V únoru letošního roku oznámil web H7O: „Co nového i starého byste si mohli přečíst v češtině, už víte – i díky našim zprávám, recenzím či tematickým článkům. Pro případ, že by vám to nestačilo, přicházíme s novým seriálem, ve kterém vám bude překladatelka Sylva Ficová přibližovat anglicky psaná díla. Uvedené knihy tak mohou sloužit jako tipy pro čtenáře i nakladatele.“ Jednou z tří knih, jimž se autorka v úvodním dílu seriálu věnuje, je monografie Matthewa Hollise nazvaná Pustá země: životopis jedné básně (The Waste Land: A Biography of a Poem, Faber and Faber, 2022). Rád bych se u jejího stručného referátu zastavil a poněkud obšírněji jej okomentoval, nejen proto, že jsem v něm vyvolán jménem, ale také proto, že se v něm Sylva Ficová – snad bezděčně – dotýká jednoho zajímavého překladatelského problému, s nímž jsem se úporně potýkal ve svém překladu Eliotovy Pusté země, vydaném loni v nakladatelství Argo.

Ocitujme napřed in extenso závěr Ficové textu o Hollisově knize: „U některých zdánlivě neproniknutelných pasáží básně (kterou autor zařadil na konec knihy) tak můžeme odhalit, že Eliot nebyl ani zdaleka takový misogyn, jak se na první čtení může zdát, a že ani jemu nebyla cizí romantika. Dojde nám například, že ,hyacintová dívka‘ v prvním zpěvu Pusté země je nejspíš literárním obrazem Emily Hale, kterou osm let po vydání básně vybízel, aby si tyto verše přečetla znovu: ,Vždycky budu psát především pro tebe.‘ Emily – ,my friend‘– ostatně básník oslovuje i v samotném závěru skladby, kdy si čtenáři uvědomí, že její starší české překlady znějí sice zastarale a nezachovávají rýmy, jejich autoři však logiku básně pochopili lépe. Zatímco u Jiřího Valji, Zdeňka Hrona a nově i Petra Onufera čteme o ,příteli‘, v Pusté zemi Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého i v neúplném překladu Jiřího Koláře a Jiřího Kotalíka jde správně o ,přítelkyni‘.“

Ficová tu parafrázuje dvě pasáže z Hollisovy knihy: „Emily […] v něm roznítila ,strašnou troufalost okamžitého podlehnutí‘. Tyto verše jsou určené jí, napsal, když s ní započal romantickou korespondenci, již udržoval až do smrti své manželky v roce 1947 (s. 382)“; […] Wagnera [v textu básně] záhy vystřídá dívka s hyacinty, o níž po letech mlčení Eliot napsal Emily Haleové, že je pro ni […] V roce 1930 ji vyzval, aby si dotyčné verše přečetla znovu jakožto výraz jeho lásky k ní. ,Vždycky budu psát především pro tebe (s. 238).‘“ Naposledy citovanou emfatickou větu z Eliotova dopisu z roku 1930 ovšem Hollis ve své knize uvádí ještě jednou, v poznámkách za textem na s. 442 – a dotyčná poznámka jako by pozornosti Sylvy Ficové unikla. Kromě oné věty se v ní totiž zmiňuje i klíč, který překlad anglického „friend“ jakožto „příteli“ ospravedlňuje: „Někteří kritici naznačují, že [Eliotův] vztah s Jeanem Verdenalem byl sexuálně intimní (viz James E. Miller) a že Verdenal je možná v Pusté zemi ztvárněn v postavě dívky s hyacinty (viz G. Wilson Knight); tomuto názoru ovšem zřejmě odporují Eliotovy dopisy určené Emily Haleové, zpřístupněné veřejnosti v roce 2020 […]“ Usilujeme-li o biografizující čtení Pusté země, máme zkrátka u verše, o jehož překladu mluví Sylva Ficová, na výběr mezi dvěma „reálnými předobrazy“ z okruhu Eliotových blízkých: Emily Haleovou a Jeanem Verdenalem. Pojďme si je ve stručnosti představit.

