1. Název pro soubor svých statí z let 1968–1980 – Co počít ve vlkově břiše (Triáda 2018) – zvolil autor trefně, otázka, „co“ v dané situaci „počít“, je pro něj ústřední v netriviálním smyslu: shromážděné texty implicitně načrtávají škálu mezi vznešeněji znějícím jednáním či konáním, všednějším počínáním a oním přídechem zoufalství, jenž zaznívá v idiomatickém „co počít“, a současně nadnášejí problém, jaký rozsah či jakou míru konkrétnosti má mít hledané „co“ a jakými kritérii se měří.

Za trefnou považuji – bez ohledu na autorův záměr – i volbu metafory pro situaci, v níž se Jan Tesař nacházel a ze které v textech z oné doby hovoří. Spolknutá Karkulka nemůže vlka zkoumat z odstupu, podle obvyklých odbornických kritérií o něm v jistých směrech „nemá pojem“, byť je to třeba Karkulka vzdělaná a bystrá, vyceněnou tlamu si vybavuje do všech detailů a při přípravě útěku neopomíjí analýzu žaludečních stěn a šťáv. Oproti odborníkovi ovšem ví, jaké to uvnitř je.

2. Za relativně nejslabší stať výboru považuji stať Totalitní diktatury jako fenomén 20. století a možnosti jejich překonání. Svůj verdikt míním v následujícím smyslu: vzat sám o sobě je tento pokus o analýzu ve Wallersteinově duchu pramálo informativní a přesvědčivý; přínosně z něj lze čerpat až tehdy, když připojíme Tesařovo jméno a úvahu o totalitních diktaturách použijeme k interpretaci ostatních autorových textů (spíše než k přímé analýze pojednaných fenoménů). Není to nahodilý výkyv, nýbrž věc Tesařovy intelektuální letory: abstraktní rozbor totalitních diktatur staví do popředí pojmy a souvislosti, s jejichž pomocí Tesař v ostatních textech uvažuje; tematicky reflektovat tyto pojmy samotné je však pro něj mezní úkol, jehož se sice poctivě zhostí, ale nedosáhne už samostatného, trvale obhajitelného přínosu.

Za nejsilnější a vpravdě vzorový naopak považuji úryvek z dopisu historiků Oldřicha Janečka a Jana Tesaře obhájci obžalovaného Miroslava Picha-Tůmy (str. 44–51), jenž tvoří součást kolážovitě komponované Reportáže z procesu se sedmi příslušníky Státní bezpečnosti (1969). Tesař coby spoluautor zde – v naprostém metodickém protikladu vůči stati o totalitních diktaturách – netematizuje takřka žádné své pojmy, všech ale užívá. Vůbec není náhodou, že jejich významovým ohniskem je posouzení jednoho historického aktéra jiným historickým aktérem – který tu vystupuje současně jako odborník-historik i jako angažovaný účastník konkrétní soudní pře. Tato polarita jedinců, kteří již jednali, a jedinců, kteří mají jednat teď – polarita, jež současně utváří různé (pronikavě různé!) druhy společenství –, je pro veškeré Tesařovo myšlení i konání určující, a základní dimenze, jež jsou této polaritě přiřčeny v „dopisu obhájců“, se u Tesaře nemění.

3. Bylo řečeno, že stať o totalitních diktaturách tematizuje pojmy, s jejichž pomocí Tesař myslí. Platí to s následujícím upřesněním: Tesař v uvedeném textu probírá pojmy, jež jsou specifickými nástroji pro uchopení jeho vlastní problematiky, problematiky českého historika a demokratického socialisty ve 20. století. Stejně zásadní roli však u něj hrají pojmy, jež jsou nutným nástrojem každého, kdo uvažuje o historickém dění od Francouzské revoluce: to jsou především pojmy státu, společnosti, národa, občana a za páté člověka jakožto vztaženého k předchozím čtyřem pojmům. Tyto pojmy (a s nimi spjaté termíny typu „politika“, „socialismus“, „demokracie“ či „humanismus“) Tesař nespecifikuje vůbec nebo jen letmo, považuje je za společné dědictví a evidentní aspekty moderní situace. Není však možné Tesaře s porozuměním sledovat, pokud si v těchto kategoriích čtenář nezjedná elementární jasno.

