V minulých týdnech se v českých médiích probíraly styky psychiatra a nynějšího ředitele Národního ústavu duševního zdraví Cyrila Höschla se Státní bezpečností. Téma otevřel Miroslav Vodrážka, který v rozhovoru s Monikou Le Fay na základě studia příslušných archivních dokumentů mimo jiné řekl, že tajná policie evidovala Höschla od roku 1984 jako kandidáta tajné spolupráce. To by nemuselo nic znamenat (v kategorii KTS se řada lidí ocitla, aniž by o tom věděli), kdyby podle Vodrážky z dochovaných dokumentů nevyplývalo, že se Höschl s estébáky scházel, mluvil s nimi o osobních problémech Ivana Havla a básníka Františka Pánka, kteří se mu svěřovali jakožto příteli a lékaři, a kooperoval s StB také jinak.

Necítím se povolaný k tomu, abych hodnotil Höschlovo předlistopadové působení – vím jen to, co jsem se dočetl z veřejných zdrojů, včetně skutečnosti, že jako psychiatr pomáhal některým disidentům. Vždycky jsem si ale myslel, že z povolání lékaře vyplývá značná odpovědnost vůči druhým, že lékařské tajemství má velkou váhu a že snad nelze mít pochyb o selhání lékaře, který politické policii vykládá, co mu lidé s důvěrou sdělili. Připadá mi zvláštní, s jakou lehkostí se dnes k tématu Höschl a StB kdekdo vyjadřuje.

V médiích je například opakovaně citován podpůrný dopis Ivana Havla, který Cyril Höschl zveřejnil na svých internetových stránkách. Plyne z něj, že Ivan Havel nemá svému příteli nic za zlé, není v něm však jediná faktická informace o povaze Höschlových hovorů s estébáky či estébákem. Havel Höschlovi píše: „své estébácké spisy jsem svého času prohlížel a nevykouklo na mě vůbec nic, co by naznačilo, že by se od Tebe dozvěděli cokoliv použitelného proti mně. Kazili mi život jinak.“ Co na to říct? Na Ivana Havla nic „nevykouklo“, ale kupříkladu na redaktora aktualne.cz Radka Dragouna „vykouklo“: konstatuje, že estébák ve zprávě zaznamenal Höschlovo sdělení či potvrzení informace o tom, že Ivan Havel se kvůli potížím v osobním životě dostává do depresí a že se kvůli tomu obrátil na psychiatra. Možná tu informaci proti Ivanovi Havlovi Státní bezpečnost nepoužila a kazila mu život jinak, možná ji použila způsobem, který Havel ze spisů nevyčetl, ale tak jako tak tu zůstává skutečnost, že říkat něco podobného estébákům bylo profesní i lidské selhání.

V interview s Janou Bendovou pro časopis Reflex, jehož je častým přispěvatelem, cituje Höschl sympatizující e-maily, které mu v posledních dnech zaslali kolegové: „Jan Volavka (přezdívaný Vojta) mi k tomu teď v pátek napsal mail: ‚Milý Cyrile, doufám, že si nenecháš kazit náladu výpotky zlomyslných lidí, jejichž motivace je mi záhadou. Drž se, pravda vítězí. Vojta.‘ Profesor Pavel Grof […] mi po seznámení s touto kauzou 28. 11. 2019 mj. napsal: ‚Milý Cyrile, je nám hrozně líto, že musíš ztrácet čas na tomhle nesmyslu.‘“

Pisatelé se solidarizují se známým a kolegou, na což mají jistě právo, je ale zároveň zjevné, že o věci buď téměř nic nevědí a vyjadřují se k něčemu, co „zahlédli z rychlíku“, nebo (v horším případě) je jim podstata problému lhostejná. Je to stejný druh podpory, jakou před lety projevovali slavní spisovatelé Milanovi Kunderovi, když Respekt publikoval článek o tom, že udal Miroslava Dvořáčka. Podpora toho druhu nevnáší do věcí jasno, naopak je zamlžuje, navíc se sice zdánlivě ušlechtile zastává jednoho, ale ruku v ruce s tím bezohledně a bez důkazů osočuje jiné („výpotky zlomyslných lidí, jejich motivace je mi záhadnou“). Höschlovi přátelé se asi nechtějí nebo nemohou zabývat spisem StB, ale mohli si přece alespoň přečíst v citovaném textu z aktualne.cz, že si tajná policie zaznamenala, co Höschl vykládal o básníkovi Františkovi Pánkovi: že totiž žádá své přátele z řad chartistů, aby mu půjčovali, neboť „ho to svinstvo, které bere, stojí čím dál víc peněz“, a že podle Höschlova hodnocení byl při jedné schůzce Pánek „zjevně zdrogovaný, jeho projev byl nesouvislý, projevoval se u něho myšlenkový trysk příznačný pro člověka závislého na drogách. F. P. ukázal Pramenu ruku, kde měl stopy po vpichách od injekční stříkačky.“ Podstatné zde není jen to, že podobné řeči mohly přispět k tomu, aby se Pánek dostal do kriminálu nebo do blázince, nýbrž především skutečnost, že se Höschlovi svěřoval také nebo možná především jako lékaři. Otázka by tedy měla znít, zda Janu Volavkovi, Pavlu Grofovi (a ovšem i Ivanovi Havlovi) připadá v pořádku, že lékař něco takového říkal StB. A chce se k tomu dodat, že solidarita či velkorysost, kterou ti lidé vůči Höschlovi projevují, sice může působit sympaticky, nicméně člověk má odpouštět a být velkorysý sám za sebe, nikoli za druhé, třeba za Františka Pánka.