Emily Haleová (1891–1969) byla americká učitelka rétoriky a dramatu. Eliot se s ní seznámil během svého studia na Harvardu v roce 1912; před odjezdem na stipendium do Oxfordu v roce 1914 jí vyznal lásku, ale jeho city tehdy nebyly opětovány. S Emily si pak přes oceán dopisoval, korespondence však ustala, když se Eliot v roce 1915 po kratičké známosti v Londýně nečekaně oženil s Angličankou Vivienne Haigh-Woodovou. Manželství bylo od počátku nešťastné a po letech společného trápení de facto skončilo s Eliotovým působením na Harvardu v letech 1932–1933 a následnou formální odlukou. V roce 1930 Eliot korespondenční kontakt s Emily Haleovou obnovil a záhy z jeho strany opět došlo na četná milostná vyznání. Její odpovědi se nedochovaly (viz níže), a o jejich obsahu tak můžeme jen spekulovat na základě Eliotových reakcí. Každopádně se mezi oběma postupně vyvinul blízký vztah (vyjadřovaný převážně v dopisech, osobních setkání v něm za celá ta léta bylo relativně málo) a Haleová podle všeho očekávala, že jí Eliot po smrti své první ženy v roce 1947 nabídne sňatek. Ten tak nejenže neučinil, ale navíc postupně v korespondenci značně ochladl. Roku 1956 Haleová jeho dopisy darovala Princetonské univerzitě s tím, že smí být zveřejněny teprve padesát let po smrti toho z obou korespondentů, který zemře později. Když se o tom Eliot dozvěděl, jednak nechal spálit všechny dopisy, které od ní obdržel, jednak sepsal prohlášení, které mělo být publikováno, jakmile budou veřejnosti jakkoli zpřístupněny jeho dopisy či doprovodný text, jímž je Haleová opatřila. K obojímu nakonec došlo v lednu 2020.

Eliotovy dopisy Emily Haleové byly po nějakou dobu dostupné jen k prezenčnímu studiu na Princetonu (kde z nich čerpal nejen Matthew Hollis, jehož knihu přibližuje Sylva Ficová, ale též asi nejvýraznější současný eliotovský badatel Robert Crawford ve vynikající monografii Eliot po Pusté zemi /Eliot after The Waste Land, Farrar, Straus and Giroux, 2022/ či Lyndall Gordonová, jež dokonce životu Emily Haleové a jejímu vlivu na Eliotovu tvorbu věnovala celou knihu nazvanou Dívka s hyacinty /The Hyacinth Girl, W.W. Norton and Company, 2022/). Dnes jsou tyto dopisy už několik měsíců v příkladné edici volně k dispozici na webových stránkách T. S. Eliot Estate; základní kontext k jejich četbě dodá výtečný úvod a zasvěcené komentáře editora Johna Haffendena.  

Tamtéž lze nalézt i Eliotovo prohlášení (https://tseliot.com/the-eliot-hale-letters/the-statements) – jež silně relativizuje jak dopisy, tak samotný vztah s Emily Haleovou. Eliot v něm mj. konstatuje: „Po Viviennině smrti v zimě roku 1947 jsem si náhle uvědomil, že Emily Haleovou nemiluji. Postupně mi došlo, že jsem miloval jen vzpomínku, vzpomínku na to, jaké to bylo, když jsem ji miloval v mládí […] má láska k Emily byla láskou jednoho přízraku ke druhému a dopisy, jež jsem jí psal, byly dopisy halucinujícího muže, muže, který se marně pokoušel předstírat sám sobě, že je týž člověk jako v roce 1914.“

