujeme odkaz na příslušný článek http://www.lidovky.cz/stindl-jirous-obrance-radosti-ded-/ln_nazory.asp?c=A111111_072559_ln_nazory_jkz.