Je zajímavé sledovat, jak se Cyril Höschl k věci postavil ve dvou různých rozhovorech. Když se ho ptala připravená a nestranná Renata Kalenská (Deník N, 29. 11.), bylo z vyznění patrné, že své tehdejší počínání vidí do jisté míry jako potíž, že určitých věcí lituje. Z rozhovoru také vyplynulo, že o svých setkáních s příslušníkem StB tehdy neřekl přátelům, včetně Ivana Havla – a že si je vědom, že i když nebyl Pánkovým ošetřujícím lékařem, Pánek se na něj právě jako na lékaře obracel. Když se ho však ptala pro Reflex příznivě nakloněná Jana Bendová, stavěl se Höschl k věci z pozice suveréna, který hrál „hru“ (na klinice v Bohnicích pomáhal disidentům) a dobře ji zvládl: „Všechny ty estébácké záznamy a zprávy jsou směšné proti tomu, co se podařilo. A co kdyby prasklo, tak jde řada lidí na dva roky na vojnu a někdo i do kriminálu. Takhle stojí dilema: net result.“ Ale skutečně takhle stojí „dilema“? Že lze některé lidi vyzradit a něco málo o nich povykládat, aby byli jiní ochráněni? Höschl přece nemusel StB říkat vůbec nic. Na otázku, zda tajná policie nemohla zneužít informace, že Pánek bere drogy, psychiatr odpovídá: „Ty informace určitě zneužili, jenže je neměli ode mě. Že Fanda Pánek bere drogy, věděli absolutně všichni, kdo ho znali. Navíc sám podepsal závazek ke spolupráci s StB. To jsem věděl, protože mi to řekl. Čermákovi [důstojník StB, pravým jménem Černý – pozn. a.d.] jsem říkal, ať ho nechají být, že je citlivý, jak vy říkáte, ‚křehký‘.“ Jenomže i tohle se zdá jako zpětná výmluva: že něco věděli všichni, kdo Pánka znali, ještě vůbec neznamená, že bylo správné, aby lékař takovou věc potvrzoval tajné policii – navíc Höschl v polovině osmdesátých let nemohl mít ani ponětí, kdo a co o Pánkovi pro StB vypovídal.

Jako nejdůležitější téma nakonec z tohoto případu pochopitelně nevychází osobnost Cyrila Höschla, ale otázky minulosti a lékařské etiky. V hloupém, v řadě ohledů nepravdivém, ale na sociálních sítích hojně sdíleném textu píše redaktor Babišových Lidových novin Petr Kamberský: „kdybychom chtěli Höschlovi jakobínsky vyčítat, že se s StB vůbec bavil, museli bychom stejně popravit velkou část disentu i ‚šedé zóny‘. Představa, že každý člověk zamkne svá ústa na zámek a jako Old Shatterhand neřekne ani slovo, je úplně pitomá, ahistorická a naivní.“ To ovšem vůbec není pravda: mnozí lidé, a nejen z disentu, věděli, že se s StB o jiných lidech bavit nemají a taky se tím pravidlem řídili, někteří se kvůli tomu v padesátých letech nechali i zavřít. Někdo v takové věci obstál líp, někdo hůř, nicméně přistoupit na Kamberského výklady de facto znamená odsunout všechny ty skutečně zásadové a statečné osobnosti do pozice jakési kuriozity a konstruovat společenskou normu chování podle těch, kdo cosi nezvládli (a je příznačné, že tyhle nesmysly hlásá loajální zaměstnanec Andreje Babiše-Bureše). Navíc je řeč o osmdesátých letech, kdy lékař samozřejmě mohl osobní kontakty s StB odmítnout, nebyl-li přímo předvolán k výslechu, s estébákem se soukromě nescházet a například žádat, aby se případná návštěva odehrála za přítomnosti nadřízených či kolegů v nemocnici. Neplynula z toho jistota persekuce, nanejvýš – a ani to nemuselo být jisté – potíže s kariérou či komplikace při výjezdech do ciziny.

Zásadním tématem, které téměř všichni ignorují, je pak role čs. psychiatrie za komunismu. Nebyla zneužívána v takové míře a tak intenzivně jako v Sovětském svazu, nicméně ke zneužívání docházelo – stačí zmínit případ Augustina Navrátila, který obsáhle pojednal Jan Tesař (v knize Zamlčená diagnóza, Praha, Triáda 2013, viz též Revolver Revue č. 90/2013 a Bubínek RR), či připomenout, že i Miroslav Vodrážka, který téma Höschlových kontaktů s StB otevřel, byl z politických důvodů v roce 1977 obětí služebné psychiatrické péče (viz RR č. 103/2016, Minulost je před námi, a také zde). Je tedy na místě otázka, zda Höschlova zvýšená ochota sdělovat či potvrzovat informace, o kterých by se lékař s StB v žádném případě bavit neměl, neplynula i z širších a v důsledku velmi problematických profesních návyků.