Ono prohlášení samozřejmě neznamená, že citům, jež Eliot ve svých dopisech Emily Haleové líčí, nelze věřit. Výmluvně nám však připomíná, že jim nelze věřit beze zbytku – stejně jako žádným pramenům podobné povahy: když lidé píšou jiným lidem (stejně jako když píšou o jiných lidech či sami o sobě), občas něco zamlčují, občas si leccos přikrašlují, občas si přímo vymýšlejí. Tutéž výhradu lze ovšem vztáhnout i k citovanému Eliotovu prohlášení. Jisti si tak můžeme být jen jedním: že Eliot v roce 1930, osm let po vydání Pusté země, sděluje Emily Haleové, že postava „dívky s hyacinty“ v Pusté zemi je založena na ní – a že je o ní také řeč ve verších č. 401–404 (tedy verších, jež zmiňuje Sylva Ficová: „Datta: what have we given? / My friend, blood shaking my heart / The awful daring of a moment’s surrender / Which an age of prudence can never retract“; v mém překladu: „Datta: co jsme to dali? / Příteli, krev mi chvěje srdcem / ta strašná troufalost okamžitého podlehnutí / jež obezřelá doba nemůže vzít zpět“). Jistou rezervovanost přitom v dané věci projevují i ti badatelé, kteří tuto interpretaci, nabídnutou samotným autorem, přijímají za svou, třeba zmíněný Robert Crawford: „Nikdy nebude docela jasné, do jaké míry báseň pojednává o Tomově touze po Emily, po jejím světě a po tom, co pro něj představovala; je však evidentní, že s postupujícími lety chtěl, aby nabyla dojmu, že je s básní neodlučitelně spjata.“ Dojem, že deprimovaný básník se v roce 1930 snaží své někdejší lásce imponovat poukazem na její úzké spojení s jeho světoznámou básní, se tu zkrátka vnucuje dosti úporně.

Příběh Eliotova přátelství s Jeanem Verdenalem (1890–1915) je v něčem mnohem přehlednější, v něčem snad ještě mnohem záhadnější než příběh básníkova vztahu k Emily Haleové. Dvaadvacetiletý Eliot se s dvacetiletým francouzským medikem seznámil na podzim roku 1910, kdy po promoci na Harvardu studoval na pařížské Sorbonně. Oba mladíci spolu bydleli v malém pensionu nedaleko od Seiny a trávili spolu hodně času, ať už v procházkách po městě, nebo v diskusích o moderní francouzské poezii (oba milovali Laforguea), Bergsonově filosofii či Wagnerově hudbě atd. Jejich intenzivní přátelství trvalo i po Eliotově návratu do Spojených států v září 1911, jak dokládá několik procítěných Verdenalových dopisů, přetištěných v prvním svazku rozsáhlé Eliotovy sebrané korespondence (The Letters of T. S. Eliot, vol. 1, Faber and Faber, 2009). Dokdy přesně si psali, není zcela jasné, Verdenalových dopisů se nedochovalo mnoho, Eliotův ani jeden. O Verdenalově smrti na frontě v květnu roku 1915 se Eliot dozvěděl od společné známé až na počátku roku 1916.

V následujícím roce pak věnoval zesnulému příteli svou básnickou prvotinu Prufrock a jiná pozorování (Prufrock and Other Observations, 1917), která vznikala dlouhých sedm let a na které Eliotovi nesmírně záleželo. Věnování, jež v prvním vydání Prufrocka znělo „Jeanu Verdenalovi, 1889–1915 / mort aux Dardanelles“, pak ještě ve vydání z roku 1925 (tedy tři roky po Pusté zemi) rozšířil o jímavý citát z Dantova Očistce: „Or puoi la quantitate / comprender dell’amor ch’a te me scalda, / quando dismento nostra vanitate, / trattando l’ombre come cosa salda.“ (V překladu Martina Pokorného: „Teď změřiti můžeš / žár lásky, jež se ve mně k tobě roznítila, / když zapomínám na to, jak jsme prázdní, / stín tiskna, jak by věc to pevná byla.“)

Podobně jímavá je Eliotova vzpomínka z článku, který vyšel v jeho časopise Criterion v dubnu 1934: „Jsem ochoten uznat, že můj zpětný pohled [na někdejší kulturní a společenské dění v Paříži] je ovlivněn sentimentálním západem slunce, vzpomínkou na přítele, jenž ke mně v podvečer přichází přes Lucemburskou zahradu a mává snítkou šeříku, na přítele, jenž měl za několik let (nakolik je mi známo) splynout s blátem u Gallipoli.“ Ač je ona vzpomínka zdánlivě nenápadná, platí, že když básník Pusté země – básník, který je posedlý intertextualitou a dokáže s ní pracovat jako nikdo jiný – mluví o šeříku, je to hodno pozornosti.