4. Pro porozumění Tesařovým textům je klíčové vzít v potaz, že všech pět uvedených pojmů (stát, společnost, národ, občan, člověk) se navzájem liší, současně je ale není možné navzájem sterilně odtít; v konečném důsledku se proto historický obsah uvedených pěti kategorií vymezuje jejich vzájemnými vztahy. Povaha státu se charakterizuje jeho poměrem ke společnosti a národu, společnost se formuje vztahem k občanství a lidství – a zpětně zase určitá podoba občanství či lidství umožňuje pouze určitou podobu společnosti, státu apod. Zájemce o logické paradoxy typu „slepice, nebo vejce“ zde může předvést svůj um, Tesaře ale abstraktní záhady vztahu svobodné vůle a historického osudu nezajímají. Polem jeho úvah je common sense historika, jenž přijímá podmíněnost všeho (včetně morálních měřítek té či oné společnosti a doby) i nadčasový nárok morálního imperativu jako stejně zjevně dané. Je-li lidská existence inkonzistentní, budiž. Není úkolem historika ani odpovědného historického aktéra jí konzistenci vnucovat. Měřítkem všech věcí je u Tesaře vždy člověk – ovšem včetně své zodpovědnosti, spjatosti s druhými, hlasu svědomí a ochoty k oběti.

Hlas svědomí v podmínkách prosince 1968 velí jasně říct, že Miroslav Pich-Tůma, ač pachatel vraždy, byl veden pohnutkami povýtce etickými a nezasluhuje individuální odsudek. Imperativ, kterým se zde Tesař coby člen týmu obhajoby řídí, je kategorický ve smyslu výsostné platnosti a vazby k nadosobní spravedlnosti; není však – na způsob Kantovy verze – vyvoditelný z pojmu.

5. Tesařovo „myšlení v terénu“ – tedy promýšlení morálního činu vprostřed historické situace jakožto neredukovatelné polarity – je příčinou jeho zdánlivě obtížné zařaditelnosti. Kdy například vystupuje jako historik a kdy jako historický aktér („aktivista“)? Kdo čeká sterilní kritéria, bude dezorientován a zklamán – což ovšem neznamená, že by tato distinkce u Tesaře a pro Tesaře neměla význam, naopak. Historik má těžiště svého zájmu ve vyhodnocení skutků minulých (což též vyžaduje jejich poctivý popis, a tedy shromáždění pramenů), historický aktér se hlavním napřením své pozornosti rozhoduje v přítomné chvíli pro budoucnost. Historik však nemůže přestat být historickým aktérem, pro jeho osobní zodpovědnost mu získaná odbornost neskýtá žádné alibi – a aktér se zase nikdy neoprostí od faktu, že jedná vprostřed historické situace a její rysy spolurozhodují o tom, zda objektivní výsledek jeho počínání bude dobrý, či zlý.

Nápadnými vtěleními tohoto sepětí jsou v probíraném souboru textů Otta Bednářová a (s autorem nespřízněná) Vlasta Tesařová. Otta Bednářová ve třicetiletí po roce 1945 nezměnila svůj charakter; změnilo se však její pochopení situace a provázaně s tím i okruh a dosah skutků, k nimž byla připravena. Hrozba kriminálu – této nepochybně těžké osobní újmy, jež je obětí ve prospěch vznikající společnosti – je podobou, již na sebe bere setkání určité morální letory a určité konfigurace vládnutí, kdy jeden ani druhý moment nelze pominout.

Vlasta Tesařová, jež kritizuje Chartu 77 z pozic „pravověrného“ leninismu, je v ostrém kontrastu k Bednářové případem jedince, jehož poznání a zhodnocení situace roku 1977 Tesař rozhodně neobdivuje a nesdílí. Přesto navrhuje politické spojenectví. Je to čirý machiavellismus, faustovská smlouva? Anebo vnitřní morální charakteristiky Vlasty Tesařové umožňují od jejího leninismu odhlédnout? Tesař formuluje třetí možnost. O hrozivosti leninismu – a to i bezmocně intelektuálního leninismu brněnských privátních diskusí – nemá pochyb: „[H]istorická zkušenost, tolikrát opakovaná, musí vést k závěru, že zákonité tíhnutí absolutistické moci, která není limitována, je vždy silnější než nejlepší subjektivní úmysly či charakterové vlastnosti nositelů takové moci“ (str. 247). Přesto vyzývá ke „spojenectví“ – a to spojenectví „a d h o c“ (str. 248, důraz v or.). Proč? Dojde tím k objektivní proměně společnosti, v níž se Vlasta Tesařová se svými souputníky pohybuje – a tím i k proměně objektivního významu onoho mravního povědomí, kterým dotyčná disponuje.