V Pusté zemi Verdenal nepochybně nějak přítomen je, je jen otázkou, do jaké míry. Sám Eliot se k věci nevyjadřoval; zodpovědět onu otázku se místo něj pokoušeli a dodnes pokoušejí leckteří eliotovští interpreti. Prvním, kdo nadnesl, že je Pustá země elegií za (nejmenovaného) mladého muže, do nějž byl mluvčí básně zamilován a s jehož ztrátou se nedokáže vyrovnat, byl kanadský kritik John Peter. Jeho esej „Nová interpretace Pusté země“, otištěná v červencovém čísle britského akademického časopisu Essays in Criticism roku 1952, rozběsnila Eliota natolik, že na kritika a jeho vydavatele poslal své právníky, a ti dosáhli stažení celého čísla z oběhu. (Čtyři roky po Eliotově smrti, tj. v roce 1969, pak Peter svůj text v rozšířené podobě otiskl znova a jako domnělého adresáta Pusté země v něm identifikoval Jeana Verdenala.) Na Petera navázali mnozí další, nejvýrazněji asi James E. Miller v knize Osobní Pustá země T. S. Eliota: exorcismus démonů (T. S. Eliot’s Personal Waste Land: Exorcism of Demons, University of Pennsylvania Press, 1977) a Carole Seymour-Jonesová v knize Namalovaný stín: život Vivienne Eliotové, první ženy T. S. Eliota, a dlouho umlčovaná pravda o jejím vlivu na jeho génia (Painted Shadow: The Life of Vivienne Eliot, First Wife of T. S. Eliot, and the Long-Suppressed Truth About Her Influence on His Genius, Doubleday, 2002). Poněkud dryáčnické podtituly obou prací předznamenávají jejich celkové ladění: tam, kde John Peter mluví o „mluvčím Pusté země“, dosazují už oba jeho následovníci přímo autora, jako by to bylo totéž, a ve snaze prokázat Eliotovu homosexualitu často neváhají pracovat s jeho dílem jako s dokumentárním materiálem, případně „kreativně“ domýšlet či přímo překrucovat určité biografické údaje. Nezpochybňovaným východiskem obou interpretů je pak to, že měl Eliot s Verdenalem v Paříži poměr. Jak však poznamenává přední eliotovský kritik Louis Menand v eseji „Ženy přicházejí a odcházejí“ („The Women Come and Go“, New Yorker, 30. 9. 2002), „je jistě možné, že měl Eliot homosexuální sklony. Možná měl výhradně homosexuální sklony (čemuž evidentně věří Seymour-Jonesová); možná měl bisexuální sklony; možná měl homosexuální sklony, které potlačoval nebo kvůli nimž trpěl studem či výčitkami. Možná měl i homosexuální zážitky, nebo dokonce pěstoval homosexuální styky (o čemž Seymour-Jonesová přesvědčila sebe samu). Problém je, že důkazy pro taková tvrzení jsou beznadějně nedostačující.“

Po četbě výše zmíněných prací a několika dalších textů, jež v podstatě opakují tytéž argumenty, jsem názoru, že by byl T. S. Eliot gay, rozhodně nenabyl. Zároveň však platí, že v jeho díle, zejména v tom raném, občas zaznívá výrazná homoerotická nota; stačí si přečíst nevázaně oplzlý cyklus o kapitánu Columbovi a králi Bolovi, básně jako Smrt sv. Narcise (Death of St. Narcissus), Milostná píseň sv. Šebestiána (The Love Song of St. Sebastian), Pohřební óda (Exequy), Žalozpěv (Dirge) – či rovnou celou zárodečnou verzi Pusté země, již vydala v roce 1971 jako faksimile básníkova druhá manželka Valerie Eliotová (The Waste Land. A Facsimile and Transcript of the Original Drafts. Faber and Faber, 1971).

Drtivá většina takto laděných pasáží v prvních verzích Pusté země ovšem padla za oběť masivní redakci Ezry Pounda. Jak v podnětné eseji „Vyoutovat T. S. Eliota“ („Outing T. S. Eliot“, Criticism 1/2005) píše Suzanne Churchillová, „Eliotovy vlastní revize a Poundovy rozsáhlejší redakční zásahy ony silně homoerotické motivy odstraňují, jako kdyby se oba řídili tím, co už dříve Pound Eliotovi doporučil ohledně jeho obscénních básní o králi Bolovi: ,Zkus ty svoje neřesti krapet normalizovat.‘“

Změny se dotkly i úryvku, jenž je pro naše téma zásadní:

DATTA. We brother, what have we given?
My friend, my friend, beating in my heart,
The awful daring of a moment’s surrender
Which an age of prudence can never retract –“

[DATTA. My, bratře, co my jsme to dali?
Příteli, příteli, v srdci mi buší
ta strašná troufalost okamžitého podlehnutí
jež obezřelá doba nemůže vzít zpět –] 

Jak patrno, v ur-verzi mají dané verše jednoznačně mužského adresáta. Právě proto jsem se nakonec ve svém překladu Pusté země přidržel „přítele“, ač jsem věděl o interpretaci, jež v roli jejich adresátky vidí Emily Haleovou (v době, kdy jsem text překládal, sice ještě Eliotovy dopisy Emily Haleové nebyly veřejně k dispozici, ale knihy Matthewa Hollise i Lyndall Gordonové jsem četl poměrně dlouho před jejich vydáním v tiskových pdf, a inkriminované Eliotovo vyjádření z roku 1930 jsem znal z nich). „Logika básně“ tu zkrátka v mých očích přebíjí poněkud sporný komentář autora v soukromém dopise. (A právě proto, kvůli klíčové roli, kterou v tomto případě sehrála v mém rozhodování, také faksimilovou edici ur-verze uvádím ve vydání svého překladu Pusté země v závěrečné poznámce překladatele.)

Rozhodně si nemyslím, že tohle všechno chce Sylva Ficová svým apodiktickým konstatováním o „správném“ překladu z nějakého důvodu zastřít; že se pokouší o straightwashing Eliotovy básně (abychom také využili pokrokového slovníku). Myslím si jen, že o oné homoerotické notě v Eliotově díle neví. Své čtení Pusté země tak ovšem ochuzuje o jeden nikoli nevýznamný rozměr; o rozměr, který jsem se ve svém převodu pokoušel zachovat.

A last but not least: naznačovat, že „logika básně“ stojí a padá s tím, jak se ve 402. verši Pusté země přeloží slovo „friend“, a že je tato mimořádně komplexní, významy nabitá, formálně rafinovaná, rytmicky a melodicky okouzlující skladba jen jakýmsi poetickým převyprávěním autorovy neveselé love story, je naivní i necitlivé zároveň. Básnický text se při takovém vidění trivializuje a převádí na křížovku s tajenkou, již je třeba s použitím autorových biografických údajů vyluštit. Takhle jednoduše však poezie – a tvorba vůbec – nefunguje. Před  dvaadvaceti lety jsem k tomu v recenzi blakeovské biografie Petera Ackroyda napsal: „[…] i v Blakeově případě platí – řečeno s Lesliem Fiedlerem –, že ,co se základních významů týče, jen skutečně špatné dílo zcela závisí na znalosti životního stylu jeho autora‘.“ Ackroydově knize jsem tehdy vytýkal vlastně totéž co dnes zdánlivě okrajové poznámce Sylvy Ficové: chápat autorův životopis jako hlavní (či dokonce jediný) klíč k jeho dílu – a to naopak vnímat jako nějakou více či méně zašifrovanou autobiografii – je pomýlené a vede to k tristním výsledkům. Přemrštěné biografizování není cestou k pronikavějšímu pochopení díla, vytváří jen mylný dojem, že se s jeho pomocí dílo „správně“ (řečeno s Ficovou) vyložilo; skutečný význam díla mu však zůstává skryt.

Pozoruhodnou shodou okolností Ackroydova Blakea překládala právě Sylva Ficová. Zdá se, že některé debaty jsou hotovými evergreeny.