6. Jádrem recenzovaného výboru je spor uvnitř Charty 77. Střet to není nahodilý a jeho příčiny sahají hluboko.

Jak řečeno výše, v polaritě svědomí a situace není Tesař absolutistou, naopak: nepovažuje jeden pól za převoditelný na druhý. Právě tak ale není schopen a ochoten promýšlet jeden pól odtrženě od druhého. „Svědomí“ jako takové pro něj není bezobsažný výraz, pro Tesaře je empirickou skutečností, že někteří lidé se v určitých chvílích řídí čistě mravním ohledem. Mezi tyto lidi však patří i Miroslav Pich-Tůma, patří mezi ně mladá stalinistka Bednářová nebo zralá leninistka Tesařová. Sám fakt svědomí – tedy idealistické motivace – to neruší, komplikuje to však jeho hodnocení. V tomto světle pohlíží Tesař během chartistických diskusí na svědomí, jež se chce úmyslně uzavřít do těsného okruhu „stejně smýšlejících“ (byť třeba toto „stejné smýšlení“ stojí nad politickými směry a vytyčuje především prostor duchovní svobody), a shledává je lehkým. Duch, který se dovolává morálních kategorií, a přitom se vědomě vzdává širokého vnějšího působení, je pro Tesaře – doplníme-li Hegelův výraz – „krasoduch“, die schöne Seele. Je to forma sebezahleděnosti a samolibosti, která se s postupem času nutně zvrhne v ne-mravnost.

Tesař není individualistou ani anarchistou, velmi emfaticky uznává význam psaného slova a roli institucí. Avšak život listin a institucí tkví v tom, jak a s jakým cílem formují lidskou existenci, a pokud instituce základního prohlášení Charty brání rozvoji mezilidských vztahů, které se mezi signatáři alespoň v náznaku utvořily, pak je nutno usilovat o jejich překonání, je nutno provést další krok. V konfrontaci s tím, co považuje za Hejdánkův legalismus (ve vztahu k liteře zákonů ČSSR i k prohlášení Charty), se tedy Tesař neuchyluje k prostému protikladu. Souhlasí, že je nutno jednat na základě již dosaženého a s respektem k němu – avšak respekt neklade naroveň s prostou poslušností.

7. Tesařovo ostré odmítnutí změn vycházejících z listopadu 1989 jakožto šaškárny není možné bagatelizovat jako osobní deziluzi. Baterie argumentů, které se proti každému srovnávání před- a polistopadových poměrů standardně užívá, získává v Tesařově případě mimořádnou brizanci: opravdu si Tesař nepovšiml, že se dnes dá volně cestovat a podnikat, že se neodposlouchává a nezavírá za šíření opisů, že jeho knihy lze pořídit ve volném prodeji a osmileté děti nejsou postihovány za ideologická provinění rodičů? Dilema je vyhrocené a nelze se mu vyhnout: buď tyto argumenty mají obecnou platnost, a pak je nutno u Tesaře minimálně od roku 1989 diagnostikovat hlubokou politicko-sociální pošetilost, nebo je jeho hodnocení obou ér podloženo jinak, a pak je nutno připustit, že v principu můžeme legitimní formulace podobných soudů najít i jinde.

Klíč je v tom, že nevyřčeným tématem Tesařova verdiktu je vztah státu a společnosti, nastolovaný občanstvím. Občan je vícevrstvá bytost, tak jako jednotlivec Tesař v kontextu sedmdesátých let: brání apolitičnost určitých čistě společenských vazeb (např. ve vzdělávání), účastní se politické soutěže o mocenské funkce, hájí pluralitu politické sféry jakožto významnou konstituční garanci bránící pádu do tyranie, a to vše koná s vědomím, že věc občanství je věc lidskosti. Když Tesař klade naroveň před- a polistopadové poměry, je to samozřejmě zkratka (pronášená ve víře, že co je evidentní, není nutno stále znovu vypočítávat). Rovnítko není vytčeno mezi podobami státní moci v jejich pozitivním tvaru; ekvivalence tkví v jistém ochromujícím nedostatku, totiž v absenci občana – což dle Tesaře znamená fatální vyřazení z dynamiky poosvícenského civilizačního pokroku. Spektrum gastronomických, turistických, salónních nebo i takzvaně kulturních potěšení (včetně například intelektuální diskuse), jimž se může jedinec v nových poměrech bez zábran oddávat, s tím nemá co dělat.

Soudit snobismus či filistrovství jako jednu z forem barbarství není u Tesaře žádným nahodilým vybočením. Falešná svoboda skýtaná dojmem, že se skutečnými politickými problémy (jež pramení z nutného střetu zájmů různých sociálních vrstev) vůbec nemusím zabývat, se sice z hlediska subjektivního pocitu toto coelo liší od situace, kdy mi totalitní režim permanentně vnucuje symboliku i obsah své ideologie, avšak objektivní směřování, souzené loktem úkolu lidskosti, je v obou případech shodné: úpadkové, ponižující a spoutávající.

Zde není prostor k rozhodování, zda Tesařovu perspektivu (a zdaleka ne pouze s ohledem na rok 1989) sdílet. Podstatné je konstatovat, že prostupuje jeho aktivitou i texty, a bylo by vskutku paradoxní, kdyby jim měl být zjednáván vliv ve verzi ad usum delphini, tedy v domnění, že verdikt nad naší současností lze uzávorkovat coby pouhou glosu a texty z předlistopadového období číst výhradně abstraktní a individualistickou optikou „zápasu s režimem“, optikou, která je Tesařovi bytostně cizí.

8. Začali jsme titulem, skončeme podtitulem: „Práce o vytváření struktur občanské společnosti z let 1968–1980“. Formulace je gramaticky mírně neobratná a vyvolává dojem, že v příslušných letech vytváření nějakých struktur probíhalo, realitou Tesařova příběhu je přitom opakované zjišťování, že i zárodečné snahy o takové vytváření kolabují. Mnohé se, myslím, získá drobnou opravou: „Práce za vytváření struktur občanské společnosti“. Tesař je dělníkem občanství, tak ho také zachycují fotografie od té vězeňské na začátku knihy až po loučení před odletem na konci textové části, a tato dělnost též zaručuje, proč je jeho osobní příběh současně a osobně příběhem společného díla. Pointu daného výboru představuje performativně stylizovaný text, jenž sám zachycuje jinou performanci, totiž Tesařovo dobrovolné a srdečné rozloučení se sobě příslušnými referenty StB. „[Z]ávěrečný dokument […] není pro mne závěrečnou ironickou pointou diktovanou potřebami literární formy, nýbrž podstatným prvkem mého sebevyjádření,“ upozorňuje v úvodu psaném s dvacetiletým odstupem (str. 18).

Jednostránkový text v sobě spojuje alegorii, frašku, provokaci i apel a není snadné v úplnosti zformulovat jeho zamýšlený smysl (těžko například rozhodnout, zda je vědomě ve hře i poukaz k Havlovu „absurdnímu divadlu“ a ke sloganu o solidaritě otřesených); autor měl koneckonců dobré důvody, proč se uchýlit k nepřímému vyjádření. Upozorněme ale, jak tu jsou rozehrány pojmy státu, společnosti, národa, občana a člověka. Stát je přítomen jen jako hrubá moc (tajná policie a „sviňa Husák“), společnost, v níž se Tesař pohyboval a od níž se odtíná, tu tvoří takřka samí „blbové“, z národa Tesař odchází (podepisuje se bez uvedení jména, pouhým „Odcházeje z Čech“) – a činí to pro absenci způsobů, jak občansky jednat bez naprosté ztráty volného pohybu a fyzických sil, jíž by druhý pobyt ve vězení hrozil. Zbývá kategorie „člověk“ – ovšem jakožto předchůdný a vymezující rámec historického a politického jednání. Když si Tesař srdečně podává ruku s estébáky, činí tak ve stavu krajní trpkosti a na odchodu, ono „společné lidství“, které se tu deklaruje, lze právem označit za směšné. Jeho politický význam se tím ale nestírá, podtitul „Politický odkaz národu“ je míněn současně sarkasticky i vážně, jak je to u politické satiry běžné. Odcházející Tesař už může své občanství pouze inscenovat, a to jako frašku. Není ale bez významu – a on to ví –, pokud to učiní a (s teatrálním gestem utajení) zveřejní.

Tesař má své slepé skvrny. Například Leninovu verzi komunismu se snaží vyložit čistě strukturně, přes pojetí strany jakožto elitního předvoje; podstatné, ba podstatnější ale bylo, k jakým cílům tato elita vedla – k čemuž však Tesař velmi často nepřihlíží ani implicitně, a to mu umožňuje jisté klamné úsudky (například když srovnává komunistické a chartistické elitářství). Lze ho též podezírat z nedostatku empatie k náboženské nebo umělecky tvůrčí motivaci (která měla ve vývoji Charty nezanedbatelnou roli) v její relativní svébytnosti. Hlavní virtus Tesařových textů v tomto výboru tkví v tom, že realisticky ohledávají a aktivně formují pole, v němž autor sám občansky jedná. Tesařovo Co počít ve vlkově břiše může mít v Čechách podobný funkční přínos jako pro Američany Listy federalistů. Jistě, na rozdíl od Hamiltona, Madisona a Jaye zde je dokumentován a reflektován neúspěšný projekt, a to má svou váhu; citace z Listů federalistů se v USA mohou učit na školách a figurovat ve výrocích Nejvyššího soudu, Tesaře lze číst jen soukromě. Je to však privát nasměrovaný ven, privát „zpolitizovaný“ podobně, jako se svatba Koutná – Müller mohla stát i shromážděním skupiny Nezávislých socialistů – tedy nikoli „kroužku čistých“, nýbrž občansky smýšlející strany, která předpokládá občanskou opozici a je připravena s ní jednat.